Přízeň Boží k Izraelským vždy závisela na jejich poslušnosti. Na úpatí hory Sinaj vešli ve smluvní vztah s Bohem jako jeho “lid zvláštní mimo všecky lidi”. Slavnostně slíbili jít cestou poslušnosti. “Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti,” prohlásili (2. Mojžíšova 19,5.8) A když několik dní po tom byl ze Sinaje oznámen zákon Boží a když skrze Mojžíše byly oznámeny další pokyny o ustanoveních a soudech, slíbili Izraelští znovu jednohlasně: “Všecka slova, kteráž mluvil Hospodin, učiníme.” Při potvrzení smlouvy pak lid ještě jednou svorně prohlásil: “Cožkoli mluvil Hospodin, činiti a poslouchati budeme.” 2. Mojžíšova 24,3.7. Bůh vyvolil Izraele za svůj lid a Izrael si vyvolil Boha za svého Krále. PK 191.1
Když se putování po poušti chýlilo ke konci, byly podmínky smlouvy opakovány. U Belfegor, na samých hranicích Zaaslíbené země, kde mnozí podlehli zákeřnému pokušení, obnovili ti, kdož zůstali věrni, svou přísahu věrnosti. Srkze Mojžíše se jim dostalo varování před pokušeními, jimž budou v budoucnu vystaveni; dostalo se jim také vážného napomenutí, aby zůstali odděleni od okolních národů a uctívali jedině Boha. PK 191.2
“Nyní tedy slyš,” poučil Mojíž Izraele, “ustanovení a soudy, kteréž já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli zemí, kterouž Hospodin Bůh otců vašich vám dává. Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho, abyste tak přikázání Hospodina Boha svého, kteréž já přikazuji vám, zachovali….Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteří, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest.” 5. Mojžíšova 4,1.2.6. PK 191.3
Izraelští byli zvlášť upozorněni na to, aby nezapomínali na přikázání Boží, neboť jen v poslušnosti těchto příkázání najdou sílu a požehnání. “Hleď se a bedlivě ostříhej duše své,” řekl jim Hospodin skrze Mojžíše, “abys nezapomenul na ty věci, kteréž viděly oči tvé, a aby nevyšly z srdce tvého po všecky dny života tvého; a v známost je uvedeš synům i vnukům svým.” 5. Mojžíšova 4,9. Na výjev, spojený s vydáním zákona na Sinaji, který v nich vyvolal posvátnou bázeň, neměli nikdy zapomenout. Jasná a rozhodná byla varování Izrele před modlářskými zvyky, jež se udržovaly v okolních národech. “Pilně pečujte o duše své,” zněla rada, “abyste neporušili cesty své, a neučinili sobě rytiny aneb podobenství nějakého obrazu,” “ani nepozdvihuj očí svých k nebi, abys, vida slunce a měsíc i hvězdy se vším zástupem nebeským a ponuknut jsa, klaněl bys se jim a sloužil bys jim, ježto ty věci oddal Hospodin Bůh tvůj všechněm lidem pode vším nebem.” “Hleďtež, abyste se nezapomínali na smlouvu Hospodina Boha svého, kterouž učinil s vámi, a nečinili sobě rytiny, aneb obrazu jakékoli věci, jakož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj.” 5. Mojžíšova 4,15.16.19.23. PK 191.4
Mojžíš vylíčil zla, jež nastanou, až se odvrátí od ustanovení Hospodinových. Volaje nebe a zemi za svědky, prohlásil, že lid bude dlouho žít v zaslíbené zemi, pak že zavede zvrhlé způsoby bohoslužby, bude se klanět rytinám a obrazům a bude se zpěčovat vrátit se k uctívání pravého Boha. Tehdy se rozpálí hněv Hospodinův a lid bude odveden do zajetí a rozptýlen mezi pohany. “Rychle vyhlazeni budete z země, do kteréž půjdete přes Jordán, abyste vládli jí,” varoval Mojžíš lid; “nedlouho bydliti budete v ní, ale do konce vyhlazeni budete. A rozptýlí vás Hospodin mezi národy, a maličký počet vás zůstane mezi pohany, do kterýchž zavede vás Hospodin. A sloužiti tam budete Bohům, dílu rukou lidských, dřevu a kamení, jež nevidí ani slyší, ani jedí, ani čijí.” 5. Mojžíšova 4,26-28. PK 192.1
Toto proroctví se zčásti splnilo v době soudců, zcela a do písmene se pak splnilo odvedením Izraele do zajetí v Asýrii a Judy do Babylóna. PK 192.2
Odpadnutí Izraele se vyvíjelo postupně. Na každé pokolení vynakládal satan opětovně své úsilí, aby vyvolený národ zapomněl “na přikázání, ustanovení a soudy” (5. Mojžíšova 6,1), jež slíbil navěky zachovávat. Dobře věděl, že kdyby mohl Izraele svést, aby zapomněl na Boha a “postoupil po bozích cizích, sloužil jim a klaněl se jim” (5. Mojžíšova 8,19), že by Izrael jistotně zahynul. PK 192.3
Nepřítel církve Boží na zemi však nepočítal se soucitností toho, jenž “neospravedlňuje vinného”, ale jehož sláva je v tom, že je “lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích” 2. Mojžíšova 34,6.7. Přes satanovo usilování zmařit záměr Boží s Izraelem, projevil se Hospodin jako milostivý i v některých nejtemnějších hodinách dějin Izraele, kdy se už zdálo, že síly zla zvítězí. Bůh předestřel před Izrael věci, jež byly pro blaho národa. “Vypsal jsem jemu znamenité věci v zákoně svém,” pravil Hospodin skrze Ozeáše, “ale neváží sobě rovně jako cizí věci.” “Stavěl jsem na nohy Efraima, a bral je na lokty své; aniž znáti chtěli, že jsem já je uzdravoval.” Ozeáš 8,12; 11,3. Laskavě a něžně s nimi jednal Hospodin, učil je skrze své proroky řádek za řádkem, naučení za naučením. PK 193.1
Kdyby byli Izraelští dbali poselství proroků, byli by bývali ušetřeni ponížení, jež pak následovalo. Avšak proto, že se stále odvraceli od zákona Božího, byl Bůh nucen poslat je do zajetí. “Vyhlazen bude lid můj pro neumění,” znělo poselství, které Bůh poslal Izraeli skrze Ozeáše. “Poněvadž jsi ty pohrdl uměním, i tebou pohrdnu,… že jsi zapomněl na zákon Boha svého.” Ozeáš 4,6. PK 193.2
V každé době má přestupování zákona Božího týž následek. Za dnů Noemových, kdy byly znásilňovány všechny zásady práva a pravdy, a kdy se nepravost rozmohla tak, že ji Bůh nemohl déle trpět, vynesl Bůh rozsudek: “Vyhladím z země člověka, kteréhož jsem stvořil.” 1. Mojžíšova 6,7. Ve dnech Abrahámových se lid Sodomy otevřeně postavil proti Bohu a zákonu Božímu; pak přišla táž bezbožnost, táž zkaženost a táž bezuzdná prostopášnost, jaká panovala na světě před ptotpou. Obyvatelé Sodomy překročili hranice Božské shovívavosti a roznítil se proti nim oheň pomsty Boží. PK 193.3
Podobnou neposlušností a bezbožností se vyznačovala doba, které předcházela zajetí desteti kmenů Izraele. Zákon Boží byl považován za pouhou nicotnost, což otevřelo přehrady a nepravost zaplavila Izrael. “Má rozepři Hospodin s obyvateli země této,” pravil Ozeáš, “proto že není žádné věrnosti, ani žádného milosrdenství, ani žádné známosti Boží v této zemi. Proklínání a lži a vraždy, a zlodějství i cizoložství na vrch zrostlo, a vražda vraždu postihá.” Ozeáš 4,1.2. PK 193.4
Proroctví, v nichž Amos a Ozeáš předpovídali soudy, obsahovala také předpovědi budoucí slávy. Deseti kmenům, které dlouho setrvávaly v odporu a zatvrzelosti, nebylo dáno žádné zaslíbení, že jejich dřívější moc v Palestině bude obnovena. Až do konce času budou “tuláky mezi národy”. Skrze Ozeáše se jim však dostalo proroctví, jímž se jim udělovala výsada účastnit se konečné obnovy, která bude vykonána pro lid Boží v závěru dějin země, až se zjeví Kristus jako Král králů a Pán pánů. “Po mnohé dny,” pravil prorok, bude deset kmenů “bez krále, bez knížete, bez oběti, bez modly, bez efodu a terafim”. “Potom pak,” pravil prorok dále, “obrátí se synové Izraelští a hledati budou Hospodina Boha svého i Davida krále svého; a předěšeni jsouce, poběhnou k Hospodinu a k dobrotě jeho v posledních časích.” Ozeáš 3,4.5. PK 194.1
Symbolickou řečí pak Ozeáš vyložil deseti kmenům plán Boží, podle kterého budou každé kající duši, která se připojí k církvi Boží na zemi, obnovena požehnání, jimiž byl Izrael oblažován v době, kdy byl věren Bohu v zaslíbené zemi. Mluvě o Izraeli jako o ženě, již touží projevit milost, Hospodin pravil: “Já namluvím ji, když ji uvedu na poušť; nebo mluviti budu k srdci jejímu. A dám jí vinice její od téhož místa, i údolé Achor místo dveří naděje, i bude tam zpívati jako za dnů mladosti své, totiž jako tehdáž, když vycházela z země Egyptské. I stane se v ten den, dí Hospodin, že volati budeš: Muži můj, a nebudeš mne volati více: Báli můj. Nebo vyprázdním jména Bálů z úst tvých, aniž připomínáni budou více v jménu svém.” Ozeáš 2,14-17. PK 194.2
V posledních dnech bytí této země bude obnovena smlouva Boží s lidem Božím zachovávajícím přikázání. “Učiním pro tebe smlouvu v ten den s živočichy polními, a s ptactvem nebeským i s zeměplazy, lučiště pak a meč polámu, i válku odejmu z země a způsobím to, aby bydleli bezpečně. I zasnoubím tě sobě na věrnost, zasnoubím tě sobě, pravím, v spravedlnosti a v soudu a v dobrotivosti a v hojném milosrdenství. Zasnoubím tě sobě také u víře, abys poznala Hospodina.” PK 194.3
“I stane se v ten den, že vyslýchati budu, dí Hospodin, vyslýchati budu nebesa, a ona vyslyší zemi, země pak vyslyší obilí, i mošt i olej a ty věci vyslyší Jezreele. Nebo ji rozseji sobě na zemi, a smiluji se nad těmi, ktežíž byli nedošli milosrdenství, a řeknu těm, kteří nebyli mým lidem: Lid můj jsi ty, a on dí: Bože můj.” Ozeáš 2,18-23. PK 195.1
“V ten den” “ostatkové Izraelští a pozůstalí z domu Jákobova…spoléhati budou na Hospodina, Svatého Izraelského v pravdě.” Izajáš 10,20. Z každého národa, kmene, jazyka a lidu zbudou někteří, kteří s radostí odpoví na poselství: “Bojte se Boha a dejte mu čest, neboť přišla hodina jeho soudu.” Takoví se odvrátí od všech model, jež je poutají k zemi, a budou uctívat toho, “jenž učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.” Osvobodí se od všeho, co jim překáží, a stanou před světem jako památníky milosti Boží. Proto, že jsou poslušni Božských požadavků, poznají v nich andělé i lidé ty, kdož “zachovávají příkazy Boží a víru Ježíšovu” Zjevení 14,6.7.12. PK 195.2
“Aj, dnové jdou, dí Hospodin, že postíhati bude oráč žence, a ten, kdož tlačí hrozny, rozsévače, hory pak dštíti budou moštem, avšeckni pahrbkové oplývati. Přivedu také zase zajatý lid svůj Izraelský, a vystavějí města zpuštěná, aby v nich bydlili; a budou štěpovati vinice, a píti víno jejich, nadělají i zahrad, a jísti budou ovoce jejich. A tak je štípím v zemi jejich, že nebudou vykořeněni více z země své, kterouž jsem dal jim, praví Hospodin Bůh tvůj.” Ámos 9,13-15. PK 195.3