Když se Cýrovo vojsko přiblížilo ke zdem Babylóna, bylo to pro Židy znamení, že se blíží jejich vysvobození ze zajetí. Více než sto let před narozením Cýra uvedlo jeho jméno slovo vnuknuté Duchem svatým a zaznamenalo dílo, které vykoná tím, že znenadání se zmocní Babylóna a připraví tak cestu pro propuštní zajatců. Ústy Izaiášovými bylo řečeno: PK 363.1
“Takto praví Hospodin pomazanému svému Cýrovi, jehož pravici zmocním, a národy před ním porazím…a zotvírám před ním vrata, a brány nebudou zavírány: Já před tebou půjdu, a cesty křivé zpřímím, vrata měděná potru, a závory železné posekám. A dám tobě poklady skryté, a klénoty schované, abys poznal, že já jsem Hospodin Bůh Izraelský, kterýž tě ze jména volám.” Izajáš 45,1-3. PK 363.2
Vojska perského dobyvatele vnikla do středu hlavního města Babylóna nečekaným způsobem, a to korytem řeky, jejíž voda byla odvedena, a vnitřními branami, které zůstaly lehkomyslně otevřené a nestřežené. Tím se Židům dostalo dostatečného důkazu, že se do písmene splnilo Izaiášovo proroctví o náhlém svržení jejich utlačovatelů. Mělo jim to být neklamným znamením, že Bůh uspořádává záležitosti národů tak, aby to bylo k jejich prospěchu; k proroctví o tom, jak Babylón bude dobyt a jak padne, byla totiž připojena tato slova: PK 363.3
“Cýrus jest pastýř můj, nebo všelikou vůli mou vykoná, a řekne Jeruzalému: Zase vystaven buď, a chrámu: Založen buď.” “Já vzbudím jej v spravedlnosti, a všecky cesty jeho zpřímím. Onť vzdělá město mé, a zajaté mé propustí, ne ze mzdy, ani pro dar, praví Hospodin zástupů.” Izajáš 44,28; 45,13. PK 363.4
Nebylo to však jediné proroctví, na němž mohli vyhnanci zakládat svou naději v brzké osvobození. Měli proroctví Jeremiášovo, v němž bylo jasně udáno, jaká doba uplyne, než bude Izrael vysvobozen z Babylóna. “Po vyplnění sedmdesáti let,” předpověděl Hospodin skze svého posla, “trestati budu na králi Babylonském a na tom národu, dí Hospodin, nepravost jejich, totiž na zemi Kaldejské, tak že obrátím ji v pustiny věčné.” Jeremjáš 25,12. Zbývajícím Judským bude prokázáno dobré, budou-li se úpěnlivě modlit. “Dám se zajisté nalézti vám, dí Hospodin, a přivedu zase zajaté vaše, a shromáždím vás ze všech národů i ze všech míst, kamžkoli jsem zahnal vás, dí Hospodin, a uvedu vás zase na místo toto, odkudž jsem vás zastěhoval.” Jeremjáš 29,14. PK 363.5
Často zkoumal Daniel a jeho druzi tato a podobná proroctví, v nichž se mluvilo o záměru, jaký má Bůh se svým lidem. A nyní, když rychlý spád událostí ukázal, že mocná ruka Boží zasáhla mezi národy, přemýšlel Daniel zvláště o zaslíbeních, jichž se Izraelovi dostalo. Jeho víra v prorocké slovo způsobila, že zažil to, co předpovídali svatí pisatelé. “Jakž se jen vyplní Babylónu sedmdesát let,” pravil Hospodin, “navštívím vás, a potvrdím vám slova svého výborného o navrácení vás…Znám myšlení, kteráž myslím o vás, dí Hospodin, myšlení o pokoji, a ne o trápení, abych učinil vašemu očekávání konec přežádostivý. Když mne vzývati budete, a půjdete, a modliti se mně budete, tedy vyslyším vás. A hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým srdcem svým.” Jeremjáš 29,10-13. PK 364.1
Krátce před tím, než Babylón padl, rozjímal David o těchto proroctvích a prosil Boha, aby ho osvítil; i dostalo se mu několika vidění, v nichž viděl, jak povstávají a padají království. V prvním vidění, jak je zaznamenáno v sedmé kapitole knihy Danielovy, mu byl podán výklad; avšak ne všechno bylo proroku jasné. “Myšlení má mne velice zkormoutila,” psal Daniel o tom, co tehdy prožíval, “a krása má proměnila se při mně, slovo však toto v srdci svém zachoval jsem.” Daniel 7,28. PK 364.2
Další vidění vrhlo více světla na události, které mají nastat; než skončilo toto vidění, uslyšel Daniel “jednoho svatého mluvícího, a řekl ten svatý tomu, kterýž tajné věci v počtu maje, mluví: Dokudž toto vidění o oběti ustavičné, a převrácenost na zpuštění přivodící trvati bude, a svaté služby vydávány budou i vojsko v pošlapání? A řekli mi: Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter, a přijdou k obnovení svému svaté služby.” Nad touto odpovědí byl Daniel bezradný. Opravdově se snažil pochopit význam tohoto vidění. Nemohl porozumět, jaký je vztah mezi sedmdesáti lety zajetí, jež předpověděl Jeremiáš, a dvaceti třemi stoletími, o nichž mluvil ve vidění nebeský návštěvník a jež mají uplynout, než bude očištěna svatyně Boží. Anděl Gabriel mu k tomu podal částečné vysvětlení; když však prorok uslyšel slova: “Vidění to…jest mnohých dnů”, omdlel. “Já, Daniel, zchuravěl jsem,” píše prorok o svém zážitku, “a nemocen jsem byl několik dnů. Potom povstav, konal jsem povinnost od krále poručenou, byv předěšen nad tím viděním, čehož však žádný na mně neseznal.” Daniel 8,13.14.26.27. PK 364.3
Pln starostí o osud Izraele, zkoumal Daniel znovu Jeremiášova proroctví. Byla naprosto jasná — tak jasná, že z těchto svědectví zaznamenaných v knihách porozuměl “počtu let, o nichž se stalo slovo Hospodinovo k Jeremiášovi proroku, že se vyplní zpuštění Jeruzaléma sedmdesátého léta” Daniel 9,2. PK 365.1
Ve víře, založené na pevném slově proroctví, prosil Daniel Hospodina o rychlé splnění těchto zaslíbení. Modlil se, aby zůstala zachována čest Boží. Ve své modlitbě se přičetl k těm, kdož zklamali božský záměr, a hlásil se k jejich hříchům jako k vlastním. PK 365.2
“A obrátil jsem tvář svou ku Pánu Bohu, hledaje ho modlitbou a pokornými prosbami, v postu, v žíni a popele. I modlil jsem se Hospodinu Bohu svému, a vyznávaje se.” Daniel 9,3.4. PK 365.3
Ačkoli byl Daniel už dlouho ve službě Boží a ačkoli o něm nebesa mluví jako o “muži milém”, stavěl se před Hospodina jako hříšník, poukazuje na velkou bídu lidu, jejž miloval. Jeho modlitba byla ve své prostotě výmluvná a opravdová. Slyšme, jak se modlil: PK 365.4
“I modlil jsem se Hospodinu Bohu svému, a vyznávaje se, řekl jsem: Prosím, Pane Bože silný, veliký a všeliké cti hodný, ostříhající smlouvy a dobrotivosti k těm, kteříž tě milují, a ostříhají přikázaní tvých. Zhřešiliť jsme a převráceně jsme činili, bezbožnost jsme páchali, a protivili jsme se, a odvrátili od přikázaní tvých a soudů tvých. Aniž jsme poslouchali služebníků tvých proroků, kteříž mluvívali ve jménu tvém králům našim, knížatům našim a otcům našim, i všemu lidu země.” PK 365.5
“Toběť, ó Pane, přísluší spravedlnost, nám pak zahanbení tváři, jakž se to děje nyní mužům Judským a obyvatelům Jeruzalémským, a všechněm Izraelským, blízkým i dalekým, ve všech zemích, kamž jsi je zahnal pro přestoupení jejich, jímž přestupovali proti tobě…” PK 365.6
“Pánu Bohu pak našemu milosrdenství a slitování, poněvadž jsme se protivili jemu.” “Ó Pane, podlé vší tvé dobrotivosti nechť se, prosím, odvrátí hněv tvůj a prchlivost tvá od města tvého Jeruzaléma, hory svatosti tvé; nebo pro hříchy naše a pro nepravosti otců našich Jeruzalém a lid tvůj v pohanění jest u všech, kteříž jsou vůkol nás.” PK 366.1
“Nyní tedy, ó Bože náš, vyslyš modlitbu služebníka svého, a pokorné prosby jeho, a zasvěť tvář svou nad svatyní svou spuštěnou, pro Pána. Nakloň, Bože můj, ucha svého a slyš, otevři oči své a viz zpuštění naše i města, kteréž jest nazváno od jména tvého; nebo ne pro nějaké naše spravedlnosti padajíce, pokorně prosíme tebe, ale pro milosrdenství tvá mnohá.” PK 366.2
“Vyslyšiž, ó Pane, Pane, odpusť, Pane, pozoruj a učiň; neprodlévejž pro sebe samého, můj Bože, nebo od jména tvého nazváno jest město toto i lid tvůj.” Daniel 9,4-9.16-19. PK 366.3
Nebe se sklonilo, aby vyslechlo úpěnlivou prosbu prorokovu. Ještě než skončil svou prosbu o odpuštění a uzdravení, zjevil se mu znovu mocný Gabriel a připomněl mu vidění, jehož se mu dostalo před pádem Babylóna a před smrtí Balsazarovou. A pak anděl podrobně vylíčil období sedmdesáti týdnů, které má začít v okamžiku “vyjití výpovědi o navrácení a o vystavení Jeruzaléma” Daniel 9,25. PK 366.4
S touto svou prosbou se Daniel obrátil k Bohu, když vládl první rok Darius, médský monarcha, jehož vojevůdce Cýrus vyrval Babylónu žezlo vlády. Dariovo panování poctil Bůh. Byl k němu vyslán anděl Gabriel, aby “ho znocňoval a posiloval.” Daniel 11,1. Po jeho smrti, asi dva roky po pádu Babylóna, nastoupil na trůn Cýrus, a jeho panování tedy začalo právě v době, kdy se dovršilo semdesát let od chvíle, kdy Nabuchodonozor odvlekl první Hebreje z jejich judských domovů do Babylóna. PK 366.5
Vysvobození Daniela ze lví jámy použil Bůh k tomu, aby tím příznivě naklonil mysl Cýra Velikého. Ryzí vlastnoti muže Božího, jeho státnická prozíravost a schopnost, způsobily, že perský vladař měl k němu velkou úctu a vážil si jeho úsudku. A tak nyní, když Bůh pravil, že způsobí, aby jeho chrám v Jeruzalémě byl znovu vystaven, zapůsobil současně na mysl Cýrovu, aby poznal sebe v proroctvích, jež Daniel tak dobře znal, a poskytl židovskému lidu svobodu. PK 366.6
Když se král seznámil se slovy, která více než sto let před jeho narozením předpovídala způsob, jakým padne Babylón, když četl poselství poslané mu Pánem vesmíru: “Přepásal jsem tě, ačkoli mne neznáš, aby poznali od východu slunce i od západu, že není žádného kromě mne,” když viděl vlastníma očima prohlášení věčného Boha: “Pro služebníka svého Jákoba a Izraele vyvoleného svého jmenoval jsem tě jménem tvým, i příjmím tvým, ačkoli mne neznáš,” když četl v Písmu: “Já vzbudím jej v spravedlnosti, a všechny cesty jeho zpřímím; onť vzdělá město mé, a zajaté mé propustí, ne ze mzdy, ani pro dar,” byl tím hluboce pohnut a rozhodl se, že splní své poslání, dané mu nebem. Izajáš 45,5.6.4.13. Propustí judské zajatce na svobodu a pomůže jim vystavět znovu chrám Hospodinův. PK 367.1
V písemném prohlášení, které dal rozeslat “po všem království svém”, oznámil Cýrus své přání povolit Hebrejům návrat a znovu vystavět jejich chrám. “Všecka království země dal mi Hospodin Bůh nebeský”, uznával král s vděčností v tomto veřejném prohlášení, “a on mi poručil, abych mu vystavěl dům v Jeruzalémě, kterýž jest v Judstvu. Kdo jest mezi vámi ze všeho lidu jeho, budiž Bůh jeho s ním, a nechať jde do Jeruzaléma…a staví dům Hospodina Boha Izraelského, toho Boha, kterýž jest v Jeruzalémě. Kdož by pak zůstal na kterémkoli místě, kdež jest pohostinu, lidé místa toho ať mu pomohou stříbrem a zlatem, statkem i hovady, mimo oběti dobrovolné.” Ezdráš 1,1-4. PK 367.2
“Léta prvního Cýra krále Cýrus král rozkázal: Dům Boží, kterýž byl v Jeruzalémě, ať jest v městě staven na místě, kdež se obětují oběti, a grunty jeho ať vzhůru ženou, zvýší loktů šedesáti, a zšíří loktů šedesáti, třmi řady z kamení velikého, a řad z dříví nového, náklad pak z domu královského bude dáván. Nadto nádobí domu Božího zlaté i stříbrné, kteréž Nabuchodonozor byl pobral z chrámu, jenž byl v Jeruzalémě, a byl je přenesl do Babylona, ať zase navrátí, aby se dostalo do chrámu Jeruzalémského na místo své, a složeno bylo v domě Božím.” Ezdráš 6,3-5. PK 367.3
Zprávy o tomto nařízení se donesly až do nejvzdálenějších oblastí královy říše a způsobily všude mezi rozptýlenými Židy velkou radost. Mnozí často zkoumali proroctví, jako to činíval Daniel, a prosívali Boha, aby zasáhl ve prospěch Sióna, jak zaslíbil. Nyní byly jejich prosby vyslyšeny; a tak si mohli se srdcem naplněným radostí společně zapět: PK 367.4
“Když zase vedl Hospodin zajaté Sionské,
zdálo se nám to jako ve snách.
Tehdážť byla plná radosti ústa naše,
a jazyk náš plésání;
tehdáž pravili mezi národy:
Veliké věci s nimi učinil Hospodin.
Učinilť jest s námi veliké věci Hospodin,
a protož veselili jsme se.” Žalm 126,1-3. PK 368.1
“I povstali přední z čeledí otců z pokolení Judova a Beniaminova, kněží také a Levítové i každý, číhož ducha vzbudil Bůh” — všichni zbožní v počtu asi padesáti tisíc zbývající ze Židů v zemi vyhnanství, kteří se rozhodli využít podivuhodné příležitosti, jež se jim nabídla, “aby šli k stavení domu Hospodinova, kterýž jest v Jeruzalémě.” Jejich přátelé nepřipustili, aby odešli s prázdnýma rukama. “Všickni ti, kteříž bydlili okolo nich, pomáhali nádobami stříbrnými a zlatými, statkem i hovady, a věcmi drahými.” A k těmto a mnoha dalším dobrovolným darům přidali “nádoby domu Hospodinova, kteréž byl pobral Nabuchodonozor z Jeruzaléma,…vydal je pak Cýrus král Perský skrze Mitridata správce nad poklady… pět tisíc a čtyři sta” kusů pro potřebu chrámu, který bude znovu postaven. Ezdráš 1,5-11. PK 368.2
Na Zorobábela (známého též jako Sesbazar), potomka krále Davida, vložil Cýrus odpovědnost za vykonání svého rozkazu a učinil ho vedoucím houfu, vracejícího se do Judska; na pomoc mu byl dán velekněz Jozue. Dlouhou cestu přes rozsáhlé pouště urazili bezpečně, a houf šťastných lidí, vděčných Bohu za tak mnohé milosti, se hned pustil do díla na znovuvybudování toho, co bylo strženo a zničeno. “Knížata čeledi otcovských” jako první nabídla, že pomohou hradit náklady se znovuvybudováním chrámu; a lid, následuje jejich příkladu, dobrovolně dával z toho mála, co měl. (Viz Ezdráš 2,64-70) PK 368.3
V době co nejkratší byl postaven oltář na místě, kde stál starý oltář v chrámovém nádvoří. K obřadům spojeným se zasvěcením oltáře “shromáždil se lid jednomyslně”; a tam lid společně obnovil posvátné služby, které byly přerušeny za zpustošení Jeruzaléma Nabuchodonozorem. Než se rozešli do svých domovů, které si se vším úsilím stavěli, “drželi také slavnost stánků.” Ezdráš 3,1.4. PK 369.1
Postavení oltáře, na němž pak byly denně obětovány zápalné oběti, velice potěšilo ty věrné, kteří pozůstali. Horlivě se pustili do příprav nutných pro vybudování chrámu a jejich horlivost rostla, měsíc od měsíce, jak přípravy pokračovaly. Mnoho let byli připraveni o viditelná znamení přítomnosti Boží. A nyní, obklopeni truchlivými upomínkami na odpadnutí svých otců, toužili po nějakém trvalém symbolu, že se jim dostává božského odpuštění a božské přízně. Souhlasu Božího si vážili více než znovunabytí osobního bohatství a starých výsad. Bůh podivuhodně zasáhl v jejich prospěch a oni cítili s jistotou, že je s nimi; toužili však po ještě větších požehnáních. S radostným očekáváním se těšili na dobu, až bude chrám znovu vystaven, aby mohli patřit na slávu Boží, která bude z chrámu vyzařovat. PK 369.2
Dělníci, pracující na přípravě stavebního materiálu, našli v rozvalinách několik obrovských kamenů, které byly dopraveny na staveniště chrámu za dob Šalomounových. Byly upraveny k použití a kromě nich bylo opatřeno mnoho nového materiálu. Práce brzy pokročily tak daleko, že už bylo možno položit základní kámen. Stalo se tak za účasti mnoha tisíc lidí, kteří se shromáždili, aby viděli, jak dílo pokračuje, a aby dali najevo svou radost, že se mohou díla účastnit. Když byl pokládán na své místo úhelný kámen, tu shromáždění doprovázení troubením kněží a zvuky cimbálů synů Azafových “prozpěvovali jedni po druhých, chválíce a oslavujíce Hospodina, nebo dobrý jest a na věky trvá milosrdenství jeho nad Izraelem.” Ezdráš 3,11. PK 369.3
O domu, který právě znovu stavěli, se pravilo v mnohých proroctvích, jež mluvila o přízni, kterou chtěl Bůh prokazovat Siónu, a všichni, kdož se účastnili kladení úhelného kamene, se proto měli ze srdce radovat, jak to odpovídalo duchu této události. Avšak do zvuků hudby, již bylo toho dne všude slyšet, a do provolávání chvály se mísilo něco, co s tím neladilo. “Mnozí z kněží a z Levitů i z knížat čeledi otcovských, starci, kteříž byli viděli prvnější dům, když zakládali tento dům před očima jejich, plakali hlasem velikým.” Ezdráš 3,12. PK 369.4
Bylo přirozené, že srdce těchto starců se plnila smutkem, když myslili na to, jaké následky měla dlouhotrvající zatvrzelost. Kdyby bylo jejich pokolení poslouchalo Boha a plnilo záměr, který měl Bůh s Izraelem, nebyl by chrám vystavěný Šalomounem býval zničen a nebylo by bývalo třeba, aby se dostali do zajetí. Protože však byli nevděční a nevěrní, byli rozehnáni mezi pohany. PK 370.1
Nyní se poměry změnily. V lásce a milosti navštívil Hospodin opět svůj lid a dovolil mu, aby se navrátil do své země. Smutek nad tím, že se v minulosti dopustili chyb, měl nyní ustoupit pocitům velké radosti. Bůh zapůsobil na srdce Cýrovo, aby jim poskytl pomoc při obnově chrámu, a to v nich mělo vyvolat pocity hluboké vděčnosti. Někteří v tom však nepoznali zřejmou pomoc Boží. Místo aby se radovali, byli nespokojení a malomyslní. Vzpomínali na nádheru Šalomounova chrámu a naříkali, že budova, která se nyní staví, nebude tak velkolepá. PK 370.2
Reptání a stýskání, jakož i porovnávání se Šalomounových chrámem, skličovalo mysl mnohých a ubíralo dělníkům nadšení. Vedlo to k tomu, že dělníci byli na pochybách, mají-li pokračovat ve stavbě budovy, která byla už od počátku takto posuzována a byla příčinou tak mnohých nářků. PK 370.3
Ve shromážděném davu však bylo mnoho takových, kteří měli větší víru a širší rozhled; ti se nedívali na výstavbu skrovnějšího chrámu s takovou nespokojeností. “Mnozí pokřikovali s radostí hlasem velikým, tak že lid nemohl rozeznati hlasu pokřikování radostného od hlasu plačícího lidu; nebo lid ten pokřikoval hlasem velikým, a hlas ten slyšán byl daleko.” Ezdráš 3,12.13. PK 370.4
Kdyby jen byli ti, kdož se neradovali při pokládání základního kamene chrámu, mohli předvídat, jaké následky bude mít nedostatek víry, který projevili toho dne, byli by se zhrozili. Neuvědomovali si, jaký důsledek budou mít jejich slova nesouhlasu a zklamání; ani netušili, že nespokojenost, kterou vyslovovali, nadlouho oddálí dokončení domu Hospodinova. PK 370.5
Velkolepost prvního chrámu a okázalost bohoslužebných obřadů v něm konaných byly příčinou pýchy Izraele, než padl do zajetí; jejich bohoslužbě však často scházely ty náležitosti, jež Bůh pokládá za nejpodstatnější. Velkolepost prvního chrámu a nádhera bohoslužeb je nemohly přiblížit Bohu, neboť mu nenabízeli to, co jediné má cenu v očích Božích. Nepřinášeli mu oběť skromného a zkroušeného ducha. PK 371.1
Tehdy, když se zapomíná na hlavní zásady království Božího, nahrazují je početnější a okázalejší obřady. Když se nedbá na zušlechťování povahy, když schází to, co zdobí duši, když se pohrdá prostou zbožností, tehdy pýcha a touha po okázalosti si vyžaduje velkolepost chrámových budov, nádherných ozdob a okázalých obřadů. Tím vším však Bůh není uctíván. Bůh si cení své církve nikoli pro její zevní stránku, nýbrž pro upřímnou zbožnost, která ji odlišuje od světa. Posuzuje ji podle toho, jak její členové rostou v poznání Krista, jak pokračují v duchovních zážitcích. Bůh hledá zásady lásky a dobroty. Všechna umělá krása se nemůže rovnat kráse povahy, kterou mají projevovat ti, kdož jsou Kristovými následovníky. Sbor může být třeba nejchudší v zemi, nemusí přitahovat zevní okázalostí, jestliže se však jeho členové řídí zásadami povahy Kristovy, přidruží se k nim při jejich bohoslužbě andělé. Chvála a díkůvzdání vděčných srdcí vystoupí k Bohu jako sladká oběť. PK 371.2
“Oslavujte Hospodina, nebo jest dobrý,
nebo na věky milosrdenství jeho.
Nechť o tom vypravují ti,
kteříž jsou vykoupeni skrze Hospodina,
jak je on vykoupil z ruky těch, kteříž je ssužovali.” PK 371.3
“Zpívejte jemu, žalmy prozpěvujte jemu,
rozmlouvejte o všech divných skutcích jeho.
Chlubte se jménem svatým jeho;
vesel se srdce těch, kteříž hledají Hospodina.”
“Poněvadž napájí duši žíznivou,
a duši hladovitou naplňuje dobrými věcmi.” Žalm 107,1.2; 105,2.3; 107.9. PK 371.4