V dobách patriarchů byla rovina kolem Jordánu “svlažována … jako zahrada Hospodinova”. Toto krásné údolí si zvolil Lot za svůj domov, “podav stanů až k Sodomě” 1. Mojžíšova 13,10.12. V době, kdy města v nížině byla zničena, stala se celá okolní krajina pustinou a tvořila od té doby část judské pouště. PK 150.1
Jedna část krásného údolí zůstala zachována se svými životodárnými prameny a toky, jež potěšovaly srdce člověka. V tomto údolí, bohatém na úrodná pole a lesy datlovníků a jiných ovocných stromů, se utábořily zástupy Izraelských po překročení řeky Jordánu a poprvé zde okusily ovoce Zaslíbené země. Před nimi stály zdi Jericha, pevnosti pohanů, středisko uctívání Astarot, nejohavnějšího a nejzvrhlejšího ze všech kananejských způsobů modlářství. Zakrátko byly jeho zdi zbořeny a jeho obyvatelé pobiti a při jeho pádu bylo před celým Izraelem slavnostně vyhlášeno. “Zlořečený buď před Hospodinem muže ten, kterýž by povstal, aby stavěl město Jericho. V prvorozeném svém založí je, a v nejmenším postaví brány jeho.” Jozue 6,26. PK 150.2
Uplynulo pět století. Místo zůstalo pusté, Bohem proklaté. I prameny, jež byly pro život v této části údolí tak žádoucí, trpěly kletbou. Avšak za dnů Achabova odpadnutí, kdy Jezábeliným vlivem bylo obnoveno uctívání Astarot, bylo Jericho, starobylé sídlo této modloslužby, znovu vystavěno, i když na to stavitel strašlivě doplatil. Vystavěl je Hiel Bethelský. “V Abiramovi prvorozeném svém založil je, a v Segubovi nejmladším svém postavil brány jeho, vedlé řeči Hospodinovy.” 1. Královská 16,34. PK 150.3
Nedaleko Jericha, uprostřed ovocných hájů, byla jedna ze škol proroků a do této školy se po Eliášově nanebevstoupení odebral Elizeus. Když pak pobýval mezi žáky školy, přišli k němu občané města a pravili: “Hle, nyní byt v městě tomto jest výborný, jakož, pane můj, vidíš, ale vody jsou zlé a země neúrodná.” 2. Královská 2,19. PK 150.4
Pramen, který v dřívějších letech dával čistou, životodárnou vodu, a valnou měrou přispíval k zásobování města a jeho okolí vodou, se nyní nedal používat.
Na žádost obyvatel města Jericha Elizeus odpověděl: “Přineste mi nádobu novou, a dejte do ní soli.” Když mu ji přinesli, vyšel “k prameni těch vod, vsypal tam sůl a řekl: Takto pravil Hospodin: Uzdravuji vody tyto; nebudeť více odtud smrti, ani pusté země.” 2. Královská 2,20.21. PK 151.1
Uzdravení vod Jericha se stalo podivuhodným zásahem Božím, nikoli lidskou moudrostí. Ti, kdož znovu vystavěli město, nezasloužili přízně nebes; přesto ten, jenž “svému slunci dává vycházeti na zlé i na dobré a déšť sesílá na spravedlivé i na nespravedlivé,” (Matouš 5,45) uznal v tomto případě za vhodné projevit tímto činem lásky svou ochotu uzdravit Izraele z jeho duchovních nemocí. PK 151.2
Náprava byla trvalá; “uzdraveny jsou ty vody až do dnešního dne, vedlé řeči Elizeovy, kterouž byl mluvil.” 2. Královská 2,22. Po celé věky zde proudí vody a činí z této části údolí oázu krásy. PK 151.3
Mnohá jsou duchovní poučení, jež poskytuje toto uzdravení vod. Nová nádoba, sůl, pramen — to vše má vysoce symbolický smysl. PK 151.4
Vhozením soli do hořkého pramene poskytl Elizeus totéž duchovní naučení, jež o staletí později vštěpoval Spasitel svůj učedníkům, když jim pravil: “Vy jste sůl země.” Matouš 5,13. Sůl se smísila se zkaženým pramenem, vyčistila jeho vody a přinesla život a požehnání tam, kde předtím byla zkáza a smrt. Když Bůh přirovnává své dítky k soli, chce je tím poučit, že když jim dává svou milost, chce, aby se staly nástroji ke spáse druhých. Bůh si vyvolil tento lid ze všech národů světa ne proto, aby je mohl přijmout za své syny a za své dcery, nýbrž aby skrze ně se světu mohlo dostat milosti, jež přináší spásu. Když Pán vyvolil Abraháma, nebylo to proto, aby byl zvláštním přítelem Božím, nýbrž aby byl prostředníkem zvláštních výsad, jimiž chce Pán obdařit národy. PK 151.5
Světu je zapotřebí důkazů upřímného křesťanství. Jed hříchu otravuje společnost. Města a vesnice se utápějí v hříchu a mravní zkáze. Svět je pln nemocí, utrpení a nepravosti. Všude lze najít takové, kdož žijí v soužení a žalu, obtíženi vědomím viny a zmírající, protože na ně nepůsobí spásný vliv. Vědí o evangeliu pravdy, přesto však mřou, protože příklad těch, kdož by měli být vůní života, je vůní smrti. Jejich duše pijí hořkost, neboť prameny, jež by měly být studnicemi vody prýštící k věčnému životu, jsou otráveny. PK 151.6
Sůl musí být rozpuštěna v látce, k níž se přidává; musí jí proniknout, vsáknou se do ní, aby zůstala zachována. Právě tak osobním stykem a společenstvím zasahuje muže a ženy spásná moc evangelia. Nezachraňuje je jako celek, nýbrž jako jednotlivce. Osobní vliv je velká síla. Musí s ním spolupůsobit vliv Kristův, musí pozvedávat tam, kde Kristus pozvedává, musí vštěpovat správné zásady a stavět se proti postupu zkázy světa. Musí rozšiřovat milost, již může udělovat toliko Kristus. Musí povznášet, zpříjemňovat život a zušlechťovat povahu druhých mocí čistého příkladu, opravdové víry a lásky. PK 152.1
O zkaženém pramenu v Jerichu Pán praví: “Uzdravuji vody tyto; nebudeť více odtud smrti, ani pusté země.” Znečištěný tok představuje duši, která je odloučena od Boha. Hřích nejen odlučuje od Boha, nýbrž hubí v lidské duši touhu i schopnost jej poznat. Hřích rozruší celé ústrojí člověka, převrátí mysl, zkazí obrazotvornost, zmaří schopnosti duše. Vypudí čísté náboženství, svatost srdce. Přetvářející moc Boží už pak nepůsobí změnu povahy. Duše je slabá, schází jí mravní síla k boji, je poskvrněná a zkažená. PK 152.2
Srdce, které se očistilo, se celé změnilo. Změna povahy je svědectvím světu, že v nitru přebývá Kristus. Duch Boží vytváří v duši nový život a myšlenky a touhy podřizuje poslušnosti vůle Kristovy; a tak se člověk v nitru obnovuje k obrazu Božímu. Slabí a bloudící tak dokazují světu, že spásná moc milosti může způsobit, že zkažená povaha se může vyvinout v povahu vyrovnanou a ušlechtilou. PK 152.3
Srdce, které přijímá slovo Boží, není jako kaluž, která vysychá, není jako děravá nádrž, v níž se neudrží její obsah. Je jako horská bystřina, napájená nevysychajícími prameny, jejíž svěží, jiskrná voda stéká ze skály na skálu a občerstvuje unavené, žiznivé a obtížené. Je jako řeka, stále proudící, která na své cestě nabývá na šíři a hloubce, až se její životodárné vody rozlejí po celé zemi. Řeka si cestou prozpěvuje a zanechává za sebou hojnost zeleně a plodů. Tráva na jejích březích má svěžejší zeleň, stromy jsou košatější, květy bohatější. Když země je holá a sežehlá za letního úpalu, vyznačuje pruh zeleně tok řeky. PK 152.4
Tak je tomu i s pravým dítkem Božím. Náboženství Kristovo se projevuje jako oživující, pronikající zásada, jako živá, působící, duchovní síla. Otevře-li se srdce nebeskému vlivu pravdy a lásky, začnou tyto zásady znovu plynout jako proud vody na poušti a způsobí, že se urodí hojnost tam, kde je dosud pusto a prázdno. PK 153.1
Když se ti, kdož jsou očištěni a posvěceni skrze poznání pravdy bible, pustí horlivě do díla na záchranu duší, stanou se vpravdě vůní života k životu. A budou-li denně pít z nevyčerpatelné studnice milosti a poznání, shledají, že jejich srdce přetékají Duchem jejich Mistra a že jejich nezištná služba prospěje mnohým tělesně, duševně i duchovně. Unavení se osvěží, nemocným se navrátí zdraví a těm, kdož jsou obtíženi hříchem, se uleví. Ve vzdálených zemích zazní díkůvzdání těch, jejichž srdce se odvrátí od služby hříchu ke spravedlnosti. PK 153.2
“Dávejte, a bude vám dáno;” neboť slovo Boží je “vrchoviště zahradní, studnice vod živých a toků z Libánu” Lukáš 6,38; Píseň písní 4,15. PK 153.3