“Náman, hejtman vojska krále Syrského, jsa muž veliký u pána svého, a osoba vzácná, skrze něho zajisté dal Hospodin vysvobození zemi Syrské, byl muž udatný, ale byl malomocný.” 2. Královská 5,1. PK 160.1
Benadad, král Sýrie, porazil vojska Izraele v bitvě, v níž zahynul Achab. Od té doby Syřané ustavičně najížděli proti Izraeli a napadali jeho hranice. Při jednom z takových vpádů unesli mladou dívku, která pak v zemi svého zajetí “sloužila manželce Námanově”. Tato mladá dívka, která se stala otrokyní daleko od svého domova, pařila k svědkům Božím a nevědomky plnila poslání, k němuž Bůh vyvolil Izraele za svůj lid. Když sloužila v onom pohanském domě, probudil se v ní soucit s jejím pánem, a vzpomínajíc zázračných uzdravení, jež Elizeus vykonal, pravila své paní: “Ó by pán můj dostal se k proroku, kterýž je v Samaří, tedy on by ho uzdravil od malomocenství jeho.” 2. Královská 5,2.3. Věděla, že Elizeus je obdařen mocí shůry, a věřila, že touto mocí by mohl být Náman uzdraven. PK 160.2
Chování této otrokyna a způsob, jakým si vedla v tomto pohanském domě, je pádným svědectvím toho, jakou moc má raná výchova v rodině. Není vyššího úkolu než úkol, jenž je svěřen rodičům, totiž pečovat o své děti a vychovávat je. Rodiče mají ve svých rukou utváření povah a návyků. Jejich příklad a jejich poučení ve značné míře rozhoduje o budoucnosti jejich dětí. Šťastní jsou rodiče, jejichž životy jsou věrným odrazem božského, takže zaslíbení a přikázání Boží probouzejí v dítěti vděčnost a úctu; blaženi jsou rodiče, jejichž láska, spravedlnost a shovívavost ukazuje dítěti lásku, spravedlnost a shovívavost Boží a kteří tím, že je učí, aby je milovalo, věřilo jim a poslouchalo je, je současně učí, aby milovalo svého Otce nebeského, věřilo mu a poslouchalo ho. Rodiče, kteří dávají dítěti takový dar, obdařují je pokladem vzácnějším než bohatství všech věků, pokladem trvalým jako věčnost. PK 160.3
Nevíme, na jaké místo budou naše děti povolány, aby tam sloužily. Možná, že stráví svůj život v rodinném kruhu, možná, že budou celý život pracovat v některém povolání anebo půjdou jako učitelé evangelia do pohanských zemí, všechny jsou však stejně povolány k tomu, by byly misionáři Božími a přinesly světu milost. Proto mají dostat takové vychování, jež jim pomůže, aby mohly po boku Kristově vykonávat nezištnou službu. PK 161.1
Rodiče oné hebrejské dívky, když ji učili znát Boha, nevěděli, jaká ji čeká budoucnost. Plnili však věrně svůj úkol a v domě hejtmana syrských vojsk svědčilo pak jejich dítě o Bohu, jehož se naučilo ctít. PK 161.2
Náman se dozvěděl o tom, co dívka pravila své paní, a vyžádav si svolení od krále, vydal se na cestu, aby našel uzdravení. Vzal s sebou “deset centnéřů stříbra a šest tisíců zlatých, nad to desatero roucho proměnné.” Měl s sebou také list od krále syrského králi Izraele s poselstvím: “Aj, poslal jsem k tobě Námana, služebníka svého, abys ho uzdravil od malomocenství jeho.” Když král Izraele přečetl list, “roztrhl roucho své a řekl: Zdaž jsem já Bohem, abych mohl umrtviti a obživiti, že tento poslal ke mně, abych uzdravil muže od malomocenství jeho? Proto posuďte, prosím, a pohleďte, že příčny hledá proti mně.” 2. Královská 5,5-7. PK 161.3
O věci se dozvěděl Elizeus a poslal králi vzkaz: “Proč jsi roztrhl roucho své? Nechť nyní přijde ke mně a nechť zví, že jest prorok v Izraeli.” 2. Královská 5,8. PK 161.4
“A tak přibral se Náman s jízdou svou a s vozy svými, a stál u dveří domu Elizeova.” Prorok poslal služebníka, aby ho vyzval: “Jdi a umyj se sedmkrát v Jordáně, a uzdraveno bude tělo tvé a čist budeš.” 2. Královská 5,9.10. PK 161.5
Náman očekával, že uvidí nějaký podivuhodný projev moci shůry. “Myslel jsem si,” řekl, “že jistotně vyjde, a stoje, vzývati bude jméno Hospodina Boha svého, a vznášeje ruku svou nad místem neduživým, tak uzdraví malomocenství mé.” Když byl vyzván, aby se umyl v Jordánu, urazil se a rozčarován v zlosti zvolal: “Zdali nejsou lepší Abana a Farfar, řeky damašské, nad všecky vody izraelské? Zdaliž bych se nemohl v nich zmýti, abych čist byl?” “A obrátiv se, jel s hněvem.” 2. Královská 5,11.12. PK 161.6
To se v Námanovi ozvala pýcha, jež mu nedovolila, aby uposlechl rady, kterou mu dal Elizeus. Řeky, o kterých mluvil syrský hejtman, byly zkrášleny okolními háji; na březích těchto krásných řek se shromažďovalo mnoho lidí, aby uctívali své modly. Pro Námana by nebylo pokořením, kdyby se ponořil do jedné z těchto řek. Avšak jen přesným splněním prorokových pokynů mohl dosáhnout uzdravení. Toliko poslušnost přinese kýžený výsledek. PK 162.1
Námanovi služebníci prosili Námana, aby splnil Elizeův pokyn: “Jakkoli velikou věc prorok ten rozkázal by tobě,” naléhali na něho, “což bys neměl učiniti toho? Čím tedy více, kdyžť řekl: Umyj se a budeš čist.” Víra Námanova byla podrobována zkoušce ve chvíli, kdy se jeho pýcha vzbouřila. Víra však zvítězila a hrdý Syřan potlačil svou nadutost a sklonil se před zjevenou vůlí Boží. Ponořil se sedmkrát v Jordáně “vedlé řeči muže Božího”. A jeho víra byla odměněna; “učiněno jest tělo jeho jako tělo dítěte malého, a očištěn jest.” 2. Královská 5,13.14. PK 162.2
S vděčností “navrátil se k muži Božímu se vším komorstvem svým” a přiznal: “Aj, již jsem poznal, žeť není Boha na vší zemi, jedině v Izraeli.” 2. Královská 5,15. PK 162.3
Podle tehdejších zvyklostí požádal pak Náman Elizea, aby přijal vzácný dar. Avšak prorok odmítl. Nepříslušela mu odměna za požehnání, jež ve svém milosrdenství udělil Bůh. “Živť jest Hopsodin,” pravil, “nic nevezmu.” Syřan “ho nutil, aby vzal, avšak on nechtěl” 2. Královská 5,16. PK 162.4
“I řekl Náman : Tedy nic? Nechť jest tedy dáno, prosím, mně služebníku tvému břímě země na dva mezky; neboť nebude více obětovati služebník tvůj zápalů aneb obětí bohům cizím, ale Hospodinu. V této však věci odpusť Hospodin služebníku tvému: Když vchází pán můj do chrámu Remmon, aby se tam modlil, a on podpíra se na mou ruku, že i já skláním se v chrámě Remmon. Toto sklánění mého v chrámě Remmon nechť neváží, prosím, Hospodin služebníku tvému při té věci.” PK 162.5
“I řekl jemu: Jdi v pokoji. A tak odjel od něho nedaleko.” 2. Královská 5,17-19. PK 163.1
Gézi, Elizeův služebník, měl dostatek příležitostí osvojit si za celá ta léta ducha sebezapření, jímž se vyznačovalo dílo jeho mistra. Mohl se stát ušlechtilým praporečníkem ve vojsku Páně. Nejlepší dary nebes měl dlouho na dosah ruky. Nesáhl však po nich, protože se mu místo nich zachtělo falešného pozlátka světského bohatství. Skryté tužby jeho žádostivosti ho nyní svedly k tomu, že podlehl dotírajícímu pokušení. “Hle,” řekl si, “nedopustil pán můj Námanovi Syrskému tomuto, aby dáti měl z ruky své to, což přivezl; ale…já poběhnu za ním, a vezmu něco od něho.” A tak se stalo, že ve vší tajnosti “běžel Gézi za Námanem” 2. Královská 5,20.21. PK 163.2
“Vida Náman běžícího za sebou, rychle skočil s vozu vstříc jemu a řekl: Dobře-li se děje? A on odpověděl: Dobře.” A pak se Gézi dopustil opovážlivé lži. “Pán můj,” pravil, “poslal mne, aťbych řekl: Aj, teď přišli ke mně dva mládenci s hory Efraim z synů prorockých; dej jim, prosím, centnéř stříbra a dvoje roucho proměnné.” Náman rád žádosti vyhověl, vnutil Gézimu dvě hřivny stříbra místo jedné a “dvoje roucho proměnné” (2. Královská 5,21.22) a přikázal služebníkům, aby dary odnesli. PK 163.3
Když se Gézi blížil k Elizeovu domovu, propustil služebníky a stříbro a roucha ukryl. Jak to učinil, vešel a “stál před pánem svým”; a aby se vyhnul výtce, uchýlil se k druhé lži. Na prorokovu otázku: “Odkudžto přicházíš?” Gézi odpvoědil: “Nechodil služebník tvůj nikam.” 2. Královská 5,25. PK 163.4
Pak přišlo přísné pokárání, které prozradilo, že Elizeus o všem ví. “Zdaliž srdce mé nebylo při tom,” tázal se, “když obrátil se muž s vozu svého vstříc tobě? Zdaliž čas byl bráti stříbro aneb roucho, aneb olivoví a vinice, aneb stáda a vozy, služebníky aneb děvky? Protož malomocenství Námanovo přichytí se tebe i semene tvého navěky.” Okamžitá byla odplata, jež stihla viníka. Odešel od Elizea “malomocný jako sníh” 2. Královská 5,26.27. PK 163.5
To, co se stalo tomu, jemuž se dostalo vysokých a svatých výsad, poskytuje vážná poučení. Gézi si počínal tak, že se stal pohoršením na cestě Námanově, v jehož mysli zasvitlo podivuhodné světlo a který se už začal přiklánět k službě živému Bohu. Pro podvod, jehož se Gézi dopustil, nemohlo být omluvy. Až do dne své smrti zůstal malomocný, bohem zlořečený a svými bližními opovrhovaný. PK 163.6
“Svědek falešný nebude bez pomsty, a kdož mluví lež, neuteče.” Přísloví 19,5. Lidé si možná myslí, že skryjí své zlé skutky před zraky lidí, Boha však podvést nemohou. “Všecko je nahé a odhalené před očima toho, před nímž máme odpovědnost.” Židům 4,13. Gézi si myslel, že Elizea ošálí, Bůh však zjevil svému proroku to, co řekl Gézi Námanovi, a všechny podrobnosti toho, co se mezi oběma muži odehrálo. PK 164.1
Pravda je Boží; klam ve všech svých nesčíslných podobách je satanův. A kdokoli se jakkoli uchýlí od přímé cesty pravdy, zrazuje sám sebe bezbožníkovi. Ti, kdož znají Krista, “neúčastňují se neplodných skutků tmy” Efezským 5,11. V projevu i v jednání zůstanou prostými, přímými a pravdivými, neboť se připravují pro shledání s těmi svatými, “v jejichž ústech nebyla shledána lež” Zjevení 14,5. PK 164.2
Náman se vrátil do svého domova v Sýrii uzdraven na těle a obrácen na duchu a jeho podivuhodná víra po uplynutí staletí posloužila Spasiteli jako příklad a poučení pro všechny, kdož chtějí sloužit Bohu. “Bylo mnoho malomocných v Izraeli za doby proroka Elizea,” pravil Spasitel, “ale nikdo z nich nebyl očištěn než Náman Syrský.” Lukáš 4,27. Bůh pominul mnoho malomocných v Izraeli, protože svou nevěrou zavřeli dveře, kudy k nimi přicházelo dobro. Pohanský šlechtic, který zůstal věrný svému přesvědčení o poznané pravdě a uvědomoval si svou potřebu pomoci, byl v očích Božích hodnějším jeho požehnání než ti strádající z Izraele, kteří pohrdli výsadami, jež jim Bůh poskytl, a nevážili si jich. Bůh koná pro ty, kdož si váží jeho přízně a kdož jednají podle světla, jehož se jim dostává shůry. PK 164.3
V každé zemi jsou dnes takoví, kdož jsou v nitru upřímní a přímí, a na takové září světlo nebeské. Budou-li věrně konat to, co chápou jako svou povinnost, dostane se jim většího světla, až budou jako Náman nuceni uznat, že “není Boha na vší zemi” kromě živého Boha, Stvořitele. PK 164.4
Každé upřímné duši, jež “chodí v temnotách a nemá žádného světla”, platí vyzvání: “Doufej ve jméno Hospodinovo, a spolehni na Boha svého.” “Neboť od věků se neslýchalo a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromě tebe, aby tak činil tomu, kterýž naň očekává. Vyšel jsi vstříc tomu, kdož ochotně činí spravedlnost, a na cestách tvých na tě se rozpomínali.” Izajáš 50,10; 64,4.5. PK 165.1