Jedním z největších měst starého světa za dnů rozděleného Izraele bylo Ninive, hlavní město Asyrské říše. Bylo založeno na úrodných březích řeky Tigris krátce po tom, co se Židé rozptýlili po stavbě babylónské věže, po staletí vzkvétalo, až se z něho stalo “město velmi veliké, cesty tří dnů” Jonáš 3,3. PK 173.1
V době svého vrcholného rozkvětu bylo Ninive střediskem zločinů a bezbožnosti. Písmo svaté je označuje jako “město vražedné…plné lži a ukrutenství”. Prorok Nahum obrazně srovnává Ninivské s lítým, dravým lvem. “Na koho”, ptá se, “ustavičně nedocházelo ukrutenství tvé?” Nahum 3,1.19. PK 173.2
Jakkoli Ninive bylo bezbožné, nepropadlo celé zlu. Ten, jenž “vidí všecky syny lidské” (Žalm 33,13) a “spatřuje, což jest drahého” (Jób 28,10), postřehl v tomto městě mnohé, kteří prahli po něčem lepším a vyšším, a kteří — kdyby se jim poskytla možnost poznat živého Boha — by se odvrátili od svých zlých skutků a uctívali by Boha. A tak ve své moudrosti zjevil se jim Bůh neklamným způsobem, aby je přivedl k pokání, je-li to ještě možné. PK 173.3
Nástrojem vybraným pro toto dílo byl prorok Jonáš, syn Amaty. Uslyšel slovo Hospodinovo: “Vstaň, jdi do Ninive, města toho velikého, a volej proti němu, neboť jest vstoupila nešlechetnost jejich před obličej můj.” Jonáš 1,2. PK 173.4
Když prorok pomyslel na těžkosti, spojené s tímto úkolem, zdálo se mu nemožné jej splnit a pokoušely se o něj pochybnosti, zda je tato výzva moudrá. Lidskému rozumu se zdálo, že zvěstováním takového poselství v tak pyšném městě se nedá ničeho dosáhnout. Na okamžik zapomněl, že Bůh, jemuž slouží, je vševědoucí a všemohoucí. A ve chvíli, kdy váhal a pochyboval, přemohl ho satan malomyslností. Proroka se zmocnil velký strach, a “vstal, aby utekl do Tarsu”. Odešel do Joppe, vyhledal loď, která se chystala vyplout, “zaplativ od ní a vstoupil na ni, aby se plavil s nimi.” Jonáš 1,3. PK 173.5
Rozkaz, který mu byl dán, ukládal Jonášovi velkou odpovědnost; avšak ten, jenž mu přikázal, aby šel do Ninive, měl moc podepřít svého služebníka a dopomoci mu k úspěchu. Kdyby byl prorok bez váhání uposlechl, byl by si ušetřil mnohou trpkou zkušenost a bylo by se mu dostalo hojnosti požehnání. Avšak ani v hodině zoufalstí Hospodin Jonáše neopustil. Prorok bude muset projít řadou zkušek a bude muset obstát v řadě zvláštních příhod, aby se obnovila jeho důvěra v Boha a v jeho nekonečnou moc, jež přináší spásu. Kdyby byl Jonáš začal klidně uvažovat, když k němu přišla první výzva, byl by jistě poznal, jak bláhová je veškerá snaha uniknout před odpovědností, jež na něj byla vložena. Nebylo mu dovoleno, aby bez překážek pokračoval ve svém bezhlavém útěku. “Hospodin vzbudil vítr veliký na moři. I stala se bouře veliká na moři, až se domnívali, že se lodí ztroskoce. A bojíce se plavci, volali jeden každý k bohu svému, a vyhazovali to, což měli na lodí, do moře, aby sobě tím polehčili. Jonáš pak byl sešel k bokům lodí, a položiv se, spal tvrdě.” Jonáš 1,2.5. PK 174.1
Zatímco námořníci prosili své pohanské bohy o pomoc, vyhledal správce lodi Jonáše a nanejvýš znepokojen řekl: “Což ty děláš, ospalče? Vstaň, volej k Bohu svému. Snad ten Bůh rozpomene se na nás, abychom nezahynuli.” Jonáš 1,6. PK 174.2
Avšak modlitby muže, jenž se odvrátil od cesty povinnosti, nepřinesly pomoc. Námořnci, které napadlo, že nezvyklá prudkost bouře je znamením hněvu jejich bohů, nakonec navrhli, aby se házel los, “abychom zvěděli,” jak pravili, “pro koho to zlé přišlo na nás. Tedy metali losy, a padl los na Jonáše. I řekli jemu: Pověz nám medle, pro koho toto zlé na nás? Jaký jest obchod tvůj, a odkud jdeš? Z které jsi země a z kterého národu?” PK 174.3
“I řekl jim: Hebrejský jsem, a Hospodina Boha nebes, kterýž učinil moře i zemi, já ctím.” PK 174.4
“Pročež báli se ti muži bázní velikou,a dověděvše se muži ti, že od tváři Hospodinovy utíká, (nebo jim byl oznámil), řekli jemu: Což jsi to učinil?” PK 174.5
“Řekli ještě k němu: Což máme učiniti s tebou, aby se moře spokojilo? (Nebo moře vždy více a více bouřilo se.) Jimžto řekl: Vezměte mne, a uvrzte mne do moře, a utichne moře před vámi; nebo já vím, že příčinou mou bouře tato veliká jest proti vám.” PK 174.6
“Ale muži ti statečně táhli, chtíce k břehu přistati, však nemohli; nebo moře vždy více a více se bouřilo proti nim. I zvolali k Hospodinu, řkouce: Prosímeť, ó Hospodine, abychom nezahynuli pro smrt člověka tohoto, aniž na nás vyhledávej krve nevinné; nebo ty, ó Hospodine, jakž chceš, tak činíš. Tedy vzavše Jonáše, uvrhli ho do moře. I přestalo moře bouřiti se. Pročež báli se muži ti bázní velikou Hospodina, a obětovali obět Hospodinu, a sliby činili.” PK 175.1
“Nastrojil pak byl Hospodin rybu velikou, aby požřela Jonáše. I byl Jonáš v střevách té ryby tři dni a tři noci.” PK 175.2
“I modlil se Jonáš Hospodinu Bohu svému v střevách té ryby, a řekl: PK 175.3
Z ssoužení svého volal jsem k Hospodinu,
a ozval se mi;
z břicha hrobu křičel jsem,
a vyslyšel jsi hlas můj.
Nebo jsi mne uvrhl do hlubiny,
do prostřed moře,
a řeka obklíčila mne;
všecka vlnobití tvá i rozvodnění tvá
na mne se svalila.
Bylť jsem již řekl: Vyhnán jsem od očí tvých,
ale ještěť pohledím na tvůj svatý chrám.
Obklíčily mne vody
až k duši.
Propast obklíčila mne,
lekno otočilo se okolo hlavy mé.
Až k spodkům hor dostal jsem se,
země závorami svými zalehla mi na věčnost.
Ty jsi však vysvobodil od porušení život můj,
ó Hospodine Bože můj. PK 175.4
Když se svírala ve mně duše má,
na Hospodina jsem se rozpomínal,
i přišla k tobě modlitba má
do chrámu svatého tvého.
Kteříž ostříhají marností pouhých,
dobroty Boží se zbavují.
Já pak s hlasem díkčinění obětovati budu tobě;
vcož jsem slíbil, splním.
Hojné vysvobození jest u Hospodina.” Jonáš 1,7-16; 2,1-10. PK 176.1
Tak konečně dospěl Jonáš k poznání, že “spasení jest Hospodinovo” Žalm 3,8. Kál se, uznal spásnou moc Boží — a pak přišlo vysvobození. Jonáš byl vyzdvižen z nebezpečí hlubin a vyvržen na suchou zemi. PK 176.2
Ještě jednou dostal služebník Boží příkaz, aby varoval Ninive. “Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé, řkoucí: Vstaň, jdi do Ninive, města toho velikého, a kaž proti němu to, což já poroučím tobě.” Tentokrát se nerozmýšlel, ani nepochyboval, nýbrž uposlechl bez váhání. Vstal a “šel do Ninive podle slova Hospodinova” Jonáš 3,3. PK 176.3
Jakmile Jonáš vstoupil do města, začal hned hlásat své poselství: “Po čtyřiceti dnech Ninive vyvráceno bude.” (Jonáš 3,4) kráčel z jedné ulice do druhé a zvěstoval varování. PK 176.4
Poselství nepadlo do prázdna. Volání, které znělo ulicemi bezbožného města, šlo od ústa k ústům, až všichni obyvatelé uslyšeli poplašné oznámení. Duch Boží zapůsobil, že každý si vzal poselství k srdci a že mnozí se třásli pro své hříchy a káli se v hluboké pokoře. PK 176.5
“Uvěřili Ninivitští Bohu, a vyhlásivše půst, oblékli se v žíně, od největšího z nich až do nejmenšího z nich. Nebo jakž došla ta řeč krále Ninivitského, vstav s trůnu svého, složil s sebe oděv svůj, a přioděv se žíní, seděl v popele. A dal provolati a oznámiti v Ninive z usouzení královského i knížat svých, takto řka: Lidé i hovada, volové i ovce, neokoušejte ničeho, nepaste se, ani vody nepíte. Ale přiodějte se žíněmi lidé i hovada, a volejte k Bohu horlivě, a odvrať se jeden každý od cesty své zlé, i loupeže, kteráž jest v rukou jeho. Kdo ví, neobrátí-li se a nebude-li želeti toho Bůh; neodvrátí-li se, pravím, od prchlivosti hněvu svého, abychom nezahynuli.” Jonáš 3,5-9. PK 176.6
Protože král a šlechtici spolu s prostými lidmi, velkými i malými “se káli po kázání Jonášově” (Matouš 12,41) a společně volali k Bohu nebeskému, dostalo se jim milosti Boží. Bůh “viděl skutky jejich, že se odvrátili od cesty své zlé, a lítost měl Bůh nad tím, zlým, kteréž řekl učiniti jim. A neučinil.” Jonáš 3,10. Jejich osud byl odvrácen. Bůh Izraele byl vyvýšen a uctěn v celém pohanském světě a zákon Boží byl opět ve vážnosti. Neuplynulo však mnoho leta a Ninive padlo za kořist okolním národům, protože zapomnělo na Boha a stalo se znovu pyšným a vychloubačným. (O pádu Asýrie viz kapitolu 30) PK 177.1
Když Jonáš poznal, že Bůh má v úmyslu ušetřit město, které přes svou bezbožnost bylo přivedeno k pokání v žíni a popelu, měl být prvním, který se měl radovat z úžasné milosti Boží; místo toho však připustil, aby se jeho mysl zabývala tím, že by mohl být pokládán za falešného proroka. Přikládal své vážnosti takovou cenu, že zapomněl na to, že duše v tomto ničemném světě mají cenu nekonečně větší. Soucit, který Bůh projevil ke kajícím Ninivským, “mrzel Jonáše velmi, a rozpálen byl hněv jeho.” “Zdaliž jsem toho neřekl,” ptal se Hospodina, “když jsem ještě byl v zemi své? Protož jsem pospíšil uteci do Tarsu; nebo jsem věděl, že jsi ty Bůh milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství, a kterýž lituješ zlého.” Jonáš 4,1.2. PK 177.2
Znovu podlehl Jonáš svému sklonu k pochybování, znovu ho sklíčila malomyslnost. Oputil ho zájem o druhé a měl pocit, že by raději umřel, než aby se díval, jak je město ušetřeno. Ve svém zklamání zvolal: “Nyní tedy, ó Hospodine, vezmi, prosím, duši mou ode mne; nebo lépe jest mi umříti nežli živu býti.” PK 177.3
“Jest-liž to dobře, že tak horlíš?” zeptal se Hospodin. “Vyšel byl Jonáš z města, a seděl na východ proti městu, a udělav sobě tu boudu, seděl pod ní v stínu, ažby viděl, co se bude díti s tím městem. Přistrojil pak byl Hospodin Bůh břečtan, kterýž vyrostl nad Jonáše, aby zastěňoval hlavu jeho, a chránil ho před horkem. I radoval se Jonáš z toho břečtanu radostí velikou.” Jonáš 4,3-6. PK 177.4
Pak Hospodin poskytl Jonášovi naučení. “V tom nazejtří v svitání nastrojil Bůh červa, kterýž ranil ten břečtan, tak že uschl. I stalo se, že když vzešlo slunce, nastrojil Bůh vítr východní žhoucí, a bilo slunce na hlavu Jonášovu, tak že umdléval, a žádal sobě, aby umřel, řka: Lépeť mi jest umříti nežli živu býti.” PK 178.1
Opět promluvil Bůh ke svému proroku: “Jest-liž to dobře, že se tak hněváš pro ten břečtan? Kterýžto řekl: An dobře jest, že se hněvám až na smrt.” PK 178.2
“Jemuž řekl Hospodin: Ty lituješ toho břečtanu, o němž jsi nepracoval, aniž jsi ho k zrostu přivedl, kterýž za jednu noc zrostl, a jedné noci zahynul, a já abych nelitoval Ninive města tak velikého, v němž jest více nežli sto a dvadceti tisíc lidí, kteříž neznají rozdílu mezi pravicí svou a levicí svou, a dobytka mnoho?” Jonáš 4,7-11. PK 178.3
Jonáš byl zmatený, pokořený, nemohl pochopit, že Bůh má v úmyslu ušetřit Ninive, nicméně však splnil svěřené mu poslání, aby varoval to velké město; a tak ačkoli se předpověděná událost nesplnila, splnilo varovné poselství přicházející od Boha svůj úkol, který mělo splnit. Sláva milosti Boží se zjevila mezi pohany. Ti, kdož tak dlouho seděli “ve tmě a v stínu smrti, sevříni jsou bídou i železy,” “volají k Hospodinu v soužení svém” a Bůh “je z úzkosti vysvobozuje. Vyvodí je z temnosti a stínu smrti, a svazky jejich trhá.” “Posílá slovo své, a uzdravuje je, a vysvobozuje je z hrobu.” Žalm 107,10.13.14.20. PK 178.4
Kristus se za svého působení na zemi zmínil o tom, jaké dobro přineslo Jonášovo kázání v Ninive a srovnával obyvatele onoho střediska pohanství s lidem Božím, žijícím v jeho době. “Ninivští,” pravil Kristus, “povstanou při soudu s tímto pokolením a odsoudí je; neboť oni se káli po kázání Jonášově, a hle, zde je něco více než Jonáš.” Matouš 12,40.41. Kristus přišel na svět, který byl pln hlučného obchodování a hádek mezi kupujícími a prodávajícími, při čemž se lidé snažili uchvátit pro sebe vše, co jen mohli. A nad tímto shonem zazněl hlas Kristův jako polnice Boží: “Co prospívá člověku získati celý svět a zhubiti svou duši? Co dá člověk jako náhradu za duši svou?” Marek 8,36.37. PK 178.5
Tak jako Jonášovo kázání bylo zńamením pro Ninivské, tak bylo kázání Kristovo znamením pro lidské pokolení, žijící v jeho době. Jak rozdílně však byla jejich poselství přijata! Přes všechnu lhostejnost a přes všechen posměch působil Spasitel bez ustání, dokud nesplnil své poslání. PK 178.6
Z toho plyne naučení pro posly Boží v dnešní době, kdy městům a národům je vpravdě zapotřebí poznání vlastností a úmyslů pravého Boha, jako ho bylo zapotřebí Ninivským ve starých dobách. Kristovi poslové mají ukazovat lidem ušlechtilejší svět, na který zapomínají. Jediné město, které podle učení písma svatého přetrvá, je město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Okem víry může člověk popatřit na práh nebes, osvícený živou slávou Boží. Skrze své služebníky vyzývá Pán Ježíš lidské pokolení, aby se snažilo posvěceným úsilím zajistit si věčné dědictví. Nabádá lidi, aby si střádali poklad vedle trůnu Božího. PK 179.1
Obyvatelé měst rychle a jistě propadají téměř všeobecné vině, protože v městech stále vzrůstá bezbožnost. Zkáza, která nastala, se vymyká popisu. Každý den přináší nová odhalení o nových sporech, případech podplácení a podvodů, každý den jsou zaznamenávány odpuzující případy násilí a nezákonnosti, lhostejnosti k lidskému utrpení a surového, zvířecího hubení lidského života. Každý den přináší svědectví o růstu počtu vražd, sebevražd a případů nepříčetnosti. PK 179.2
Po všechny věky se satan snaží udržet člověka v nevědomosti o blahodárných záměrech Hospodinových. Snaží se utajit před jeho zraky velké přednosti zákona Božího — zásady spravedlnosti, milosrdenství a lásky, jež jsou v něm obsaženy. Lidé jsou pyšní na podivuhodný pokrok a osvícenství věku, v němž nyní žijeme; Bůh však vidí, že svět je naplněn nepravostmi a násilím. Lidé prohlašují, že zákon Boží byl zrušen, že bible není věrohodná; následkem toho je, že svět je zaplavován přívalem zla, jakého nebylo od dnů Noemových a od dob odpadnutí Izrale. Ušlechtilost duše, laskavost, zbožnost jsou obětovány, aby se uspokojila žádost po zapovězených věcech. Černý seznam zločinů spáchaných ze ziskuchtivosti stačí k tomu, aby tuhla krev v žilách a duše se naplnila hrůzou. PK 179.3
Náš Bůh je Bohem milosrdenství. Shovívavě, laskavě a s porozuměním jedná s přestupníky svého zákona. Přesto však nemůže veliký Vládce vesmíru nečině a s uspokojením pohlížet na bezbožná města, v nichž vládne násilí a zločinnost, a to právě za našich dnů, kdy lidé mají tolik příležitostí seznámit se s božským zákonem, jak je zjeven v Písmě svatém. Rychle se přibližuje chvíle, kdy trpělivost Boží s těmi, kdož setrvají v neposlušnosti, bude u konce. PK 179.4
Mohou pak být překvapeni, když se náhle a nečekaně změní jednání Svrchovaného Vládce s obyvateli padlého světa? Mohou být překvapeni, až trest stihne přestoupení a rostoucí zločinnost? Mohou být překvapení, že Bůh přivodí zkázu a smrt těch, jejichž zisky byly nabyty klamem a podvodem? Přesto, že na jejich cestu září stále rostoucí světlo ukazující požadavky Boží, odmítají mnozí uznat vládu Hospodinovu a zůstávájí raději pod černou korouhví původce vší vzpoury proti vládě nebe. PK 180.1
Trpělivost Boží je nesmírná, je tak veliká, že se jí až musíme podivovat, když povážíme, jak jsou jeho svatá přikázání ustavičně porušována. Všemohoucí zasahuje svou mocí i proti svým svatým. Zcela jistě však vstane, aby ztrestal bezbožné, kteří tak opovážlivě nedbají spravedlivých požadavků Desatera. PK 180.2
Bůh dopřává lidem dobu, v níž se mají osvědčit, pak však přijde chvíle, kdy skončí božská trpělivost a tehdy jistě přijdou soudy Boží. Hospodin má dlouho trpělivost s lidmi a městy, milosrdně jim dává výstrahy, aby je uchránil před božským hněvem; přijde však doba, kdy prosby o milost již nebudou vyslyšeny a vzpurné živly, které stále odmítají světlo pravdy, budou vyhlazeny pro vlastní dobro a pro dobro těch, kteří by mohli být jejich příkladem ovlivněni. PK 180.3
Je blízko doba, kdy nastane žalost na světě, již nevyléčí žádný balzám. Duch Boží přestane působit. Pohromy na moři i na souši budou stíhat jedna druhou. Jak často slýcháme o zemětřeseních a vichřicích, o zkázách způsobených požáry a zátopami, při nichž dochází k velkým ztrátám na životech a na majetku! Tyto pohromy jsou jen zdánlivě způsobovány náhodným uvolněním neuspořádaných a neovoládaných přírodních sil; ve všem tom však můžeme spatřovat záměr Boží. Pohromy patří k prostředkům, jimiž se Bůh snaží vyburcovat lidi, aby si uvědomili, že jim hrozí nebezpečí. PK 180.4
Poslové Boží ve velkých městech nemají propadat malomyslnosti z bezbožnosti, nespravedlnosti a zkaženosti, s níž se setkávají, když usilují zvěstovat radostné poselství o spáse. Hospodin potěší každého takového pracovníka týmž poselstvím, jaké poslal apoštolu Pavlovi do bezbožného Korintu: “Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo na tebe nebude útočit, aby ti ublížil; mám v tomto městě mnoho lidu.” Skutky 18,9.10. Nechť si ti, kdož pracují pro spásu duší, uvědomí, že i když je mnoho takových, kteří nedbají Božích rad obsažených ve slově Božím, celý svět se neodvrátí od světla a pravdy, od pozvání trpělivého a shovívavého Spasitele. V každém městě, byť v něm bylo plno násilností a zločinů, je mnoho takových, kdož se po vhodném poučení mohou stát následovníky Kristovými. K tisícům lidí se takto může dostat pravda o spáse, jež je přivede k tomu, že přijmou Krista za osobního Spasitele. PK 180.5
Poselství Boží pro ty, kdož dnes obývají zemi, zní: “I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, v kterou se toho nenadějete.” Matouš 24,44. Poměry, které panují ve společnosti, zvláště ve velkých městech všech národů, ohlašují hlasem hromu, že hodina soudu Božího již přichází a že konec všech věcí pozemských je nablízku. Stojíme na prahu rozhodné chvíle věků. Soudy Boží přijdou v rychlém sledu jeden za druhým — požáry a záplavy a zemětřesení, spolu s válkami a krveprolitím. Nebuďme překvapeni, že v té době dojde k velkým a rozhodujícím událostem, neboť anděl milosti nebude moci déle zůstat, aby zaštítil zatvrzelé. PK 181.1
“Aj, Hospodin béře se z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země, a odkryje země zbité své, a nebude přikrývati více zmordovaných svých.” Izajáš 26,21. Bouře hněvu Božího se připravuje; a jen ti obstojí, kdož přijímají pozvání milosti, jako je přijali obyvatelé Ninive po Jonášově kázání, a kdož se stávají posvěcenými poslušností zákonů božského Panovníka. Toliko spravedlivý bude skryt s Kristem v Bohu, dokud zkáza nepřejde. Řečí duše budiž: PK 181.2
“Útočiště jsi mé sám,
K ruce tvé se přivíjím;
Veď a těš mne, k tobě lkám,
U tebe je pomoc, vím. PK 181.3
Skrej mne,
Spasiteli, skrej!
Dokud bouře trvá čas,
V přístav jistý vejít dej,
Přijmi pak mne v nebes jas!” PK 182.1