Pohané se domnívali, že jejich modlitby jsou samy o sobě zásluhou pro usmíření hříchů. Čím delší modlitba, tím více zásluh. Kdyby mohli dosáhnout svatosti vlastním úsilím, měli by v sobě něco, z čeho by se mohli radovat a čím by se mohli chlubit. Takové pojetí modlitby vychází z předpokladu, že je možné dosáhnout odpuštění vlastními zásluhami, a to je základ všech falešných náboženství. Farizeové si osvojili pohanské pojetí modlitby, které přetrvává až do dnešní doby dokonce i mezi těmi, kdo se hlásí ke křesťanství. Opakování ustálených, tradičních frází bez opravdové touhy po Bohu je prázdným mluvením jako u pohanů. MON 52.6
Hřích se nedá odčinit modlitbou. Sama modlitba není žádnou ctností ani zásluhou. Květnatými slovy se nedají nahradit pravé pohnutky. I nejkrásnější modlitby mohou být jen prázdnými slovy, pokud nevyjadřují skutečné pocity srdce. Když modlitba vychází z upřímného srdce a vyjadřuje jednotlivá přání člověka, jako by žádal svého přítele zde na zemi o pomoc a očekával splnění, pak je to modlitba víry. Bůh nestojí o formální vděčnost. Avšak i nevyslovené volání srdce zlomeného a zkroušeného vědomím vlastního hříchu a naprosté bezmocnosti nalézá cestu k milostivému Otci. MON 53.1