Abrahám zestárl a očekával svůj brzký konec. Zbývalo mu však ještě učinit jedno, aby zajistil splnění zaslíbení pro své potomstvo. Izák byl jediným, od Boha ustanoveným, který měl nastoupit po Abrahámovi jako strážce zákona Božího a otec vyvoleného národa; byl však stále ještě svobodný. Kanaánští se oddávali modloslužebnictví a Bůh zapověděl, aby se příslušníci jeho národa s nimi ženili, neboť věděl, že takové sňatky by vedly k odpadlictví. Patriarcha se obával, že zhoubné vlivy, jimiž byl jeho syn obklopen, by na něho mohly působit. Abrahámova stálá víra v Boha a jeho podřízení vůli Boží se obrážely v Izákově povaze. Mladý muž však byl silně citový, povolný a ochotný. Kdyby si vzal ženu, která by se nebála Boha, vzniklo by nebezpečí, že v zájmu souladu obětuje své zásady. Abrahám si uvědomoval, že volba ženy pro jeho syna je věc krajně důležitá. Jeho hlavní starostí bylo, aby syna oženil s takovou dívkou, která ho neodvrátí od Boha. PP 119.1
Za starých časů uzavírali manželské svazky svých dětí zpravidla rodiče a tento zvyk zachovávali i ti, kdož uctívali Boha. Nikdo nebyl nucen, aby vstupoval v sňatek s někým, koho nemiloval. Mladí se však řídili úsudkem svých zkušených bohabojných rodičů při výběru toho, komu věnují svou náklonnost. Jednal-li někdo v rozporu s touto zvyklostí, pokládalo se to za zneuctění rodičů, ba za zločin. PP 119.2
Izák věřil v moudrost a lásku svého otce a rád mu svěřil tuto záležitost. Věřil také, že sám Bůh bude řídit volbu. Patriarcha zaměřil své úvahy na příbuzné svého otce, žijící v Mezopotámii. Znali a uctívali pravého Boha, i když nebyli zcela ušetřeni vlivu modlářství. Izák nesmí opustit Kanaán a odebrat se do Mezopotámie; snad tam se najde některá, která opustí svůj domov, vstoupí v sňatek s Izákem a bude zachovávat pravé uctívání živého Boha. Abrahám pověřil touto důležitou záležitostí “služebníka svého staršího”, muže nábožného, zkušeného a zdravě uvažujícího, který mu už dlouho věrně sloužil. Přiměl jej k přísaze před Hospodinem, že nevybere pro Izáka ženu z Kanaánských, nýbrž dívku z rodiny Náchorovy v Mezopotámii. Přikázal mu, aby nebral Izáka s sebou. Nenajde-li dívku, která by chtěla opustit své příbuzné, bude přísahy zproštěn. Abrahám mu dodal odvahy k jeho obtížnému a choulostivému úkolu ujištěním, že Bůh bude korunovat jeho poslání úspěchem. Pravil mu: “Hospodin Bůh nebe, kterýž vzal mne z domu otce mého a z vlasti mé…, pošle anděla svého před tebou.” 1. Mojžíšova 24,7. PP 119.3
Posel se bez meškání vydal na cestu. Vzal s sebou deset velbloudů pro potřebu svého doprovodu a pro potřebu družiny nevěstiny, která se s ním vrátí, jakož i četné dary pro nevěstu a její přátele a vydal se na dalekou cestu až za Damašek a pak dále do bohatých nížin kolem velké řeky Východu. Když přibyl do Cháran, “města Náchorova”, usadil se před hradbami u studny, kam přicházely večer ženy pro vodu. Nastaly mu teď těžké chvíle, kdy si plně uvědomoval svou odpovědnost. Volba, kterou je pověřen, bude mít závažné důsledky nejen pro rodinu jeho pána, ale i pro budoucí pokolení. Jak však správně vybrat mezi lidmi zcela cizími? Vzpomněl slov Abrahámových, že Bůh pošle svého anděla před ním, a modlil se, aby mu poskytl radu. V rodině svého pána si zvykl na laskavé chování a pohostinnost a modlil se tudíž, aby dívka, kterou vyvolí Bůh, se mu prozradila nějakým laskavým skutkem. PP 120.1
Účinek jeho modlitby se projevil okamžitě, jakmile se domodlil. Mezi ženami, které se shromáždily u studny, upoutala jeho pozornost jedna dívka svým způsobným chováním. Když odcházela od studny, šel za ní a požádal ji o trochu vody ze džbánu, který nesla na rameni. Ochotně vyhověla jeho prosbě a nabídla se, že načerpá vodu také pro jeho velbloudy. Bylo zvykem, že i knížecí dcery se takto staraly o stáda svých otců. Dívka byla “na pohledění velmi krásná” a její ochota a úslužnost svědčily o jejím laskavém srdci a o její činorodé, rázné povaze. Služebník viděl v tom pokyn Boží. Odměnil její laskavost bohatými dary, zeptal se jí, z jaké je rodiny, a když se dozvěděl, že je dcerou Betuela, synovce Abrahámova, tehdy “sklonil hlavu, poklonu učinil Hospodinu.” 1. Mojžíšova 24,48. PP 120.2
Pak požádal dívku o poskytnutí noclehu v domě jejího otce, a když jí děkoval, prozradil, že ho vyslal Abrahám. Jakmile dívka přišla domů, vyprávěla, co se jí stalo. Její bratr Lában hned spěchal pozvat cizince a jeho doprovod a nabídnout jim pohostinství. PP 120.3
Eliezer nechtěl pojíst dříve, dokud nevypoví o svém poslání, o svém modlitbě u studny a o všem, co pak následovalo. Pak řekl: “Nyní, činíte-li milosrdenství a pravdu s pánem mým, oznamte mi; pakli nic, také mi oznamte, a obrátím se na pravo neb na levo.” Odpověď zněla: “Od Hospodina vyšla jest věc tato; nemůžemeť odepřít v ničemž. Aj, Rebeka před tebou, vezmiž ji a jeď; a nechť jest manželkou synu pána tvého, jakož mluvil Hospodin.” 1. Mojžíšova 24,49-51. PP 120.4
Když rodina takto vyslovila souhlas, zeptal se Rebeky, chce-li odejít tak daleko od otcovského domu a provdat se za syna Abrahámova. Rebeka věřila po tom všem, co se stalo, že Bůh ji vyvolil za manželku Izákovu, a řekla “Půjdu”. 1. Mojžíšova 24,58. PP 121.1
Služebník, který již v duchu viděl radost svého pána, že poslání dopadlo úspěšně, se nedal dlouho zdržovat; příštího jitra vydali se na cestu domů. Abrahám bydlel v Bersabé a Izák, který pásl stáda svého otce na okolních loukách, přišel do otcova stanu, aby tam očekával příchod posla z Cháran. “A vyšel Izák k přemyšlování na pole, když se chýlilo k večerou; a pozdvih očí svých, uzřel, an velbloudové jdou. Pozdvihla také Rebeka očí svých, a uzřevši Izáka, ssedla s velblouda, nebo řekla byla služebníku: Kdo jest ten muž, kterýž jde po poli proti nám? Odpověděl služebník: To jest pán můj. I vzala rouchu, přistřela se. Tedy vypravoval služebník Izákovi vše, což působil. I uvedl ji Izák do stanu Sáry matky své, a vzal Rebeku, a měl ji za manželku, a miloval ji. I potěšil se Izák po smrti matky své.” 1. Mojžíšova 24,63-67. PP 121.2
Abrahám sledoval od dnů Kainových až po svou dobu, jaké následky plodí manželství mezi těmi, kdož se Boha bojí, a těmi, kdož se Boha nebojí. Zažil následky svého vlastního manželství s Agar a viděl i následky manželství Izmaelova a Lotova. Nedostatek víry u Abraháma a Sáry vedl ke zrození Izmaela, ke smíšení semene spravedlivého s bezbožným. Otcův vliv na syna oslabovali modlářští příbuzní jeho matky a Izamelův styk s pohanskými ženami. Agar a ženy, jež vybrala pro Izamela, žárlily na Abrahámovu rodinu a Abrahám se marně snažil tyto pocity u nich potlačit. PP 121.3
Dřívější učení Abrahámovo zanechalo v Izmaelovi své stopy, avšak vliv jeho žen způsobil, že v jeho rodině se zahnízdilo modloslužebnictví. Odloučen od otce a znechucen svým domovem, v němž pociťoval nedostatek lásky a bázně Boží, byl Izmael dohnán k tomu, že zvolil divoký, loupežnický život na poušti, “ruce jeho proti všechněm, a ruce všech proti němu”. 1. Mojžíšova 16,12. K stáru litoval svých špatností a navrátil se k Bohu svého otce, avšak povaha, kterou vtiskl svému potomstvu, se už nezměnila. Mocný národ, který z něho vyšel, byl nepokojný a pohanský a způsobil potomkům Izákovým mnoho protivenství a strádání. PP 121.4
Lotova manželka byla sobecká, nevěřící žena; vynaložila veškerý svůj vliv, aby svého manžela odtrhla od Abraháma. Jen kvůli ní zůstal Lot v Sodomě, kde postrádal rady moudrého, bohabojného patriarchy. Vliv jeho ženy a společnosti onoho bezbožného města by ho bývaly zavedly až k odpadlictví, kdyby býval nebyl dostal ve svých raných letech od Abraháma poučení o víře. Sňatek Lotův a jeho rozhodnutí přesídlit do Sodomy byly prvními články řetězu událostí, které přinesly světu mnoho zla pro mnohá pokolení. PP 121.5
Nikdo, kdo se bojí Boha, se nemůže bez nebezpečí spojit s někým, kdo se Boha nebojí. “Zdaliž půjdou dva spolu, leč by se snesli?” Ámos 3,3. Štěstí a blaho manželského svazku závisí na jednotě obou partnerů; mezi věřícím a nevěřícím je však příkrý rozdíl ve vkusu, v zálibách i v úmyslech. Každý pak slouží jinému pánu, mezi nimiž není možná shoda. Jakkoli by zásady jednoho z nich byly čisté a poctivé, vliv nevěřícího druha bude ho odvádět od Boha. PP 122.1
Vstoupí-li někdo, dosud neobrácený, v manželský svazek, přijímá svým obrácením na sebe velký závazek být svému druhovi věrný, i když se třeba od sebe liší v síle svého náboženského přesvědčení. Požadavky Boží nutno však klást nad všechny pozemské svazky, i kdyby z toho měly vzniknout zkoušky a pronásledování. Taková věrnost spojená s láskou a pokorou dokáže získat nevěřícího druha. Sňatek křesťana s nevěřícím však bible zapovídá. Přikázání Hospodinovo zní: “Netáhněte jha s nevěřícími.” 2. Korintským 6,14. PP 122.2
Bůh vysoce poctil Izáka, když ho učinil dědicem zaslíbení, skrze něž se světu dostane požehnání. Ve svých čtyřiceti letech podrobil se rozhodnutí svého otce, který určil svého zkušeného, bohabojného služebníka, aby pro něho vybral ženu. A toto manželství, jak je vylíčeno v Pásmě svatém, bylo krásným a něžným obrazem domácího štěstí. “Uvedl ji Izák do stanu Sáry matky své, a vzal Rebeku, a měl ji za manželku, a miloval ji. I potěšil se Izák po smrti matky své.” 1. Mojžíšova 24,67. PP 122.3
Jaký to rozdíl mezi chováním Izákovým a chováním mládeže dnešní doby a dokonce i křesťanských duchovních! Mladí lidé se často domnívají, že je jen jejich vlastní věcí právo rozhodovat, komu mají věnovat svou náklonnost, a že jim do toho nemá právo zasahovat Bůh nebo rodiče. Již dlouho před svou zletilostí se pokládají za zcela schopné k tomu, aby se rozhodovali sami bez pomoci svých rodičů. Několik let manželského života však zpravidla postačí, aby poznali, že se mýlili, ale bývá už pozdě napravit neblahé následky. Týž nerozum a nedostatek sebeovládání, který vedl k unáhlené volbě, způsobuje pak ještě další zhoršení vztahu, až se manželství stane nakonec tíživým jhem. Mnozí se takto připraví o všechno štěstí ve svém životě i o všechny naděje do budoucna. PP 122.4
Je-li vůbec nějaká věc, o níž nutno co nejpečlivěji uvažovat a přitom vyhledávat rady starších a zkušenějších, pak je to manželství. Před tímto kokem, který váže k sobě lidi na celý život, je nutno vzít bibli jako rádce a modlit se o pomoc Boží. PP 122.5
Rodiče by neměli nikdy zapomínat na svou vlastní odpovědnost za budoucí štěstí svých dětí. Izákova úcta k rozhodnutí jeho otce byla výsledkem výchovy, která ho naučila životu v poslušnosti. Abrahám vyžadoval od svých dětí, aby ctily rodičovskou moc, a svým každodenním životem dokazoval, že tato moc nevychází ze sobectví, nýbrž z lásky, a že sleduje jen dobré a štěstí jeho dětí. PP 123.1
Otcové a matky by neměli zapomínat, že je jejich povinností dohlédnout na náklonnosti mladých, aby je věnovali těm, kdož jim budou vhodnými druhy. Měli by cítit povinnost svým vlastním příkladem a poučením za milostivé pomoci Boží utvářet povahu svých dětí od jejich nejútlejšího mládí tak, aby zůstaly čistými a ušlechtilými a aby je přitahovalo jen dobro a pravda. Stejní se navzájem přitahují a dovedou se ocenit. Zasejme lásku k pravdě, dobru a čistotě do dětské duše a mládež pak bude vyhledávat jen společnost takových, kdož mají právě tyto vlastnosti. PP 123.2
Rodiče musí usilovat o to, aby svou povahou a svým rodinným životem byli příkladem působení lásky přízně nebeského Otce, aby rodinný kruh naplnili slunečním jasem. Pro děti to má větší cenu než všechny pozemské statky. Láska v kruhu rodinném zůstane pak stále živá v jejich srdcích a budou pak vždy vzpomínat na domov svého dětství jako na místo klidu a štěstí, jako na ráj. Členové rodiny nemají všichni stejnou povahu a často je třeba projevovat trpělivost a snášenlivost. Láska a sebekázeň však může všechny spojit v nejužší svazek. PP 123.3
Pravá láska je cenná a svatá věc. Liší se zcela od lásky, kterou vyvolal náhlý popud a která opět náhle skončí, musí-li projít větší zkouškou. Vykonáváním povinností v rodičovském domě se mladí nejlépe připraví k založení vlastních domovů. Nechť se proto cvičí v sebezapírání, nechť si vštípí laskavost, zdvořilost a křesťanskou lásku. Tak si zachovají lásku ve svých srdcích. Ten, kdo je vychován v takové rodině a stane v čele své vlastní domácnosti, bude už vědět, jak ochránit štěstí té, kterou si vybral za družku života. Manželství pak nebude znamenat konec milování, nýbrž bude jeho začátkem. PP 123.4