Tento daleko mocně rozšířený zájem naháněl ještě více strachu papežským mocím. Luther byl vyzván, aby se dostavil do Říma a zodpovídal se z obžaloby kacířství. Rozkaz ten naplnil jeho přátele hrůzou. Znali předobře nebezpečí, jež mu hrozilo v onom zkaženém městě, již dosti opojeném krví mučedníků Ježíšových. Ohražovali se proti jeho cestě do Říma, a žádali, aby byl vyslechnut v Německu. VS 100.2
Tohoto bylo konečně docíleno, a ustanoven byl papežský vyslanec, aby slyšel jeho případ. V pokynech, které dal papež tomuto hodnostáři, bylo praveno, že Luther byl již prohlášen za kacíře. Vyslanci bylo tudíž uloženo, aby “stíhal a trestal beze všech odkladů.” Kdyby Luther zůstal neoblomným a vyslanci se nepodařilo zmocniti se jeho osoby, byl splnomocněn, “aby jej prohlásil za psance ve všech částech Německa; a aby vyobcoval, proklel a vyhnal všecky ty, kdož se s ním spojují.” 2D’Aubigne, kn. 4, kap.2. VS 100.3
V této době, kdy Luther tak velice potřeboval soucitu a rady pravého přítele, poslala Boží prozřetelnost do Wittenberku Melanchtona. Melanchton byl mladý, skromný a vybraných způsobů muž, a jeho zdravý úsudek, obsáhlé vědomosti a přesvědčivá výmluvnost, pojící se s čistotou a přímostí jeho povahy, zjednávaly mu všeobecný obdiv a úctu. Vyznačoval se skvelým nadáním i jemným chováním. Stal se záhy vážným učedníkem evangelia, a Lutherovým nejvěrnějším přítelem i vydatným pomocníkem; jeho jemnost, opatrnost a přesnost doplňovala Lutherovu odvahu a ráznost. Jejich společná práce zmocnila obnovu, a byla zdrojem velkého povzbuzení pro Luthera. VS 100.4