Téměř čtyřicet let od té chvíle, co zkáza Jeruzaléma byla předpověděna samým Kristem, odkládal Bůh svůj rozsudek nad městem i národem. Podivuhodná byla shovívavost Boží vůči zamítačům Jeho evanjelia a vrahům Jeho Syna. Podobenství o stromu nenesoucím ovoce označilo jednání Boha s židovským národem. Rozkaz byl vydán: “Vytniž jej. Nač i tu zemi darmo kazí?”1 Luk. 13:7. , ale Božský soucit ho chránil ještě nějaký čas. Byli ještě mnozí mezi Židy, kteří neznali povahu a dílo Kristovo. A dítkám ještě se nedostalo příležitosti a světla, které jejich rodiče odmítli. Kázáním apoštolů a jejich společníků chtěl Bůh docíliti, aby jim zasvitlo světlo; mělo jim býti dovoleno uzříti, kterak se proroctví vyplnilo nejen v narození a životě Kristově, ale i v Jeho smrti a vzkříšení. Dítky nebyly odsouzeny za hříchy rodičů; ale když tyto poznaly světlo dané jejich rodičům, a zavrhly dodatečné světlo poskytnuté jim samým, staly se účastníky ve hříších svých rodičů a naplnily míru svých nepravostí. VS 20.2