Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents
Velké drama věků - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    Před revolucí

    Vládnoucí představitelé mohli stěží předvídat, kam tato osudná politika povede. Učení Bible by vštěpovalo do lidských srdcí a myslí zásady spravedlnosti, střídmosti, pravdy, rovnosti a lásky, které jsou základními kameny prospěchu národa. “Spravedlnost vyvyšuje pronárody” a “upevňuje trůn” (Přísloví 14,34; Přísloví 16,12); “spravedlnost vytvoří pokoj” a jeho ovoce bude “klid a bezpečí navěky”. Izajáš 32,17. Člověk, který poslouchá Boží zákon, bude také věrně ctít a poslouchat zákony své země; kdo má bázeň před Bohem, respektuje i krále a jeho spravedlivou a zákonnou moc. Neštěstí Francie bylo v tom, že zakázala Bibli a vyhnala její “učedníky”. Čestní, mravně silní, zásadoví a inteligentní lidé, kteří měli odvahu přiznat se ke svému přesvědčení a trpět za pravdu, byli po staletí posíláni do otroctví na galeje, umírali na hranicích nebo ve vězeňských kobkách. Tisíce z nich hledaly záchranu v útěku a tak to pokračovalo ještě dvě stě padesát let po zahájení reformace.VDV 185.4

    “Po celé dlouhé období mohly generace Francouzů sledovat, jak stoupenci evangelia prchají před zběsilostí perzekutorů a odnášejí s sebou vzdělanost, řemeslnický um, píli a pořádkumilovnost, v nichž zpravidla vynikali, aby jimi obohatili země, ve kterých našli azyl. A nakolik byli přínosem pro jiné země, natolik chudla jejich původní vlast. Kdyby všechno, co vypudili, zůstalo ve Francii, kdyby se svou pílí a umem mohli vyhnanci po celých těch tři sta let podílet na obdělávání půdy a zdokonalení řemeslné výroby, kdyby svým tvůrčím nadáním a inteligencí mohli přispívat k obohacení její vědy a literatury, kdyby měli možnost přispět svou moudrostí k řízení politických záležitostí, kdyby mohli svou statečnost projevit v bitvách, které Francie vedla, kdyby svým smyslem pro právo spoluutvářeli její zákony a přidali k tomu ještě náboženství Bible, které posiluje rozum a řídí svědomí lidí, jakou slávu by to Francii přineslo! Jakou velkolepou, úspěšnou a šťastnou zemí — vzorem pro národy — mohla být!”VDV 185.5

    “Slepý a neúprosný fanatismus však odtud vyhnal každého učitele ctnosti, každého zastánce pořádku, každého čestného obránce trůnu. Muži, díky nimž mohla jejich země získat ‘věhlas a slávu’, dostali na vybranou — hranici nebo vyhnanství. Dílo zkázy bylo úplné. Ve Francii nezůstalo svědomí, které by se dalo zatratit, náboženství, které bylo možné dovléct na hranici, vlastenectví, které by šlo vyhnat ze země.” (Wylie, díl 13, kap. 20) A revoluce se všemi svými hrůzami přišla jako zákonitý následek.VDV 186.1

    “S odchodem hugenotů nastal ve Francii všeobecný úpadek. Kvetoucí průmyslová města začala chátrat, úrodné oblasti se změnily v původní divočinu. Období nebývalého rozmachu vystřídalo období intelektuální tuposti a mravního úpadku. Paříž se stala jedním velkým chudobincem. Odhaduje se, že těsně před výbuchem revoluce pobíralo dvě stě tisíc chudých almužnu od dvora. Jedině jezuitům se dařilo v upadajícím národě; tyransky řídili kostely a školy, vězení i galeje.”VDV 186.2

    Evangelium by Francii přineslo řešení politických a sociálních problémů, se kterými se potýkalo duchovenstvo, král i zákonodárci a jež nakonec přivedly národ do anarchie a zkázy. Pod nadvládou Říma lid neměl možnost poznat blahodárné Kristovo učení o sebeobětování a nesobecké lásce; nevěděl nic o sebezapření pro blaho druhých. Církev nekárala bohaté za to, že utlačují chudé, chudí se ve svém útlaku a ponížení nemohli dovolat pomoci. Bohatí a mocní dávali své sobectví najevo čím dál krutěji a s čím dál větší otevřeností. Staletí trvající hrabivost a rozmařilost šlechty vyústila v nelidské vydírání rolníků. Bohatí utlačovali chudé a v řadách chudiny se rozrůstala nenávist namířená proti bohatým.VDV 186.3

    V mnoha oblastech vlastnila zemědělské usedlosti šlechta. Lidé, kteří v zemědělství pracovali, byli pouze nájemci, odkázaní na milost svých pánů, a nezbývalo jim než se podřizovat jejich přemrštěným požadavkům. Břímě vydržování církve a státu nesly na svých bedrech střední a nižší vrstvy, kterým úřady a církev ukládaly těžké daně. “Přání šlechty platilo za nejvyšší zákon. Zemědělci a rolníci mohli klidně i hladovět, o to se jejich utlačovatelé pramálo starali… Lidé byli nuceni při každém svém kroku dbát na zájmy svého pána. Život zemědělských dělníků byl životem nepřetržité práce a nekončící bídy. Jejich stížnosti, pokud si vůbec troufali stěžovat, byly odmítány s naprostým pohrdáním. Soudy vždy stály na straně šlechty. Soudci běžně přijímali úplatky. V systému, kde vládlo všeobecné úplatkářství, tak i pouhý rozmar aristokrata platil jako zákon. Z daní, vyždímaných z prostých lidí světskými vládci na jedné straně a duchovenstvem na straně druhé, se do královské nebo církevní pokladny nedostala ani polovina. Všechno ostatní se ztratilo v rozmařilých radovánkách. Ti, kdo ožebračovali své poddané, byli sami osvobozeni od placení daní a podle zákona nebo podle zvyklostí jim patřily všechny úřady ve státě. Příslušníků privilegovaných tříd bylo sto padesát tisíc, takže pro uspokojení všech jejich rozmarů byly milióny lidí odsouzeny k bídnému a beznadějnému životu.” (viz Dodatek č. 24)VDV 186.4

    Královský dvůr se topil v přepychu a rozmařilosti. Lid a vládnoucí třída žily v trvalé nedůvěře; vše, co vláda udělala, bylo z pohledu lidu podezřelé a egoistické. Více než půl století před vypuknutím revoluce vládl ve Francii Ludvík XV., který i v oněch zlých časech proslul jako líný, smyslný panovník nevázaných mravů. Stát se zvrhlou a krutou aristokracií a se zbídačenými a nevzdělanými nižšími vrstvami se ocitl v těžké finanční situaci. Lid ztratil naději a trpělivost. Aniž by bylo třeba prorockého jasnozření, bylo zřejmé, že situace spěje ke strašnému výbuchu. Na varovné hlasy svých rádců král odpovídal: “Snažte se, aby všechno šlo tak dlouho, pokud budu žít, po mé smrti ať se děje cokoli.” Nemělo smysl stále mu opakovat, že je třeba provést reformy. Král registroval rozmáhající se zlo, neměl však ani sílu ani odvahu podniknout jakékoli kroky k nápravě. Úděl, který čekal Francii, až příliš dobře vyjadřovalo jeho nestoudné a sobecké heslo: “Po nás potopa.”VDV 187.1

    Podezíravost a nedůvěra vládnoucích tříd byla vodou na mlýn Římu, který jí využíval k tomu, aby vládci drželi lid v otroctví; dobře věděl, že právě tím stát oslabí, a bude si moci tím více k sobě připoutat vládce i lid. Byla to chytrá politika — Řím věděl, že mají-li být lidé opravdu zotročeni, musí být spoutány a zotročeny jejich duše. A nejjistější způsob, jak jim zabránit, aby se vymanili z otroctví, bylo vychovat je tak, aby nebyli schopni těšit se ze svobody. Tisíckrát horší než tělesné utrpení, které přinášela politika Říma, byla mravní zkáza. Lid, kterému vzali Bibli a který vychovávali učením prostoupeným fanatismem a sobectvím, byl vydán napospas nevědomosti a pověrčivosti, propadal neřestem a naprosto nebyl schopný vládnout si sám.VDV 187.2

    Konečný výsledek se však podstatně lišil od toho, co si Řím přál. Nedokázal udržet lidové masy ve slepé poslušnosti svých dogmat, ale vychoval z nich nevěrce a revolucionáře, kteří v římském katolicismu viděli jen opovrženíhodné kněžské intriky. Duchovenstvo chápali jako součást svého útlaku. Jediný bůh, kterého znali, byl bůh Říma. Učení Říma bylo jejich jediným náboženstvím. Hrabivost a krutost Říma považovali za zákonité ovoce Bible, a s tím nechtěli nic mít.VDV 187.3

    Řím nesprávně představoval Boží povahu i Boží požadavky, a lidé nyní odmítli Bibli i jejího původce. Řím vyžadoval slepou víru ve svá dogmata, a přitom se dovolával Bible. Voltaire a jeho spojenci na to reagovali tím, že úplně odmítli Boží slovo a začali šířit jed nevěry. Řím srazil lid k zemi svou železnou patou, a nyní se tento ponižovaný a utlačovaný lid snažil zbavit této tyranie, s tím ale odhodil i veškeré zábrany. To podvodné pozlátko, které tak dlouho uctíval, ho natolik rozzuřilo, že pak spolu s bludem odmítl i pravdu. Otroci neřesti zaměnili volnost za nevázanost a vítězoslavně jásali nad svou domnělou svobodou.VDV 188.1

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents