Možnosti nápravy

Poselství prvního anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které oznamuje příchod Božího soudu a nabádá k bázni a úctě před Bohem, mělo oddělit pravý Boží lid od zhoubného vlivu světa a vyburcovat ho, aby byl schopen rozpoznat svůj zesvětačtělý a odpadlý stav. To bylo varující poselství, a kdyby ho církve přijaly, mohlo dojít k nápravě špatností, které je oddělovaly od Boha. Kdyby křesťané tuto zvěst přijali, pokořili se před Pánem a opravdově se připravili na to, aby mohli obstát v Boží přítomnosti, projevil by se mezi nimi Boží Duch a Boží moc. Církev by znovu dospěla k jednotě víry a lásky, jak ji prožívala za dnů apoštolů, kdy věřící “byli jedné mysli a jednoho srdce” a “s odvahou mluvili Boží slovo”, kdy “Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse”. Skutky 4,32.31; Skutky 2,47.VDV 250.3

Kdyby formální následovníci Ježíše Krista přijali zvěst, která vychází z Božího slova, dosáhli by jednoty, o niž se modlil Pán Ježíš a kterou apoštol označil za “jednotu Ducha ve svazku pokoje”. “Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest.” Efezským 4,3-5.VDV 250.4

Takové požehnání přineslo adventní poselství lidem, kteří je přijali. Tito věřící přišli z různých náboženských organizací, ale konfesijní přehrady padly; dali stranou, co je dělilo. Přestali věřit v tisíciletou říši pokoje na zemi, protože to odporuje Písmu, opravili své nesprávné názory na druhý příchod Pána Ježíše, zmizela pýcha a přizpůsobování se světu; usilovali o nápravu křivd a vytvářeli nejniternější společenství — vládla mezi nimi láska a radost. Jestliže toto učení tolik ovlivnilo těch několik lidí, kteří se s ním ztotožnili, mohlo stejně zapůsobit i v životě všech ostatních.VDV 251.1

Církve však většinou poselství nepřijaly. Jejich duchovní, kteří coby strážci “izraelského domu” měli jako první poznat znamení Ježíšova příchodu, nerozpoznali pravdu ani z proroctví ani ze znamení doby. Protože jejich srdce ovládaly světské tužby a ambice, ochladla jejich láska k Bohu a víra v jeho slovo. Když pak zaslechli adventní učení, vzbudilo v nich pouze předsudky a nevěru. Skutečnost, že poselství hlásali většinou laikové, uváděli kritikové jako důkaz proti němu. Jako kdysi vyvolávalo i nyní svědectví Božího slova otázku: “Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů?” Jan 7,48. Když zjistili, že není snadné vyvrátit důkazy o časových údajích z proroctví, odrazovali jiné od studia proroctví, protože — jak tvrdili — prorocké knihy jsou zapečetěné, a tedy nesrozumitelné. Mnozí slepě věřili svým farářům a odmítli vyslechnout poselství; jiní — i když se přesvědčili, co je pravda — se to neodvážili přiznat ze strachu, “aby nebyli vyloučeni ze synagógy”. Jan 12,42. Poselství, které Bůh poslal, aby vyzkoušel a očistil církev, jasně ukázalo, kolik lidí miluje spíše tento svět než Krista. Pouta, která je vázala k zemi, byla silnější než pouta k nebeskému domovu. Proto dali na světskou moudrost a odmítli poselství, které ukazuje, co je v srdci.VDV 251.2

Odmítnutím poselství prvního anděla se zřekli možnosti nápravy, kterou pro ně Bůh připravil. Nepřijali posla, který mohl napravit špatnosti, jež je odloučily od Boha, a ještě horlivěji usilovali o přízeň světa. To byla příčina zesvětačtění, odpadlictví a duchovní smrti v církvích v roce 1844.VDV 251.3

Podle čtrnácté kapitoly knihy Zjevení následuje prvního anděla druhý a volá: “Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvem a dal jim pít z poháru hněvu.” Zjevení 14,8. Slovo Babylón je odvozeno od slova “Bábel” a znamená zmatek. Bible tímto termínem označuje různé formy falešného nebo odpadlého náboženství. V sedmnácté kapitole Zjevení je Babylón přirovnán k ženě — žena totiž v Bibli symbolizuje církev: ctnostná žena představuje pravou církev, hříšná žena církev odpadlou.VDV 251.4

Svatý a trvalý vztah mezi Kristem a jeho církví znázorňuje Bible manželským svazkem. Pán připoutal svůj lid k sobě slavnostní smlouvou, v níž slíbil, že bude jeho Bohem, a v níž se lidé zavázali, že budou patřit jenom jemu. Pán řekl: “Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním.” Ozeáš 2,21. A jindy prohlásil: “Já jsem váš manžel.” Jeremjáš 3,14. Apoštol Pavel pak používá v Novém zákoně stejný obraz, když říká: “Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.” 2. Korintským 11,2.VDV 251.5

Jde o projev nevěry církve vůči Kristu, jestliže připustí, aby namísto důvěry a lásky se v lidském srdci uhnízdil pouhý zájem o světské věci. Bible to přirovnává k porušení manželského slibu. Také hřích, kterého se Izrael dopustil tím, že odešel od svého Boha, je znázorněn tímto obrazem. Obdivuhodná Boží láska, kterou odmítli, je popsána tak dojemně: “Přísahal jsem ti a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou.” “Stala ses nesmírně krásnou a dosáhla jsi královských poct. Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil… Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvem.” “Jako žena věrolomně opouští svého druha, tak věrolomně jste se zachovali vůči mně, dome izraelský, je výrok Hospodinův.” “Jako cizoložná manželka brala sis cizí místo svého muže.” Ezechiel 16,8.13-15.32; Jeremjáš 3,20.VDV 252.1

Podobná slova jsou v Novém zákoně určena křesťanům, pro které je přízeň světa důležitější než přízeň Boha. Apoštol Jakub napsal: “Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.” Jakubův 4,4.VDV 252.2