Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents
Velké drama věků - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    Dodatek č.7 Padělané listiny

    Mezi dokumenty, o nichž se v současné době všeobecně soudí, že jsou padělky, jsou nejdůležitější Darování Konstantinovo a pseudoisidorské dekretálie.VDV 442.1

    “Darování Konstantinovo” je od pozdního středověku tradiční pojmenování pro listinu, kterou údajně poslal císař Konstantin Veliký papeži Silvestru I. a která se poprvé objevila v pařížském rukopisu asi začátkem devátého století. Od jedenáctého století byla užívána jako důkaz ve prospěch papežových nároků a od dvanáctého století byla proto příčinou velkých sporů (The New Schaff—Herzog—Encyclopedia of Religious Knowledge, sv. 3, heslo Darování Konstantinovo).VDV 442.2

    Konstantinovo darování (Donatio Constantini) je podvrh věnovací listiny císaře Konstantina Velikého papeži Silvestru I. z vděčnosti za uzdravení z malomocenství, který byl vyroben pravděpodobně v západní Francii kolem roku 756 po Kr. Sestává z jedné velké listiny, v níž císař uznal nadřazenost Říma nad všemi církvemi, propůjčil papeži císařský odznak a kromě toho mu postoupil císařský palác (Lateran) v Římě a panství nad městem, nad Itálií i nad všemi západními provinciemi. Tato listina, od středověku považovaná za pravou, byla pojata do pseudoisidorských dekretálií. Konstantinovo darování hrálo významnou úlohu ve sporech mezi papeži a císaři ve středověku. Italský humanista Laurentius Valla a Mikuláš Kusánský prokázali kolem roku 1440, že jde o podvrh (De falso credita et ementita Constantini donatione declamatio).VDV 442.3

    O dějinné teorii vyplývající z “Darování” zevrubně pojednává Henry E. kardinál Manning v knize The Tenporal Power of the Vicar of Jesus Christ, Londýn, 1862. Důkazy, které svědčí ve prospěch pravosti “Darování”, jsou scholastické. Možnost, že by mohlo jít o padělek, byla zmíněna až s rozvojem kriticismu v historiografii v patnáctém století. Mikuláš Kusánský byl mezi prvními, kteří došli k závěru, že Konstantin nikdy takové darování neučinil. Laurentius Valla podal v Itálii v roce 1450 skvělý důkaz o tom, že jde o podvrh. Viz dílo Christophera B. Colemana, Pojednání Laurentia Vally o Darování Konstantinově, New York 1927. Avšak ještě celé století byla udržována víra v pravost “Darování” a falešných dekretálií. Martin Luther například nejprve dekretálie uznával, záhy však dr. Eckovi řekl: “Nevěřím v tyto dekretálie” a Spalatinovi: “On (papež) ve svých dekretáliích hubí a křižuje Krista, to je pravda.”VDV 442.4

    Pokládá se za dokázané, že “Darování” je (1) padělek, (2) dílo jednoho člověka, (3) padělatel použil starší dokumenty, (4) padělek pochází z doby mezi rokem 752 a 778. Pokud jde o katolíky, vzdali se obrany pravosti dokumentu Baroniovou publikací: Ecclesiastical Annals, vydanou v roce 1592.VDV 443.1

    Další prameny: K. Zeumer, Festgabe für Rudolf von Gneist, Berlín 1888, přeloženo v Colemanově Pojednání (viz výše) a v E. F. Hendersonově díle Vybrané historické dokumenty středověku, New York 1892. Viz též The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, 1950; F. Gregorovius, Rome in the Middle Ages a Johann Joseph Ignaz von Döllinger, Fables Respecting the Popes of the Middle Ages, Londýn, 1871. S. Lähr, Die Konstantinische Schenkung in der abendländischen Literatur bis zur Mitte des 14. Jahrhunderts, 1926; H. Brunner, K. Zeumer, Die Konstantinische Schenkungsurkunde; Die Religion in Geschichte und Geganwart; I. von Döllinger, Der Papst und das Konzil, 1869.VDV 443.2

    Mezi podvrženými listinami jsou také pseudoisidorské dekretálie a další padělky. “Pseudoisidorské dekretálie” jsou objemnou sbírkou údajně velmi starých pramenů církevního práva, které obsahují hlavně vymyšlené nebo podvržené dekretálie, listy papežů (od Klementa I. po Řehoře I.), Konstantinovo darování, usnesení starých koncilů, články církevních otců, citáty z Bible a úryvky římského práva. Jako předlohy pro pseudoisidorské dekretálie posloužily částečně tři jiné církevněprávní podvrhy: tzv. Capitula Angilramni, sbírka pravých i podvržených rozhodnutí římských synodů, biskupů a císařů, dále podvržené nové zpracování starého Collectio canonum Hispana a tzv. Benedictus Levita, sbírky údajně franckých kapitularií. Pseudoisidorské dekretálie vznikly kolem poloviny 9. století pravděpodobně v Remeši, vydavatel se jmenuje Isidorus Mercator. Smyslem sbírky bylo osvobodit církev od státní moci, zlomit moc arcibiskupů a upevnit papežův primát. Biskupové měli být vyňati ze soudní pravomoci světských orgánů, jakož i metropolitů a provinciálních synodů. Nejdůležitější články pseudoisidorských dekretálií přešly do pozdějších sbírek církevního práva a do Corpus Iuris Canonici a měly zvláště od reformního hnutí v 11. století vliv na vývoj církevního práva.VDV 443.3

    Středověk pokládal pseudoisidorské dekretálie za pravé, ale už Mikuláš Kusánský vyslovil v 15. století pochybnosti. Jako jasný podvrh byla sbírka poprvé odhalena v Magdeburských centuriích Matthiase Flacia v roce 1559, což jsou první protestantské církevní dějiny. Obsáhlý důkaz o nepravosti ve sporu s jezuitou Franzem Torresem podal reformovaný teolog David Blondel v roce 1628.VDV 443.4

    Pseudo-Isidor vzal za základ svých podvrhů sbírku platných kánonů zvanou Hispana Gallica Augustodunensis, čímž zmenšil nebezpečí odhalení, neboť sbírky kánonů se obyčejně tvořily tak, že přidaly nové dokumenty ke starým. Marcator připojil svůj podvrh k pravým dokumentům, čímž učinil podvrh méně zjevným. Nepravost pseudoisidorských podvrhů je nyní už nepopiratelně prokázána prozkoumáním pramenů a užitých metod i tím, že látka nebyla známa před rokem 852. Historikové se shodují v názoru, že nejpravděpodobnějším datem pro sestavení sbírky je rok 850 nebo 851, neboť dokument je poprvé citován v Admonitio kapituly v Quiercy v r. 857.VDV 444.1

    Pisatel těchto padělků není znám. Je pravděpodobné, že vyšly z radikální skupiny “nové církve”, která se vytvořila v devátém století v Remeši ve Francii. Je dokázáno, že biskup Hinkmar z Remeše použil tyto dekretálie při sesazení Rothada ze Soissons, který dekretálie přinesl do Říma v roce 864 a předložil je papeži Mikuláši I.VDV 444.2

    Mezi těmi, kdo pochybovali o jejich pravosti, byli Mikuláš Kusánský (1401—1464), Charles Du Moulin (1500—1566) a George Cassender (1513—1564). Nevyvratitelný důkaz, že jde o podvrh, podal David Blondel v roce 1628.VDV 444.3

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents