Dodatek č.11 Mše

Oběť svaté mše je v katolické bohoslužbě svátkem Kristovy oběti na kříži. Slovo mše (z missa, pozdně latinská forma slova missio = poslání, propuštění) označuje liturgický úkon slavnostního rozhřešení a požehnání a značí, že mešní oběť je podstatným prostředkem, jímž může být lidský život požehnán a spasen.VDV 445.5

Podstata mše spočívá v tom, že jako zpřítomnění Kristovy oběti na kříži (oběti nové smlouvy) není ani pouhou upomínkou na ni, ani jejím opakovaným napodobením nebo doplněním (což by odporovalo plné platnosti a jedinečnosti oběti na kříži). Mše je svou podstatou totožná s obětí na kříži a poukazuje na téhož velekněze, na tutéž přinášenou oběť: Krista. Jen způsob obětování při mši je odlišný od historického obětování na kříži; tam byla krvavá, při mši se děje nekrvavě v podobě chleba a vína… Tím je vše v katolické věrouce prostředkem života, skutečným setkáním s Bohem a tím nejviditelnějším proniknutím milosti do existence člověka. (Der Grosse Herder, díl VI.)VDV 445.6

Walther von Loewenich píše v knize Der moderne Katholizismus: “Luther zavrhl mši jako lidský výtvor. Při mši přináší církev tělo a krev Kristovu jako svou oběť. Tím se maří neopakovatelnost a jedinečnost Kristovy oběti. Mše je proto pro Luthera ohavnou modloslužbou a zlořečeným modlářstvím. Jí dosahuje pověrčivé pobožnůstkářství svého strašného vrcholu. Proto se jeho hněv obrací proti tomu obřadu. Dnešní katolicismus označuje Lutherovu polemiku za tragické nedorozumění. Poukazuje se přitom Nahum 2. článek 22. zasedání tridentského koncilu. Praví se v něm: Je to jedna a táž oběť, kterou nyní skrze službu kněží přináší ten, který ji kdysi přinesl na kříži, přičemž jen způsob obětování je různý.”VDV 446.1

“Nikoli církev, nýbrž sám Kristus je také při mši předmětem obětování. Mše je sice pravou a vlastní obětí, je však v podstatě totožná s Kristovou obětí na kříži. Podstatná totožnost je vyjádřena symbolem zastoupení. Kristus se sám obětoval při první večeři, aby zanechal oběť, jíž bude znázorňována ona jedinečná krvavá oběť na kříži, a tak bude jeho památka trvat až do konce světa. Avšak oběť při mši není pouhou napodobeninou nebo vzpomínkou na oběť na kříži, nýbrž se koná jako skutečná oběť na oltáři. Teologové sice mluví o ‘opakování’ oběti na kříži, jež se děje na oltáři. Tím však nemá být dotčena totožnost při mši s obětí na kříži. Je-li Kristus sám chápán jako subjekt oběti na oltáři, nedá se Lutherova námitka proti ‘dílu člověka’ zřejmě udržet. Je nyní důležité, abychom si v tomto bodu zjednali jasno. Nelze ho však snadno dosáhnout, neboť se zdá, že ani mezi katolíky samými o tom není jasno.”VDV 446.2

Ani to nelze Lutherovi vyčítat, že nedbal totožnosti oběti na kříži s obětí při mši, neboť to tridentský koncil (1545—1563) formuloval až po jeho smrti. V žádném dřívějším oficiálním rozhodnutí o víře to není jasně řečeno. V Canon missae, tedy v církevní liturgii, jíž se Luther musel v první řadě držet, není o tom jasné zmínky. Naopak, všechna příslušná místa v něm mluví prostě o oběti církve a kněze. Vícekrát se prosí o to, aby Bůh milostivě přijal tuto “svatou, čistou oběť”. Taková prosba je těžko pochopitelná při vlastní oběti Kristově. Oběť je označována za oběť, “již přinášíme my, tvoji sluhové a celá tvoje církev”. Kněz prosí, aby Bůh přijal naši oběť právě tak milostivě, jako kdysi oběť Ábelovu, Abrahamovu a Melchisedekovu. Také tato prosba jistě předpokládá, že subjektem obětování je církev, popř. kněz… Z Canon missae nemohl tedy Luther získat důkaz proti svému pojetí mše jako oběti církve. Luther nebyl zřejmě se svým pojetím osamocen. Ve středověku se vyskytovaly hlasy, které moc kněží stavěly nad moc Ježíše Krista, neboť Kristus se obětoval jen jednou, kněží tak však činí denně. S podobným pojetím se setkáváme ještě v pastýřském listu arcibiskupa Johanna Katschthalera ze Salzburku z 2. února 1905. Praví se v něm mimo jiné: “Maria přivedla božské dítě na svět jednou. A hle, kněz tak činí ne jednou, ale stokrát, ba tisíckrát, tak často, jak slouží mši. Zpřítomňují (kněží) tím tělo a krev Páně? Nikoli; oni obětují, přinášejí nebeskému Otci oběť. Je to táž oběť, kterou přinesl Kristus jako krvavou na Golgotě a jako nekrvavou při poslední večeři. Při svaté mši činí tak skrze svého zástupce, katolického kněze. Dosadil na své místo kněze, aby pokračovali v této oběti, kterou přinesl. Na ně přenesl právo na svůj svatý lid, též moc nad svým tělem. Katolický kněz ho může nejen na oltáři zpřítomnit, uzavřít do svatostánku, opět jej vzít a dát požít věřícím, může dokonce jeho, Syna Božího, jenž se stal člověkem, obětovat jako nekrvavou oběť za živé a mrtvé. Kristus, jednorozený Syn Boha Otce, skrze něhož bylo stvořeno nebe a země, jenž nese celý vesmír, je tím katolickému knězi po vůli…”VDV 446.3

Prameny: K učení o svaté mši, jež bylo stanoveno na koncilu v Tridentu, viz: Z katolického hlediska: H. G. Schroeder, Canons and Decrees of the Council of Trent, St. Louis 1941; Catholic Encyclopedia; Nikolaus Gihr, Holy Sacrifice of the Mass, Dogmatically, Liturgically, Ascetically Explained, St. Louis 1937; Josef Andreas Jungmann, Missarum Sollemnia: Eine genetische Erklärung der römischen Messe, Freiburg 1952; K. Rahner, Die vielen Messen und das eine Opfer, 1951; B. Durst, Das Wesen der Eucharistiefeier, 1953, Thalhofer, Handbuch der katholischen Liturgie, 1912; Fr. Heiler, Der Katholizismus, 1923.VDV 447.1

Z protestantského hlediska: Philip Schaff, Creeds of Christendom; Jan Kalvín, Instituce učení křesťanského náboženství; Edward B. Pusey, The Doctrine of the Real Presence, Oxford 1855; K. R. Hagenbach, Lehrbuch der Dogmangeschichte.VDV 447.2