8. kapitola — Zde stojím a nemohu jinak

Na německý trůn nastoupil nový císař, Karel V. Z Říma se ihned vydali vyslanci, aby panovníkovi blahopřáli; zároveň ho však chtěli přimět, aby použil síly a zakročil proti reformaci. Saský kurfiřt, jemuž Karel do značné míry vděčil za svou korunu, ho však žádal, aby proti Lutherovi nic nepodnikal, dokud ho nevyslechne. To byla pro císaře trapná a nepříjemná situace. Papežští přisluhovači by se bezpochyby nespokojili s ničím jiným než s císařským výnosem, který by Luthera odsoudil k smrti. Kurfiřt však důrazně prohlásil, že “ani jeho císařská výsost ani nikdo jiný neprokázal, že Lutherovy spisy jsou nepravdivé,” a proto žádal o “ochranný list pro dr. Luthera, aby mohl předstoupit před tribunál vzdělaných, zbožných a nestranných soudců.” (D'Aubigné, sv. 6, kap. 11)VDV 100.1

V té době se všeobecná pozornost soustředila na sněm německých států ve Wormsu, který se sešel krátce poté, co Karel dosedl na trůn. Tento národní sněm měl posoudit důležité politické otázky a státní zájmy; zároveň to bylo poprvé, kdy se německá knížata měla sejít se svým mladým panovníkem na poradním shromáždění. Ze všech částí říše přicházeli do Wormsu církevní a státní hodnostáři — urození a mocní šlechtici, kteří žárlivě střežili svá dědičná práva, církevní knížata ve vysokých funkcích, která nijak neskrývala svoji nadřazenost, rytíři se svými ozbrojenými průvody, vyslanci cizích i vzdálených zemí. Nejvíce pozornosti však ve shromáždění vzbuzoval případ saského reformátora.VDV 100.2

Ještě předtím nařídil císař kurfiřtovi, aby přivedl Luthera s sebou na sněm; císař mu zaručil ochranu a slíbil, že bude moci vést otevřeně rozpravu o sporných otázkách s povolanými osobami. Luther si velice přál předstoupit před císaře. V té době trpěl četnými zdravotními obtížemi; kurfiřtovi však napsal: “Nemohu-li jít do Wormsu v dobrém zdraví, budu tam tedy dovezen nemocný. Jestliže mě volá císař, není pochyb, že je to volání samého Boha. Chtějí-li použít proti mně násilí, což je velmi pravděpodobné (vždyť to není z jejich hlavy, když mi nařídili, abych přišel), kladu svou při do Božích rukou. Ten, kdo zachránil život tří mládenců v ohnivé peci, stále žije a panuje. Jestliže mě nezachrání, má pro mne život malý význam. Zabraňme jen tomu, aby se evangelium stalo předmětem posměchu bezbožných, a prolijme svou krev za to, aby nezvítězili. Mně nepřísluší rozhodovat o tom, zda můj život nebo má smrt přispěje ke spáse všech… Můžete ode mne očekávat všechno, … jen ne útěk nebo odvolání. Utíkat nemohu, tím méně odvolat.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 1)VDV 100.3