Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents
Velké drama věků - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    Působení Tomáše Münzera

    Tomáš Münzer, jeden z nejhorlivějších fanatiků, byl ovšem člověk velice schopný. Kdyby své schopnosti nechal správně usměrnit, mohl vykonat mnoho dobrého. Münzer však nepřijal hlavní zásady pravého náboženství. “Byl posedlý touhou zreformovat svět, a zapomínal na to, na co zapomínají všichni podobní pošetilci, že totiž s reformací musí začít u sebe.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 8) Chtěl získat postavení a vliv — nedokázal se smířit s tím, že bude po Lutherovi až ten druhý. Tvrdil, že reformátoři na místo papeže “dosadili” autoritu Písma, a vytvořili tak vlastně jinou formu papežství. Prohlašoval o sobě, že ho Bůh pověřil, aby zavedl skutečnou reformaci. Münzer tvrdil: “Kdo má tohoto ducha, má pravou víru, i kdyby nikdy v životě Bibli ani neviděl.” (D'Aubigné, sv. 10, kap. 10)VDV 128.5

    Fanatičtí učitelé se poddávali svým dojmům a každý svůj pocit považovali za Boží hlas. Proto zacházeli do extrémů. Někteří dokonce spálili své Bible. Oháněli se slovy: “Litera zabíjí, ale Duch oživuje.” Münzerovo učení odpovídalo touze lidí po zázracích a uspokojovalo i jejich pýchu, protože lidské názory a představy kladlo nad Boží slovo. Jeho učení přijaly tisíce lidí. Zanedlouho Münzer veřejně při bohoslužbách odmítl jakýkoli společenský pořádek a prohlásil, že poslouchat vrchnost je totéž jako pokoušet se sloužit současně Bohu i satanu.VDV 129.1

    Lidem se již téměř podařilo zbavit se papežské nadvlády a rádi by zlikvidovali i světskou vládu. Münzerovo revoluční učení, podle jeho tvrzení Bohem posvěcené, je svádělo k tomu, aby odmítli jakýkoli řád a popustili uzdu svým vášním a představám. Následovaly divoké vzpoury a boje, německá země nasákla krví.VDV 129.2

    Vnitřní trýzeň, kterou Luther prožíval kdysi v Erfurtu, jej nyní — když viděl, že tyto výplody fanatismu jsou připisovány reformaci — zasáhla znovu a s ještě větší silou. Papeži nakloněná šlechta prohlašovala — a mnozí byli ochotni jejímu tvrzení i uvěřit —, že vzpoury jsou zákonitým důsledkem Lutherova učení. I když toto obvinění bylo zcela neopodstatněné, reformátora se těžce dotklo. Bylo pro něj neúnosné, že věc pravdy zneuctili tím, že ji srovnávali s nejhrubším fanatismem. Na druhé straně také vůdcové vzpoury nenáviděli Luthera, protože nejen odmítl jejich učení a domnělý nárok na božskou inspiraci, ale navíc je označil za povstalce proti státní správě. Na oplátku ho nařkli, že je sprostý lhář. Zdálo se, že vyvolal proti sobě nepřátelství šlechty i lidu.VDV 129.3

    Katolíci jásali a těšili se, že reformace vezme rychlý konec. Obviňovali Luthera z bludů, které se ve skutečnosti sám snažil vymýtit. Skupině fanatiků, kteří lživě tvrdili, že se s nimi jedná velmi nespravedlivě, se podařilo získat sympatie značného množství lidí a — jak se tak často stává v případě lidí, kteří se dostanou na scestí — pokládali je za mučedníky. Lidé, kteří se všemožně stavěli proti reformaci, byli litováni a oslavováni jako oběti krutosti a útlaku. Byla to práce satana, vyvolaná stejným duchem vzpoury, který se poprvé projevil v nebi.VDV 129.4

    Satan se soustavně snaží klamat lidi a vést je k tomu, aby hřích nazývali spravedlností a spravedlnost hříchem. A jak se mu dílo daří! Jak často jsou věrní Boží služebníci kritizováni a hanobeni, protože odvážně stojí za pravdou. Zatímco lidé, kteří vykonávají satanovo dílo, jsou oslavováni a chváleni a dokonce pokládáni za mučedníky, ti, kdo si zaslouží úctu a podporu za svou věrnost Bohu, se stávají terčem podezírání a nedůvěry.VDV 130.1

    Napodobeniny svatosti — nepravé, předstírané posvěcení — stále matou lidi. V různých podobách se projevuje stále stejný duch jako v době Luthera, který odvádí mysl lidí od Písma svatého a svádí je, aby se řídili vlastními pocity a dojmy — místo toho, aby poslouchali Boží zákon. Je to jeden z nejúspěšnějších nástrojů, jimiž satan hanobí čistotu a pravdu.VDV 130.2

    Luther neohroženě vzdoroval útokům, jež byly vedeny proti evangeliu; Boží slovo se přitom osvědčilo jako účinná zbraň. Za pomoci tohoto slova Luther vzdoroval papežově moci; bylo mu dobrou zbraní proti racionalistické filozofii vzdělanců; jím “vyzbrojen” stál pevně jako skála proti fanatismu, který se snažil přidružit k reformaci.VDV 130.3

    Všichni tito odpůrci reformace svým způsobem ignorovali Písmo a povyšovali lidskou moudrost na zdroj náboženské pravdy a poznání. Racionalismus zbožšťoval lidský rozum a považoval ho za měřítko náboženství. Římská církev tvrdila, že její nejvyšší kněz má nejvyšší autoritu díky přímé posloupnosti od apoštolů, a tím otevřela dokořán dveře pro všechny výstřednosti a špatnosti, které lze skrytě páchat pod rouškou svatosti apoštolského poslání. Münzer a jeho stoupenci tvrdili, že dostali vnuknutí; toto vnuknutí však nebylo nic jiného než jejich vlastní představy: Münzer tak svým vlivem podkopával jakoukoli lidskou i Boží autoritu. Pravé křesťanství ovšem chápe Boží slovo jako “velkou pokladnici zjevené pravdy” a jako měřítko pro posouzení všech vnuknutí.VDV 130.4

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents