Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents
Touha věků - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    80. kapitola — V hrobě

    Konečně měl Ježíš klid. Dlouhý den hanobení a týrání skončil. Když poslední paprsky zapadajícího slunce ohlásily příchod soboty, odpočíval již Boží Syn v Josefově hrobce. Dokončil své dílo a v posvátných hodinách sobotního dne pokojně odpočíval se složenýma rukama.TV 492.1

    Na počátku odpočívali Otec a Syn v sobotu po dokončení díla stvoření. Když “byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy”, radoval se Stvořitel i všechny nebeské bytosti z pohledu na velkolepé dílo (1. Mojžíšova 2,1). “Jižní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol.” Jób 38,7. Nyní Ježíš odpočíval po dokončení díla vykoupení a lidé, kteří jej milovali, byli smutní. V nebi však panovala radost. Nebeské bytosti měly před očima zaslíbení slavné budoucnosti. Bůh i andělé viděli výsledek Kristova dokonaného díla: obnovené stvoření, vykoupené lidstvo, které zvítězilo nad hříchem a již nikdy do něho neupadne. Den, ve kterém Ježíš odpočinul, bude navždy spojen s tímto obrazem. Vždyť “jeho dílo je dokonalé” a “vše, co činí Bůh, zůstává navěky”. 5. Mojžíšova 32,4; Kazatel 3,14. “Až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků,” (Skutky 3,21) bude stvořitelská sobota, den, kdy Ježíš odpočíval v Josefově hrobce, stále dnem odpočinku a radosti. Nebesa i země budou společně chválit Hospodina “v každý den odpočinku”. Izajáš 66,23. Spasení se budou s radostí a úctou klanět Bohu a Beránkovi.TV 492.2

    Závěrečné události dne ukřižování byly dalším důkazem o naplnění proroctví a znovu podaly svědectví o Kristově božství. Když se tma, která zahalila kříž, rozplynula a umírající Kristus naposledy promluvil, ozval se ještě jiný hlas: “On byl opravdu Boží Syn.” Matouš 27,54.TV 492.3

    Tato slova nebyla pronesena šeptem. Lidé se zvědavě otáčeli, chtěli zjistit, kdo je vyslovil. Byl to velitel setniny, římský voják. Spasitelova božská trpělivost a jeho náhlá smrt s výkřikem vítězství na rtech na pohana silně zapůsobily. Ve zmučeném ukřižovaném těle poznal setník Božího Syna. Nedokázal mlčet, musel svoji víru vyznat. Byl to další důkaz, neboť Spasitel měl vidět užitek svého díla (Izajáš 53,11). Právě v den jeho smrti vyznali tři naprosto odlišní lidé svoji víru — velitel římské stráže, muž, který nesl Spasitelův kříž, a zločinec, který umíral na kříži po jeho boku.TV 492.4

    Když se přiblížil večer, rozhostilo se na Golgotě nadpozemské ticho. Zástup se rozešel a mnoho lidí se vracelo do Jeruzaléma s úplně jiným postojem, než s jakým ráno odcházeli. Většinou se přišli podívat na ukřižování jen ze zvědavosti, a ne z nenávisti ke Kristu. Věřili obviněním kněží a považovali Ježíše za zločince. Nechali se strhnout rozzuřeným davem a také se mu vysmívali. Když se však na zemi snesla tma, začaly je trápit výčitky svědomí a oni pochopili, že se těžce provinili. V oné hrozivé temnotě všechny urážky a posměšky utichly. Když se tma rozplynula, s vážnou tváří se mlčky vraceli domů. Byli přesvědčeni, že obvinění kněží byla falešná a že Ježíš nebyl žádný podvodník. Když potom Petr několik týdnů poté kázal o letnicích, byli tito lidé mezi tisíci dalších, kteří uvěřili v Krista.TV 493.1

    Židovské vůdce však události, které se odehrály před jejich očima, nijak nezasáhly. Jejich nenávist ke Kristu nepolevila. Tma, která zahalila zemi při ukřižování, nebyla hustější než ta, která zatemňovala mysl kněží a předních mužů. Při narození Ježíše poznala Spasitele hvězda a vedla mudrce k jeslím, ve kterých ležel. Poznaly jej nebeské zástupy a oslavovaly jej zpěvem na betlémských pahorcích. I moře poznalo jeho hlas a na jeho příkaz utichlo. Choroby a smrt uznávaly jeho moc a vzdávaly se svých obětí. Poznalo jej i slunce a při pohledu na jeho smrtelný zápas si zakrylo tvář. Skály se při jeho hlasitém zvolání tříštily na kusy. Neživá příroda poznala Krista a svědčila o jeho božství. Jen izraelští kněží a přední muži Božího Syna nepoznali.TV 493.2

    Klid však neměli. Jeho ukřižováním sice dosáhli svého, ale pocit vítězství, na který se těšili, neměli. Dokonce i ve chvíli jejich očividné převahy je trápily obavy z budoucnosti. Slyšeli zvolání: “Dokonáno jest.” “Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.” Jan 19,30; Lukáš 23,46. Viděli trhliny ve skalách, cítili silné zemětřesení, byli celí nesví a měli strach.TV 493.3

    Dokud Kristus ještě žil, žárlili na něho, protože měl na lidi velký vliv. Jejich žárlivost však nepominula ani po jeho smrti. Mrtvého Krista se děsili dokonce ještě víc než živého. Měli hrůzu z toho, že by se pozornost lidu mohla i nadále soustředit na události spojené s Ježíšovým ukřižováním. Báli se následků, které by to vše mohlo mít. Za žádnou cenu by nedovolili, aby jeho tělo zůstalo v den odpočinku na kříži. Sobota se blížila a těla visící na křížích by ji znesvěcovala. Pod touto záminkou požádali židovští vůdcové Piláta, aby uspíšil smrt obětí a dal jejich těla odstranit z křížů ještě před západem slunce.TV 493.4

    Pilát, stejně jako oni, nechtěl, aby Ježíšovo tělo zůstalo na kříži, a jejich žádosti vyhověl. Oběma lotrům tedy zpřelámali nohy, aby mohli rychleji zemřít. Ježíš byl však v té době již mrtvý. Suroví vojáci byli pohnuti tím, co viděli a co o Kristu slyšeli, a proto mu nohy nelámali. V oběti Božího Beránka se naplnilo nařízení o slavení Velikonoc. “Neponechají z něho nic do rána a nezlámou mu žádnou kost. Budou slavit hod beránka podle všech nařízení o něm.” 4. Mojžíšova 9,12.TV 493.5

    Kněží a přední muži byli překvapeni, že Kristus je již mrtvý. Smrt na kříži byla zdlouhavá. Jen těžko se určovalo, kdy vlastně život skončil. Nestávalo se, že by někdo zemřel do šesti hodin po ukřižování. Kněží chtěli mít jistotu, že je Ježíš mrtvý, a proto jeden z vojáků vrazil na jejich příkaz kopí do Spasitelova boku. Z rány vytryskla odděleně voda a krev. Všichni přítomní si toho všimli a Jan celou událost velice přesně zaznamenal: “Jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‘Ani kost mu nebude zlomena.’ A na jiném místě Písmo praví: ‘Uvidí, koho probodli.’” Jan 19,34-37.TV 494.1

    Po vzkříšení rozšířili kněží a přední muži zprávu, že Kristus na kříži nezemřel, ale jen omdlel a potom se opět probral. Podle jiné zvěsti prý do hrobu nevložili skutečné tělo z masa a kostí, ale pouhou napodobeninu. Jednání římských vojáků však tyto lži vyvrací. Nelámali mu nohy proto, že byl již mrtvý. Na příkaz kněží mu probodli bok. I kdyby nebyl mrtvý, tomuto zranění by okamžitě podlehl.TV 494.2

    Ježíše ale nezabila rána kopím ani tělesné utrpení na kříži. Výkřik, který se “mocným hlasem” (Matouš 27,50; Lukáš 23,46) vydral z jeho úst v okamžiku smrti, a proud krve a vody, který mu vytekl z boku, svědčí o tom, že mu puklo srdce. Roztrhlo se duševní trýzní. Zabil jej hřích světa.TV 494.3

    Kristova smrt připravila učedníky o naději. Hleděli na jeho zavřené oči, svěšenou hlavu, zkrvavené vlasy, probodnuté ruce i nohy a svírala je nepopsatelná úzkost. Až do úplného konce nevěřili, že zemře, a nechtěli věřit ani tomu, že je opravdu mrtvý. Zármutek je zlomil a oni zapomněli, že jim to všechno Ježíš řekl předem. Nic z toho, co jim kdysi vyprávěl, je nedokázalo potěšit. Viděli jen kříž a na něm krvácející oběť. Budoucnost se jim zdála být temná a beznadějná. Ztratili víru v Ježíše, ale nikdy jej nemilovali tolik, jako v této chvíli. Nikdy si jej tolik nevážili a nikdy jim jeho přítomnost tolik nechyběla jako právě teď.TV 494.4

    Kristus byl učedníkům drahý i po smrti. Chtěli jeho tělo důstojně pohřbít, ale nevěděli jak. Ježíš byl odsouzen za podvratnou činnost proti římské vládě a lidé popravení za tento zločin byli pohřbíváni na pozemku pro tento účel zvlášť vyhrazeném. Učedník Jan zůstal u kříže spolu s galilejskými ženami. Nemohli opustit tělo svého Pána a nechat bezcitné vojáky, aby je pochovali na potupném místě. Zároveň však tomu nebyli schopni zabránit. Od židovských představitelů nemohli očekávat žádnou vstřícnost a na Piláta neměli nejmenší vliv.TV 494.5

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents