44. kapitola — Překročení Jordánu

Izraelští velice oplakávali svého zesnulého vůdce. K uctění jeho památky konali po třicet dní zvláštní bohoslužby. Teprve nyní, když od nich odešel, plně oceňovali jeho moudré rady, jeho otcovskou péči a jeho neochvějnou víru.PP 358.1

Mojžíš byl mrtev, jeho vliv však s ním neodešel. Bude dále pokračovat v srdcích lidí. Památka na jeho svatý, nesobecký život dlouho přetrvá a němou, přesvědčivou silou bude utvářet životy i těch, kteří nedbali jeho slovo, když ještě žil. Jako záře zapadajícího slunce osvětluje vrcholky hor ještě dlouho potom, co slunce samo již zapadlo za horami, tak dílo čistých, svatých a dobrých šíří o světě světlo ještě dlouho potom, co jeho tvůrci již sami odešli. Jejich dílo, jejich slova, jejich příklad budou žít věčně. “V paměti věčné bude spravedlivý.” Žalm 112,6.PP 358.2

Ačkoli se lid rmoutil nad těžkou ztrátou, věděl, že není opuštěn. Nad stánkem úmluvy spočíval ve dne oblakový sloup a v noci sloup ohnivý jako ujištění, že Bůh je stále povede a bude jim nápomocen, budou-li kráčet cestou jeho přikázaní.PP 358.3

Uznávaným vůdcem Izraele byl nyní Jozue. Proslavil se hlavně jako válečník, jeho nadání a vlohy byly pro toto období dějin izraelského národa zvlášť cenné. Odvážný, rozhodný a vytrvalý, rázný, neúplatný, nesobecký ve své péči o ty, jež byli svěřeni jeho ochraně, prodchnutý živou vírou v Boha — takový byl ten, jehož Bůh vyvolil, aby vedl vojska Izraele při jejich vstupu do zaslíbené země. Pokud dleli na poušti, byl Jozue prvním rádcem Mojžíšovým a svým klidem, skromností a věrností, svou vytrvalostí, již osvědčil, i když ostatní kolísali, a svou rozhodností hájil pravdu i v nebezpečí dokázal, že je vhodným nástupcem Mojžíšovým, ještě než ho na toto místo povolal hlas Boží.PP 358.4

Na úkol, který stál před ním, pohlížel Jozue s velkými obavami; nevěřil v sebe. Jeho obavy však rozptýlil Hospodin ujištěním: “Jakož jsem byl s Mojžíšem, tak budu s tebou; nenechám tebe samého, aniž tě opustím… nebo ty uvedeš v dědictví lidu tomuto zemi, kterouž jsem s přísahou zaslíbil otcům jejich, že ji dám jim.” Jozue 1,5.6. “Každé místo, po kterémž šlapati budete nohama svýma, dal jsem vám, jakož jsem mluvil k Mojžíšovi.” Jozue 1,3. Od hor Libanonu, ležících v dáli, až k pobřeží velkého moře a k břehům Eufratu na východě — vše bude jejich.PP 358.5

K tomu zaslíbení se pojil příkaz: “Toliko posilň se a udatně sobě počínej, abys ostříhal a činil všecko podlé zákona, kterýž přikázal tobě Mojžíš, služebník můj.” Jozue 1,7. Nařízení Hospodinovo znělo: “Neodejdeť kniha zákona tohoto od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí;” “neuchyluj se od něho napravo ani nalevo, abys byl opatrný ve všem, k čemuž se obrátíš.” Jozue 1,8.7. Izraelští stále tábořili na východním břehu Jordánu, který byl první překážkou na cestě k dobytí Kanaánu. “Vstaň,” znělo první poselství Boží Jozuovi, “přejdi Jordán tento, ty i všecken lid tento, a jdi do země, kterou já dávám synům Izraelským.” Jozue 1,2. Jozuovi se nedostalo žádného pokynu, jakým způsobem mají řeku přejít. Jozue však věděl, že ať Bůh rozkáže cokoli, vždy svému národu umožní, aby mohl rozkaz splnit. V této víře zahájil hned neohrožený vůdce přípravy k postupu.PP 359.1

Právě naproti místu, kde tábořili Izraelští, leželo vzdáleno několik mil od břehu velké a silné opevněné město Jericho. Toto město bylo vpravdě klíčem k dobytí celé země a bylo strašnou překážkou pro úspěšné tažení Izraele. Proto Jozue vyslal do tohoto města dva mladé muže jako vyzvědače, aby přinesli zprávu, jací jsou jeho obyvatelé, jak je město vyzbrojeno a jak silná jsou jeho opevnění. Obyvatelé města, ustrašení a podezíraví, byli ustavičně na stráži a poslové se vydávali do velkého nebezpečí. Zachránila je však s nasazením vlastního života jerišská žena Raab. V oplátku za její laskavost jí slíbili, že ji ochrání, až města dobudou.PP 359.2

Vyzvědači se bezpečně vrátili se zprávou: “Dalť jest Hospodin v ruce naše všecku zemi, nebo se zděsili všickni obyvatelé země tváří naší.” Jozue 2,24. V Jerichu jim totiž řekli: “Slyšeli jsme zajisté, jak vysušil Hospodin vody moře rudého před tváří vaší, když jste vyšli z Egypta, a co jste učinili dvěma králům amorejským, kteříž byli za Jordánem, Seonovi a Ogovi, kteréž jste zahladili jako proklaté. Což když jsme slyšeli, osláblo srdce naše, aniž zůstává více v kom duše před tváří vaší, nebo Hospodin Bůh váš jest Bůh na zemi svrchu, i na zemi dole.” Jozue 2,10.11.PP 359.3

Pak byl vydán rozkaz, aby se připravili k pochodu. Lid si měl uchystat zásobu potravy na tři dny a vojsko se mělo připravit k boji. Všichni se ochotně podřizovali plánům svého vůdce a ujišťovali ho svou důvěrou a podporou: “Všecko, což jsi nám rozkázal, učiníme, a kamžkoli pošleš nás, půjdeme. Rovně jakž jsme poslouchali Mojžíše, tak poslouchat budeme tebe; jediné nechť jest Hospodin Bůh tvůj s tebou, jako byl s Mojžíšem.” Jozue 1,16.17.PP 359.4

Vyšli ze svého tábora v akátovém háji u Setim a sestoupili na břeh Jordánu. Všichni věděli, že bez božské pomoci nemají naději, že se jim podaří řeku překročit. V této roční době — bylo to na jaře — se tajícím sněhem z hor zvedla hladina Jordánu tak, že voda se vylévala z břehů a řeku nebylo možno přebrodit na obvyklých místech. Vůlí Boží bylo, aby Izrael překročil Jordán zázračným způsobem. Podle božského pokynu přikázal Jozue lidu, aby se posvětil. Izraelští se museli očistit od svých hříchů a zbavit se vší vnější nečistoty, neboť “zítra zajisté”, pravil Jozue, “učiní Hospodin divné věci mezi vámi” Jozue 3,5. V čele zástupu Izraelských ponesou “truhlu smlouvy”. Až lid spatří znamení přítomnosti Hospodinovy, které vyzvednou kněží z jeho místa uprostřed tábora a ponesou k řece, dá se na pochod a půjde za ním. Podrobnosti přechodu byly přesně stanoveny. Jozue pravil: “Po tomto poznáte, že Bůh silný živý jest uprostřed vás, a že konečně vyžene od tváři vaší Kananejského… Aj, trhla smlouvy Panovníka vší země půjde před vámi přes Jordán.” Jozue 3,10.11. Pochod byl zahájen v určenou dobu. Zástupy vedla truhla smlouvy, kterou nesli kněží na ramenou. Za truhlou ve vzdálenosti několika set metrů kráčel všechen lid. S velkým zájmem všichni sledovali, jak kněží sestupovali ke břehu Jordánu. Viděli, jak dorazili s posvátnou truhlou k rozbouřenému proudu a jak nohy nosičů vkročily do vod řeky. Náhle se příval vody zastavil, od místa, kde do řeky vstoupili, voda odtekla, a dno řeky se obnažilo.PP 360.1

Na božský příkaz postoupili kněží doprostřed řeky, kde zůstali stát, dokud všechen Izrael nepřešel na druhý břeh. Tak se celému Izraeli vštípilo v paměť, že vody Jordánu zastavila táž moc, která před čtyřiceti lety otevřela Rudé moře jejich otcům. Když všechen lid přešel na druhou stranu řeky, byla na západní břeh přenesena i truhla. Jakmile byla truhla na bezpečném místě a “jakž jen vytrhli kněží nohy na sucho” (Jozue 4,18), spoutané vody se uvolnily a řítily se vpřed jako nezadržitelný příval přirozeným řečištěm.PP 360.2

Na tento velký div nesměla příští pokolení nikdy zapomenout. Proto bylo vybráno dvanáct mužů, po jednom z každého kmene, a když kněží nesoucí truhlu stáli uprostřed Jordánu, vzal každý z nich jeden kámen z místa, kde kněží stáli, a přenesli je na západní břeh. Z těchto kamenů bude postaven památník na prvním tábořišti za řekou. Lidem bylo přikázáno, aby svým dětem a dětem jejich dětí vyprávěli, jak je Bůh vysvobodil, neboť Jozue pravil: “Aby poznali všickni národové země ruku Hospodinovu, že silná jest, a abyste se báli Hospodina Boha vašeho po všecky dny.” Jozue 4,24.PP 360.3

Na Hebreje i na jejich nepřátele měl tento zázrak velmi významný vliv. Izraelským se tím dostalo ujištění, že Bůh je stále s nimi a že se těší jeho ochraně; byl jim důkazem, že Bůh jim bude nápomocen skrze Jozuu, jako jim pomáhal skrze Mojžíše. Takového ujištění jim bylo zapotřebí pro posilu srdce ve chvíli, kdy před nimi stál nesmírný úkol — dobytí země, na čemž před čtyřiceti lety ztroskotala víra jejich otců. Než přešli Jordán, pravil Hospodin Jozuovi: “V tento den začnu tebe zvelebovati před očima všeho Izraele, aby poznali, že jakož jsem byl s Mojžíšem, tak budu s tebou.” Jozue 3,7. A zaslíbení se vyplnilo. “V ten den zvelebil Hospodin Jozue před očima všeho Izraele. I báli se ho, jako se báli Mojžíše po všecky dny života jeho.” Jozue 4,14.PP 361.1

Tento projev božské moci ve prospěch Izraele měl také za úkol zvýšit strach okolních národů a tak připravit Izraelským cestu k snazšímu a úplnému vítězství. Když král Amorejských a král Kananejských zvěděli, že Bůh zastavil vody Jordánu před Izraelskými, roztřásli se strachem. Hebrejové porazili již pět králů madiánských, mocného Seona, krále Amorejských, a Oga z Bázan; jejich přechod přes rozvodněný prudký Jordán vyvolal ve všech okolních národech hrůzu a zděšení. Kananejským, celému Izraeli a samému Jozuovi se tím dostalo neklamného důkazu, že živý Bůh, král nebes a země, je se svým národem a že ho neopustí, ani ho nezapomene.PP 361.2

V nevelké vzdálenosti od Jordánu rozbili Hebrejové svůj první tábor v Kanaánu. Tam Jozue “obřezal syny Izraelské”; a “když pak ležení měli synové Izraelští v Galgala, slavili velikunoc”. Jozue 5,3.10. Zrušení obřadu obřízky, k němuž došlo po vzpouře u Kádes, bylo Izraeli trvalým důkazem, že jejich smlouva s Bohem, která obřízku přikazovala, byla zrušena. Rovněž nesvěcení svátku fáze, obřadu na paměť jejich vysvobození z Egypta, bylo důkazem nelibosti Boží nad jejich přáním vrátit se do země svého otroctví. Nyní však léta zavržení skončila. Bůh opět uznal Izrael za svůj národ a znamení smlouvy bylo obnoveno. Obřad obřízky byl proveden u všech, kdož se narodili na poušti. A Hospodin oznámil Jozuovi: “Dnes jsem odjal pohanění egyptské od vás.” Jozue 5,9. Na památku toho nazvali místo, kde poprvé v Kanaánu tábořili, jménem Galgala, “odejmutí”.PP 361.3

Pohanské národy haněly Hospodina a jeho národ, protože Hebrejové se nezmocnili Kanaánu, jak se očekávalo, hned jakmile odešli z Egypta. Nepřátelé Hebrejů jásali, když Izrael tak dlouho putoval po poušti, a s posměchem hlásali, že Bůh Hebrejů nedokáže zavést Izraelské do zaslíbené země. Nyní ukázal Hospodin zřetelně svou moc a přízeň tím, že otevřel Jordán svému lidu; nepřátelé je již nemohli tupit.PP 361.4

“Čtrnáctého dne toho měsíce u večer” slavili Izraelští svátek fáze na pláních Jericha. “I jedli z úrod té země na zejtří po velikonoci chleby nekvašené, a pražmu téhož dne. I přestala mana nazejtří, když jedli z obilí té země, a již více neměli synové Izraelští many, ale jedli z úrod země Kananejské toho roku.” Jozue 5,10-12. Dlouhá léta jejich putování po poušti byla u konce. Noha Izraele konečně vstoupila na půdu zaslíbené země.PP 362.1