51. kapitola — Péče Boží o chudé

Aby se mohla konat shromáždění lidu k bohoslužebným účelům a aby mohlo být pečováno o chudé, požadoval se druhý desátek ze všech příjmů. O prvním desátku Hospodin prohlásil: “Synům tak Lévi, aj, dal jsem všecky desátky v Izraeli.” 4. Mojžíšova 18,21. O druhém desátku však nařídil: “Jísti budeš před Hospodinem Bohem svým, (na místě, kteréž by vyvolil, aby tam přebývalo jméno jeho,) desátky z obilí, vína i oleje svého, a prvorozené z volů svých a drobného dobytka svého, abys se učil báti Hospodina Boha svého po všecky dny.” 5. Mojžíšova 14,23; viz 5. Mojžíšova 14,29; 5. Mojžíšova 16,11-14. Tento desátek nebo náhradu v penězích museli přinášet po dvě léta na místo, kde byl postaven svatostánek. Obětující předložili svou děkovnou oběť Bohu a určenou část knězi, zbytku se pak použilo při náboženské slavnosti, jíž se účastnili Levité, cizinci, sirotci a vdovy. Tak bylo postaráno o děkovné oběti a pokrmy pro výroční slavnosti a lid mohl přijít do společnosti kněží a Levitů, kde se mu mohlo dostat povzbuzení a poučení o službě Boží.PP 395.1

Každý třetí rok však tohoto druhého desátku bylo použito doma. Byli z něho vydržováni Levité a chudí, aby — jak pravil Mojžíš — “jedli v branách tvých a nasyceni byli.” 5. Mojžíšova 26,12. Tento desátek tvořil fond pro dobročinné účely a pro pohostinství.PP 395.2

Ve prospěch chudých bylo učiněno ještě další opatření. Po uznání požadavků Božích kladou zákony Mojžíšovy největší důraz a štědrost vůči chudým a na péči o ně. Ačkoli Bůh zaslíbil svému národu hojnost požehnání, nebylo jeho úmyslem odstranit mezi nimi zcela chudobu. Prohlásil, že chudí nikdy z země nevymizí. Mezi lidem Božím budou stále takoví, kteří budou vyžadovat jejich soucit, laskavost a dobročinnost. Tehdy podléhali lidé nemocem právě tak jako nyní, potkávalo je neštěstí a ztráceli své majetky. Pokud však byli poslušni pokynů, daných jim Bohem, nebylo mezi nimi žebráků, ani strádajících hladem.PP 395.3

Zákon Boží dával chudým právo na jistou část výnosu půdy. Byl-li kdo hladový, mohl jít na pole, do sadu nebo na vinici svého bližního a pojíst obilí nebo ovoce, aby zahnal hlad. Podle tohoto práva trhali učedníci Ježíšovi klasy a jedli zrní, když procházeli v sobotu polem obilí.PP 395.4

Chudým patřily všechny paběrky po sklizni na polích, v sadech a na vinicích. “Když bys žal obilí své na poli svém,” pravil Mojžíš, “a zapomenul bys tam některého snopu, nenavrátíš se, aby jej vzal...Když bys třásl olivy své, nebudeš shledávali po každé ratolesti za sebou...Když bys sbíral víno na vinici své, nebudeš paběrkovati jahodek za sebou: příchozímu, sirotku a vdově to bude. Pamatuj, že jsi byl služebníkem v zemi egyptské.” 5. Mojžíšova 24,19-22; viz též 3. Mojžíšova 19,9.10.PP 396.1

Každý sedmý rok se chudým dostávalo obzvláštní péče. Sobotní rok, jak se teto rok nazýval, začal po ukončení sklizně. Po této sklizni nesměl lid zasít a na jaře pak nesměl obdělat vinice; nemohl tudíž očekávat žádnou sklizeň ani na polích, ani na vinicích. Z toho, co země dala sama, mohli pojídat jen čerstvé plody a nesměli toho ani část uložit do svých sýpek. Výnos polí a zahrad patřil toho roku cizincům, sirotkům a vdovám a také polní zvěři. (viz 2. Mojžíšova 23,10; 3. Mojžíšova 25,5)PP 396.2

Kdyby však země dávala jen tolik, aby tím mohly být ukojeny potřeby lidí, jak by pak lidé mohli přežít rok, v němž se nebude sklízet? V zaslíbení Božím se o tom jasně mluví: “Dám požehnání své vám léta šestého,” pravil Hospodin, “tak že přinese úrody na tři léta. I budete síti léta osmého, a jísti úrody staré až do léta devátého; dokudž by nezrostly úrody jeho, jísti budete staré.” 3. Mojžíšova 25,21.22.PP 396.3

Zachovávání sobotního roku mělo přinést prospěch jak zemi, tak lidu. Půda ležící jedno období ladem plodila pak mnohem štědřeji. Lidé byli oproštěni od těžkých polních prací, mohli se věnovat činnosti v různých pracovních oborech, měli více času k oddechu, což jim umožňovalo obnovit své tělesné síly pro zdolání namáhavých úkolů v dalších letech. Měli více času k rozjímání a modlitbě, mohli se lépe obeznamovat s učením a požadavky Hospodinovými a učit jim své rodiny.PP 396.4

Sobotní rok byl rokem, v němž byli propuštěni z otroctví hebrejští nevolníci, a to nikoli bez výslužky. Hospodinův příkaz zněl: “Když jej propustíš svobodného od sebe, nepustíš ho prázdného. Štědře darovati jej budeš dary z dobytka svého, z stodoly a z vinice své; v čemž požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj, z toho dáš jemu.” 5. Mojžíšova 15,13.14.PP 396.5

Dělníkova mzda se musela vyplatit ihned: “Neutiskneš nájemníka chudého a nuzného, tak z bratří svých jako z příchozích, kteříž jsou v zemi tvé v branách tvých. Na každý den dáš jemu mzdu jeho, prvé nežli by slunce zapadlo; nebo chudý jest, a tím se živí.” 5. Mojžíšova 24,14.15.PP 396.6

Zvláštní nařízení se také týkala zacházení s těmi, kdož utekli ze služby: “Nevydáš služebníka pánu jeho, kterýž k tobě utekl od pána svého. S tebou bydliti bude u prostřed tebe na místě, kteréž by vyvolil v některém městě tvém, kteréžkoli jemu se líbit bude: nebudeš ho moci utiskati.” 5. Mojžíšova 23,15.16.PP 397.1

Pro chudé byl sedmý rok rokem odpuštění dluhů. Hebrejové měli ve všech dobách za povinnost pomáhat svým potřebným bratřím půjčováním peněz bez úroků. Brát od chudého lichvářské úroky bylo výslovně zapovězeno: “Jestliže by zchudl bratr tvůj, a ustaly by ruce jeho u tebe, posilníš ho; též příchozí aneb podruh živiti se bude při tobě. Nevezmeš od něho lichvy aneb úroku, ale báti se budeš Boha svého, aby se mohl bratr tvůj živiti u tebe. Peněz svých nedáš jemu na lichvu, aniž pro zisk půjčovati budeš obilí svého.” 3. Mojžíšova 25,35-37. Nebyl-li dluh zaplacen do roku odpuštění, nemohla být částka vymáhána. Lid byl výslovně upozorněn na to, že nesmí upírat svým bratřím nutnou pomoc: “Byl-li by u tebe nuzný někdo z bratří tvých,...nezatvrdíš srdce svého, a nezavřeš ruky své před nuzným bratrem svým...Vystříhej se, aby nebylo něco nepravého v srdci tvém, a řekl bys: Blíží se rok sedmý, jenž jest rok odpuštění, a bylo by nešlechetné oko tvé k bratru tvému nuznému, tak že bys neudělil jemu, pročež by volal proti tobě k Hospodinu, a byl by na tobě hřích.” “Nebudete bez chudých v zemi vaší; protož přikazuje tobě, řka: abys ochotně otvíral ruku svou bratru svému, chudému svému a nuznému svému v zemi své” a “ochotně půjčíš jemu, jakž by mnoho potřeboval toho, v čemž by nouzi měl.” 5. Mojžíšova 15,7.9.11.8.PP 397.2

Nikdo se nemusel obávat, že by pro svou štědrost upadl do bídy. Poslušnost přikázání Božích přináší blahobyt. “Budeš moci půjčovati národům mnohým,” pravil Hospodin, “tobě pak nebude potřeba vypůjčovati. I budeš panovati nad národy mnohými, ale oni nad tebou nebudou panovati.” 5. Mojžíšova 15,6.PP 397.3

Po sedmi sobotních letech, tedy “sedmkrát sedm let,” přišel rok jubilejní — velký rok odpuštění. “Tedy dáš troubiti trubou...po vší zemi vaší. I posvětíte léta padesátého, a vyhlásíte svobodu v zemi té všechněm obyvatelům jejím. Léto milostivé toto míti budete, abyste se navrátili jeden každý k statku svému, a jeden každý z čeledi své zase přijde.” 3. Mojžíšova 25,8-10.PP 397.4

“Sedmého měsíce v desátý den, v den očišťování” (3. Mojžíšova 25,9) měly zaznít trouby na znamení milostivého léta. Po celé zemi, všude, kde přebýval židovský lid, bylo slyšet jejich hlas, vyzývající dítky Jákobovy, aby pozdravily milostivé léto. Velký den smíření znamenal odčinění hříchů spáchaných Izraelem a naplněn štěstím vítal lid jubilejní rok.PP 397.5

Stejně jako v sobotním roce nesměla se ani v jubilejním roce země zasít ani sklízet a vše, co země urodila, pokládalo se za právoplatné vlastnictví chudých. Příslušníci jistých tříd hebrejských otroků — všichni, kdož nenabyli svobody v sobotním roce — byli propuštění z otroctví. Jubilejní rok se však zvlášť vyznačoval tím, že veškeré nemovitosti se dostaly zpět do rukou původních majitelů. Na zvláštní příkaz Boží byla země rozdělena losováním. Po rozdělení země nesměl nikdo se svou půdou obchodovat. Nesměl ji prodat, leda by ho k tomu dohnala bída. Kdykoli pak chtěl sám nebo někdo z jeho příbuzných koupit půdu zpět, nesměl se kupec zdráhat mu ji podat. Nebyla-li půda vykoupena zpět, musela být v jubilejním roce vrácena svému původnímu majiteli nebo jeho dědicům.PP 398.1

Hospodin pravil Izraeli: “Země pak nebude prodávána v manství; nebo má jest země, a vy jste příchozí podruzi u mne.” 3. Mojžíšova 25,23. Lid si měl vštípit v mysl skutečnost, že země patří Bohu a že ji smějí vlastnit jen načas, že skutečným majitelem a původním vlastníkem půdy je Bůh a že Bůh bere zvláštní zřetel na chudé a nešťastné. Všichni si měli vštípit v mysl, že chudí mají právě takové právo na místo v Božím světě jako zámožní. Taková opatření učinil náš milosrdný Stvořitel, aby zmírnil utrpení strádajících a soužených, a aby vnesl paprsek naděje a slunečního svitu do jejich života.PP 398.2

Hospodin tím chtěl čelit nezřízené touze po majetku a moci. Neustálé hromadění majetku jednou třídou lidí by způsobilo velké příkrosti, zbídačení a ponížení druhé třídy lidí. Kdyby se moci zámožných nějakým způsobem nečelilo, stala by se neomezenou a chudý, ač má v očích Božích stejnou cenu, by byl svými bohatšími bratry pokládán za méněcenného a podle toho by s ním i jednali. Pocit takového útlaku by vyvolal hnutí v chudší třídě. Zavládl by v ní pocit beznaděje a zoufalství, který by vedl ke zkáze mravů společnosti a otevřel dveře zločinům všeho druhu. Nařízení, která Bůh vydal, měla napomoci k sociální rovnosti. Opatření sobotního a jubilejního roku měla do značné míry napravovat to, co se v mezidobí napáchalo zlého v sociálním a politickém životě národa.PP 398.3

Tato opatření byla blahodárná i pro bohaté, a to neméně než pro chudé. Omezovala jejich skrblictví a náchylnost k povýšenectví, pěstovala v nich ušlechtilého ducha dobročinnosti. Upevňováním vzájemné dobré vůle a důvěry mezi všemi třídami napomáhala k sociálnímu pořádku a k upevnění státní správy. Všichni jsme spolu navzájem spjati jako součásti velkého organismu lidstva a vše, co činíme pro blaho a pozdvižení druhých, vrátí se nám jako požehnání. Zákon vzájemné závislosti zasahuje všechny společenské třídy. Chudý není více závislý na bohatci než bohatý na chudákovi. Žádá-li jedna třída podíl na požehnáních, která Bůh poskytuje jejím zámožnějším bližním, pak jiní potřebují věrné služby, výkon mozků a svalů, které jsou vlastnictvím chudých. Izraeli byla zaslíbena velká požehnání za podmínky, že bude poslušen nařízení Hospodinových. “Dám vám deště vaše časy svými,” pravil Bůh, “a země vydá úrody své, a stromoví polní vydá ovoce své. Tak že mlácení postihne vinobraní, a vinobraní postihne setí. I budete jíst chléb svůj do sytosti, a přebývat budete bezpečně v zemi své. Nebo dám pokoj v zemi, i budete spáti, a nebude, kdo by vás předěsil; vyplením i zvěř zlou z země, a meč nebude procházeti země vaší...A procházeti se budu mezi vámi, a budu Bohem vaším, a vy budete lidem mým...Pakli nebudete poslouchati...a zrušili byste smlouvu mou: ...semeno své nadarmo síti budete, nebo nepřátelé vaši snědí je. Postavím zářivou tvář svou proti vám, tak že poraženi budete od nepřátel svých, a panovati budou nad vámi ti, kteříž vás nenávidí. Utíkati budete, ano vás žádný nehoní.” 3. Mojžíšova 26,4-6.12.14-17.PP 398.4

Jsou mnozí, kteří s velkým přesvědčením tvrdí, že všichni lidé by měli mít stejný podíl na časných požehnáních Božích. To však Stvořitel neměl v úmyslu. Rozmanitost podmínek je jedním ze způsobů, jimiž Bůh zkouší povahu člověka. Přeje si však, aby ti, kdož mají světské majetky, se pokládali jen za pouhé správce statků Božích, které jim byly svěřeny jako prostředek, jehož mají používat ve prospěch trpících a potřebných.PP 399.1

Kristus praví, že chudí budou stále mezi námi, a spojuje svůj zájem se zájmy svého trpícího lidu. Srdce našeho Vykupitele cítí účast s nejchudšími a nejponíženějšími z jeho pozemských dítek. Praví nám, že tito jsou jeho zástupci na zemi. Dává jim žít mezi námi, aby v našich srdcích vzbuzovali lásku, jakou Kristus cítí k trpícím a utlačovaným. Milosrdenství a dobrodiní, které jim prokazujeme, přijímá Kristus tak, jako bychom je prokazovali jemu. Každou krutost nebo nevšímavost vůči nim vztahuje Kristus na sebe.PP 399.2

Jak zcela jinak by vypadal dnešní svět po stránce mravní, duchovní i světské, kdyby se stále dodržoval zákon, který dal Bůh pro dobro chudých! Sobectví a vypínavost by se neprojevovaly tak, jak se nyní projevují. Každý by laskavě pečoval o štěstí a blaho druhých. Nebylo by strádání, jež je dnes tak rozšířeno v mnoha zemích.PP 399.3

Dodržování zásad, jež vydal Bůh, by zabránilo hrozným zlům, jež ve všech dobách končila útlakem chudých bohatými a podezíráním a nenávistí chudých k bohatým. Mohlo by zabránit hromadění velkých majetků a bezmezné poživačnosti, jakož i zbídačení desítek tisíců, jejichž nedostatečně placená robotnická práce je nutná k nashromáždění těchto obrovských bohatství. Přineslo by smírné řešení těchto problémů, jež nyní hrozí naplnit svět zmatkem a krveproléváním.PP 399.4