SPORY MEZI KŘESŤANY

V korintském sboru se rozmohlo ještě jedno velké zlo: Bratři se vzájemně žalovali u soudu. Přitom pro urovnání sporů mezi křesťany existoval dostatek opatření. Sám Kristus jasně učil, jak se mají takové záležitosti uvádět do pořádku. Radil věřícím takto: “Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‘ústy dvou nebo tří svědků byla potvr-zena každá výpověd’. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.” (Mt 18,15-18)PNL 175.2

Protože korintští věřící na tuto jednoduchou radu zapomněli, Pavel je důrazně napomenul a pokáral. Ve svém dopise se jich ptá: “Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad schopni roz-suzovat takové maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života! Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu?... Vy však křivdíte a škodíte, a to bratřím! Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?” (1 K 6,1-9)PNL 175.3

Satan se neustále snaží vnášet mezi Boží lid nedůvěru, odcizení a zášť. Často jsme v pokušení si myslet, že jsou porušována naše práva, i když nám ve skutečnosti nikdo k takovým pocitům nezavdal příčinu. Ti, kdo více milují sebe než Krista a jeho dílo, budou mít na prvním místě své vlastní zájmy a použijí jakéhokoli prostředku, aby je ochránili a prosadili. Mnozí lidé, které pokládáme za zásadové křesťany, jsou ve skutečnosti tak pyšní a domýšliví, že nedokážou osobně zajít za těmi, o nichž se domnívají, že žijí v omylu. Odmítají si s nimi promluvit v Kristově duchu a vzájemně se za sebe modlit. Když si myslí, že jim bratři ublížili, raději se dovolávají soudu, než by se řídili příkazy Spasitele.PNL 175.4

Křesťané by se neměli obracet na světské soudy, aby urovnali spory, k nimž může mezi členy sboru dojít. Podle Kristova nařízení by si takové neshody měli vyřešit sami nebo s pomocí církve. Pokud bylo následovníkovi tichého a pokorného Ježíše ukřivděno, raději sám ponese “škodu” (1 K 6,7), než by odhalil před světem hříchy svých bratří ve víře.PNL 176.1

Soudní pře mezi bratry nijak ne-prospívají šíření pravdy. Křesťané, kteří se vzájemně žalují u soudů, vystavují církev posměchu jejích nepřátel a mocnostem temnoty poskytují důvod k radosti. Tak znovu zraňují Krista a veřejně ho tupí. Když zavrhují autoritu církve, pohrdají Bohem, který jí tuto moc propůjčil.PNL 176.2