ZTROSKOTÁNÍ

Za svítání spatřili mlhavé obrysy pobřeží, omývaného rozbouřeným mořem; nedokázali však rozeznat, jaká je to země. Situace vypadala tak beznadějně, že pohanští námořníci propadali malomyslnosti a pokoušeli se “utéci z lodi”. Předstírali, že se chystají “spustit kotvy také z přídi”, přitom však již spustili na hladinu záchranný člun. Pavel jejich podlý úmysl prohlédl a řekl důstojníkovi a vojákům: “Nezůstanou-li oni na lodi, nemáte ani vy naději na záchranu.” Vojáci okamžitě “přesekli lana u člunu a nechali ho uplavat”. (Sk 27,30-32)PNL 256.3

Nejtěžší chvíle byla stále ještě před nimi. Apoštol znovu všechny povzbudil a naléhavě vyzval námořníky i cestující, aby se najedli. Řekl: “Už čtrnáct dní čekáte na záchranu, nic nejíte a jste o hladu. Proto vás vybízím, abyste pojedli. Je to potřebí k vaší záchraně. Neboť nikdo z vás nepřijde ani o vlas na hlavě.” (Sk 27,33.34)PNL 256.4

“Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst.” (Sk 27,35) Teprve potom se zástup dvě stě sedmdesáti šesti vyčerpaných a vystrašených mužů, kteří by, nebýt Pavla, propadli zoufalství, pustil společně s ním do jídla. “Když se nasytili, vyhazovali obilí do moře, aby lodi odlehčili.” (Sk 27,38)PNL 256.5

Mezitím se úplně rozednilo, ale stále ještě neobjevili nic, podle čeho by mohli určit, kde se nacházejí. “Viděli jen nějaký záliv s plochým pobřežím a rozhodli se, že u něho s lodí přistanou, bude-li to možné. Odsekli kotvy a nechali je v moři a zároveň rozvázali provazy u kormidel. Pak nastavili přední plachtu větru a udržovali loď ve směru k břehu. Najeli však na mělčinu a uvízli s lodí. Příď se zabořila a nemohla se pohnout a záď se bortila pod náporem vlnobití.” (Sk 27,39-41)PNL 256.6

Pavlovi a ostatním vězňům hrozil nyní mnohem horší osud než ztroskotání. Vojáci viděli, že budou potřebovat všechny své síly na to, aby se dostali na pevninu, a nebudou schopni vězně uhlídat. Každý z nich bude mít co dělat, aby se sám zachránil. Kdyby jim však některý z vězňů chyběl, ti, kdo za ně zodpovídali, by za to zaplatili životem. Proto chtěli vojáci všechny vězně zabít. Římský zákon takové kruté jednání schvaloval a jejich záměr by byl ihned uskutečněn, nebýt Pavla, jemuž byli všich-ni hluboce zavázáni. Důstojník Julius věděl, že všichni, kdo se nacházejí na palubě, vděčí za svou záchranu apoštolovi. Kromě toho byl přesvědčen, že je s ním Bůh, a proto měl strach mu ublížit. Vydal tedy rozkaz, “aby ti, kdo umějí plavat, první skočili do vody a plavali k zemi a ostatní aby se zachránili na prknech nebo troskách lodi. Tak se všichni dostali na břeh živi a zdrávi” (Sk 27,43.44). Když pak byl přečten seznam jmen, nechyběl ani jediný z nich.PNL 256.7