Dlouhé údobí panování Uziáše (známého též jako Azariáš) v zemi Juda a Benjamín se vyznačovalo větším blahobytem než období vlády kteréhokoli jiného panovníka od smrti Šalomounovy, který zemřel téměř dvě stě let předtím. Po mnoho let vládl Uziáš moudře a prozíravě. S požehnáním nebes dobyla jeho vojska zpět některá z území, která byla v předchozích letech ztracena. Znovu byla vystavěna a opevněna města a postavení národa mezi okolními národy bylo velice posíleno. Oživil se obchod a bohatství národů plynulo do Jeruzaléma. Jméno Uziášovo “rozneslo se daleko, proto že divné pomoci měl, až se i zmocnil” 2. Paralipomenon 26,15. PK 199.1
Tento zevní blahobyt však nebyl provázen příslušným oživením duchovní síly. Služby v chrámě se konaly jako v dřívějších letech a zástupy lidí se shromažďovali, aby uctívaly živého Boha; avšak pýcha a formalismus nahrazovaly postupně pokoru a upřímnost. O Uziášovi samém je psáno: “Když se zmocnil, pozdvihlo se srdce jeho k zahynutí jeho a zhřešil proti Hospodinu Bohu svému.” 2. Paralipomenon 26,16. PK 199.2
Hřích, kterého se Uziáš dopustil a který měl pro něho tak neblahé následky, byla opovážlivost. Král přestoupil jasný příkaz Hospodinův, že nikdo kromě Áronových potomků nesmí sloužit jako kněz, a vstoupil do svatyně, “aby kadil na oltáři”. Velekněz Azariáš a další kněží proti tomu namítali a prosili ho, aby se vzdal svého úmyslu. “Zhřešil jsi,” pravili, “aniž to bude tobě ke cti.” 2. Paralipomenon 26,18. PK 199.3
Uziáše naplnil hněv, že on, král, má být takto kárán. Nebylo mu však dovoleno, aby znesvětil svatyni přes protesty těch, kdož konali službu. Když tam stál, pln hněvu a vzdoru, byl náhle stižen božským soudem. Na čele se mu objevilo malomocenství. V hrůze uprchl a už nikdy nevstoupil na nádvoří chrámu. Až do dne své smrti, která ho postihla o několiklet později, zůstal malomocným — jako živý příklad, jak je bláhové nedbat jasného “Tak praví Hospodin”. Ani jeho vysoké postavení, ani jeho celoživotní služba nemohla být omluvou pro opovážlivost, která poskvrnila poslední léta jeho vlády a uvalila na něho soud nebes. PK 199.4
Bůh nečiní rozdílu v lidech. “Člověk, kterýž by z pýchy své volně zhřešil, tak domu zrozený jako příchozí, takový potupil velice Hospodina, protož vyhlazen bude z prostředku lidu svého.” 4. Mojžíšova 15,30. PK 200.1
Zdá se, že soud, který postihl Uziáše, působil na jeho syna jako výstraha. Jotam nesl velkou odpovědnost v posledních letech panování svého otce, po jehož smrti nastoupil na trůn. Je o něm psáno: “Činil to, což pravého jest před očima Hospodinovýma. Všecko, jakž činil Uziáš otec jeho, tak činil. Avšak výsosti nebyly zkaženy, ještě lid obětoval a kadil na výsostech.” 2. Královská 15,34.35. PK 200.2
Bylo to v době, kdy se Uziášovo panování chýlilo ke konci a Jotam již převzal mnohé z břemen státní správy, když byl povolán k prorockému poslání Izaiáš, tehdy ještě mladý muž královského původu. Doba, v níž začal Izaiáš působit, byla dobou plnou zvláštního nebezpečí pro lid Boží. Prorok bude svědčit o tom, že Juda bude napaden spojenými vojsky severního Izraele a Sýrie; spatří asyrská vojska, která budou obléhat velká města království. Za jeho života padne Samaří a deset kmenů Izraele bude rozehnáno mezi národy. Juda bude znovu a znovu napadán asyrskými vojsky, Jeruzalém bude obležen a kdyby byl Bůh nezasáhl divem, jistě by padl. Vážná nebezpečí již ohrožovala mír jižního království. Božská ochrana bude odňata a asyrská vojska brzy zaplaví Judu. Nebezpečí z vnějšku, i když se zdála hlavní, nebyla však tak vážná jako nebezpečí vnitřní. Co působilo služebníku Hospodinovu největší starosti a nejhlubší sklíčenost, byla zvrácenost obyvatel Judy. Svým odpadnutím a svou vzpourou přivolávali na sebe soudy Boží ti, kdož měli být nositeli světla mezi národy. Mnohá ze zel, jež uspíšila rychlou záhubu severního království a jež před krátkou dobou jasně odsuzoval Ozeáš a Amos, přiváděla Judské království do zkázy. PK 200.3
Zvlášť znepokojující byla vyhlídka na životní podmínky národa. Z touhy po majetku hromadili lidé dům za domem, pole za polem. (Viz Izajáš 5,8). Spravedlnost byla převracena, nebylo soucitu s chudými. Bůh pravil o těchto zlech: “Loupež chudého jest v domích vašich.” “Nuzíte lid můj a tváře chudých zahanbujete.” Izajáš 3,14.15. I správcové, jejichž povinností bylo chránit bezmocné, byli hluší k nářku chudých a potřebných, vdov a sirotků. (Viz Izajáš 10,1.2). PK 201.1
S útlakem a s blahobytem přišla pýcha a láska k přepychu, k obžerství a k hýření. (Viz Izajáš 2,11.12; 3,16.18-23; 5,22.11.12). Ani modlářství nevzbuzovalo v době Izaiášově údiv. Viz Izajáš 2,8.9. Nepravost se stala tak rozšířenou ve všech vrstvách společnosti, že ti nemnozí, kteří zůstali věrni Bohu, často již ztráceli naději a propadali malomyslnosti a zoufalství. Zdálo se, že plán, který má Bůh s Izraelem, se nezdaří a že vzpurný národ čeká osud podobný osudu Sodomy a Gomory. PK 201.2
Za takových podmínek nepřekvapuje, že se Izaiáš zděsil odpovědnosti, když byl v posledních letech Uziášovy vlády povolán, aby hlásal v Judském království poselství Boží, obsahující výstrahy a pokárání. Byl si dobře vědom toho, že narazí na tvrdošíjný odpor. Když si uvědomil svou vlastní neschopnost zvládnout takovou situaci a když pomyslil na zarputilost a nevěru národa, pro který bude pracovat, zdálo se mu, že jeho úkol nemá nejmenší naději na úspěch. Má v beznaději upustit od svého poslání a nechat Judu, by nerušeně pěstoval své modlářství? Mají zemi ovládnout bohové ninivští a příčit se Bohu nebes? PK 201.3
Takové myšlenky vířily myslí Izaiášovou, když stanul před branou chrámu. Náhle se mu zdálo, že brána chrámu se otevřela a vitřní opona se rozhrnula a jemu bylo dopřáno nahlédnout dovnitř, do svatyně svatých, kam nesměla vstoupit ani noha prorokova. Vyvstala před ním vidina Hospodinova, sedícího na vysokém, vyvýšeném trůně, a sláva Boží naplňovala chrám. Po obou stranách trůnu se vznášeli serafíni s tvářemi zastřenými v úctě, sloužili před svým Stvořitelem a všichni ho velebně vzývali “Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jest všecka země slávy jeho,” (Izajáš 6,3) až se zdálo, že se sloupy a cedrová brána chvějí zvukem a dům je naplněn jejich chvalozpěvem. PK 201.4
Když Izaiáš patřil na toto zjevení slávy a majestátu Hospodinova, zaplavil ho pocit čistoty a svatosti Boží. Jak obrovský rozdíl mezi nevyrovnatelnou čistotou Stvořitele a hříšností těch, kdož jako on se počítají k vyvolenému národu Izraele a Judy! “Běda mně!” zvolal; “jižť zahynu, proto že jsem člověk poskvrněné rty maje, k tomu uprostřed lidu rty poskvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.” Izajáš 6,5. Jak stál v plném světle božské přítomnosti ve svatyni svatých, uvědomoval si, že kdyby měl jen svou nedokonalost a slabost, nemohl by splnit poslání, k němuž byl povolán. Byl však poslán serafín, aby mu ulevil v jeho úzkosti a posílil ho pro jeho velké poslání. Žhavý uhel z oltáře byl položen na jeho rty se slovy “aj uhel, dotekl se uhel tento úst tvých, nebo odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest.” Pak bylo slyšet hlas Boží, jenž promluvil: “Koho pošlu? A kdo nám půjde?” a Izaiáš odpověděl: “Aj já, pošli mne.” Izajáš 6,7.8. PK 202.1
Nebeský návštěvník přikázal pak Izaiášovi: “Jdi a rci lidu tomu: PK 202.2
Slyšte slyšíce, a nerozumějte,
a hleďte hledíce, a nepoznávejte.
Zatvrď srdce lidu toho,
a uši jeho zacpej, a oči jeho zavři,
aby neviděl očima svýma, a ušima svýma neslyšel,
a srdcem svým nerozuměl,
a neobrátil se, a nebyl uzdraven.” Izajáš 6,9.10. PK 202.3
Povinnost, jež byla prorokovi uložena, byla jasná; měl pozdvihnout hlas proti panujícím zlům. Bál se však začít práci, aniž se mu dostane ujištění, že mu bude poskytnuta pomoc. “Až dokud, Pane?” (Izajáš 6,11) zeptal se. Což nikdo z tvého vyvoleného národa nikdy neporozumí, nebude se kát a nebude uzdraven? PK 202.4
Jeho úsilí vynaložené pro zbloudilý lid judský nebude marné. Jeho poslání nebude zcela bez plodů. Zla, která se rozmáhala po mnohá pokolení, nemohou být potřena za jeho života. Po celý svůj život musí být trpělivým a odvážným učitelem — prorokem, hlásajícím naději i trest. Až se konečně splní božský záměr, ukáží se plody jeho úsilí a práce všech věrných poslů Božích. Ti, co pozůstanou, budou spaseni. Aby toho mohlo být dosaženo, musí být vzpurému národu přineseno poselství, obsahující varování a zapřísahání. Hospodin pravil: PK 202.5
“Dokudž nezpustnou města,
tak aby nebylo žádného obyvatele,
a domové, aby nebylo v nich žádného člověka,
a země docela nezpustne,
a nevzdálí Hospodin všelikého člověka,
a nebude dokonalého zpuštění u prostřed země.” Izajáš 6,11.12. PK 203.1
Těžké soudy, které postihnou zatvrzelé — válka, vyhnanství, útlak, pozbytí moci a vážnosti mezi národy -, přijdou proto, aby ti, kdož v nich poznají ruku uraženého Boha, mohli být přivedeni k pokání. Deset kmenů severního království bude brzo rozehnáno mezi národy a jejich města zpustnou; drancující vojska nepřátelských národů budou znovu a znovu zaplavovat jejich zemi; i Jeruzalém nakonec padne a Juda bude odvlečen do zajetí; avšak Zaslíbená země nezůstane navždy zcela zapomenuta. Nebeský návštěvník dal Izaiášovi ujištění: PK 203.2
“Dokudž ještě v ní nebude desateré zhouby,
a teprv zkažena bude.
Ale jakož ono jilmoví, a jako doubí
onoho náspu podporou jest,
tak símě svaté jest podpora její.” Izajáš 6,13. PK 203.3
Toto ujištění, že nakonec bude splněn úmysl Boží, vlilo odvahu do srdce Izaiášova. Co na tom, že se proti Judovi postaví pozemské síly? Co na tom, že posel Hospodinův narazí na odpor? Izaiáš uzřel Krále, Hospodina zástupů, uslyšel zpěv serafínů: “Plná jest všecka země slávy jeho” (Izajáš 6,3); dostalo se mu zaslíbení, že Hospodinovo poselství odpadlému lidu Judy bude provázeno přesvědčující mocí Ducha svatého; a prorok byl posílen pro dílo, které ho čeká. Po celou dlouhou dobu svého zaníceného působení měl stále na paměti toto vidění. Více než šedesát let vystupoval před lidem judským jako prorok naděje a jeho předpovědi budoucího vítězství církve byly stále odvážnější. PK 203.4