Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents
Velké drama věků - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    Zklamání i nové naděje

    Tak se Kristova smrt — událost, v níž učedníci viděli konec svých nadějí — stala věčnou zárukou pravé naděje. I když jim přinesla kruté zklamání, představovala vrcholný důkaz správnosti jejich víry. Událost, která jim způsobila zármutek a zoufalství, otevřela dveře naděje pro každého Adamova potomka. Na ní závisí budoucí život a věčné štěstí věrných Božích následovníků všech věků.VDV 231.1

    Uskutečnily se záměry nekonečné milosti — jakkoli apoštolům přinesly zklamání. Přestože jejich srdce uchvátila Boží milost a síla jeho učení — vždyť učil “jako ten, kdo má moc” (Matouš 7,29) —, do ryzího zlata jejich lásky ke Kristu se přimíchala bezcenná struska nafoukanosti a sobecké ctižádostivosti. Dokonce ještě při velikonoční večeři, v hodině zkoušky, kdy jejich Mistr již vstupoval do stínu Getsemane, “vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší”. Lukáš 22,24. Mysleli jen na trůn, na korunu a na slávu, zatímco před nimi stálo pohanění a utrpení v zahradě, soudní dvorana a golgotský kříž. Pýcha a touha po světské slávě zapříčinily, že se tak křečovitě drželi nauk své doby, a nepochopili, co jim Spasitel vyprávěl o podstatě svého království, o svém utrpení a smrti. Tyto omyly jim přinesly bolestné rozčarování, které však bylo nezbytné, jestliže měli najít správný směr. I když učedníci nepochopili smysl poselství, které hlásali, a nedočkali se splnění svých nadějí, kázali varovné poselství, které jim Bůh svěřil, a Pán odmění jejich víru a poslušnost. Právě oni pak směli hlásat slavnou zvěst o zmrtvýchvstalém Spasiteli všem národům. Proto — aby byli připraveni pro tento úkol — Pán dopustil, aby prožili zklamání, které jim připadalo tak hořké.VDV 231.2

    Po svém zmrtvýchvstání se Ježíš zjevil dvěma učedníkům na cestě do Emaus a “začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma”. Lukáš 24,27. Srdce učedníků zahořela. Jejich víra znovu vzplála. “Nově se narodili k živé naději” (1. Petrův 1,3) — dokonce ještě dříve, než se jim Ježíš nechal poznat. Chtěl osvítit jejich mysl a upevnit jejich víru v pevné “prorocké slovo”. Přál si, aby pravda pevně zakořenila v jejich myslích, a to nejen proto, že se s ním osobně setkali, ale především na základě nepochybných důkazů, které představuje Písmo — na základě symbolů a předobrazů Starého zákona a na základě proroctví. Následovníci Pána Ježíše potřebovali víru založenou na rozumových důvodech, a to nejen pro sebe, ale proto, aby mohli zvěst o Kristu nést celému světu. Aby takovou víru získali, vedl je Ježíš tak, že “začal od Mojžíše a všech proroků”. Takovým způsobem doložil zmrtvýchvstalý Spasitel hodnotu a důležitost Starého zákona.VDV 231.3

    Jakou proměnu učedníci prožili, když měli možnost znovu pohlédnout do milované tváře svého Mistra (Lukáš 24,32). Mnohem plněji a dokonaleji než dříve “nalezli toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci”. Jan 1,45. Nejistotu, pochybnosti, beznaděj vystřídala dokonalá jistota a neochvějná víra. Není divu, že po jeho nanebevstoupení “byli stále v chrámě a velebili Boha”. Lukáš 24,53. Lidé, kteří věděli o potupné smrti jejich Pána, očekávali, že uvidí v jejich tvářích výraz zármutku, bezradnosti a porážky, setkali se však spíše s projevy radosti a vítězství. To byla příprava učedníků pro jejich další úkol; prošli nejtěžší zkouškou, jakou jen mohli snést, a zakusili, jak se Boží slovo vítězně naplnilo, i když podle lidského úsudku bylo již všechno ztraceno. Co mohlo později ohrozit jejich víru nebo zeslabit vřelost jejich lásky? I v největším zármutku měli “mocné povzbuzení” a naději, v níž byli “pevně a bezpečně zakotveni”. Židům 6,18.19. Byli svědky Boží moudrosti a moci a měli jistotu, “že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.” Vyznávali: “Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.” Římanům 8,38.39.37. “Slovo Hospodinovo zůstává na věky.” 1. Petrův 1,24. “Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!” Římanům 8,34.VDV 232.1

    Pán prohlašuje: “Můj lid nebude zahanben na věky.” Jóel 2,26. “Večer se uhostí pláč, ale ráno všechno plesá.” Žalm 30,6. Když se v den vzkříšení učedníci setkali s Pánem a jejich srdce hořelo; když na cestě do Emaus naslouchali jeho slovům; když se dívali na jeho hlavu, ruce a nohy, které nesly stopy ran; když je před svým nanebevstoupením zavedl k Betánii, pozvedl ruce, požehnal jim a vyzval je: “Jděte do celého světa, kažte evangelium” a dodal: “Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku” (Marek 16,15; Matouš 28,20); když o letnicích přišel slíbený Utěšitel, učedníci obdrželi Boží moc a získali jistotu, že jejich Pán, který vystoupil na nebesa, je s nimi — nebyli by ochotni vyměnit službu evangelia jeho milosti spolu s “korunou spravedlnosti”, kterou obdrží v den jeho druhého příchodu — i kdyby je tato služba vedla cestou oběti a mučednictví — za slávu světských trůnů, na které se zpočátku tak těšili. Pán, který “může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit,” jim poskytl možnost účastnit se jeho utrpení a také sdílet jeho radost — radost z možnosti “přivést mnoho synů k slávě”, nevýslovnou radost “přenesmírné váhy věčné slávy”, s níž se “toto krátké a lehké soužení”, jak píše apoštol Pavel, “nedá srovnat”. Efezským 3,20; Židům 2,10; 2. Korintským 4,17; Římanům 8,18.VDV 232.2

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents