23. kapitola — Rány egyptské

Vyzván anděly, vydal se Áron vstříc svému bratru, od něhož by tak dlouho odloučen; a setkali se na holé poušti nedaleko Orébu. Tam spolu rozmlouvali a Mojžíš vyprávěl Áronovi “všecka slova Hospodinova, kterýž ho poslal, i o všech znameních, kteráž přikázal jemu”. Spolu pak putovali do Egypta a když dorazili do krajiny Gesen, svolali hned starší Izraele. Árón jim opakoval vše, co Bůh řekl Mojžíšovi, a Mojžíš pak ukázal lidu znamení, která mu Bůh dal. “A uvěřil lid, když uslyšeli, že navštívil Hospodin syny Izraelské, a že viděl ssoužení jejich. A sklonivše se, poklonu učinili.” 2. Mojžíšova 4,28.31.PP 185.1

Mojžíš měl také vyřídit poselství králi. Oba bratři vstoupili do paláce faraónova jako vyslanci Krále králů a mluvili jeho jménem. “Takto praví Hospodin, Bůh Izraelský: Propusť lid můj, ať mi slaví svátky na poušti.”PP 185.2

“Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho a propustil Izraele?” otázal se panovník. “Hospodina neznám, Izraele také nepropustím.”PP 185.3

Odpověděli mu: “Bůh Hebrejský potkal se s námi. Nechť medle jdeme cestou tří dní na poušť, a obětujeme Hospodinu Bohu našemu, aby nedopustil na nás moru neb meče.”PP 185.4

Zprávy o nich a o zájmu, který vzbudili mezi lidem, donesly se už ke králi. Hořel hněvem. “Proč ty Mojžíši a Áróne, odtrhujete lid od prací jejich?” pravil. “Jděte k robotám svým.” Zásahem těchto cizinců trpělo už království škodu. Při pomyšlení na to dodal: “Hle, již nyní mnoho jest lidu toho v zemi, a vy odvozujete je od robot jejich.” 2. Mojžíšova 5,1-5.PP 185.5

Ve své porobě zapomínali Izraelité do značné míry zákon Boží a nedodržovali jeho předpisy. Sobot všeobecně zanedbávali, neboť jejich svěcení jim znemožňovaly vysoké úkoly, jež jim ukládali jejich robotní dozorci. Mojžíš však ukázal svému lidu, že poslušnost Boha je prvním předpokladem jejich osvobození. A jejich utlačovatelé si brzy povšimli snah o opětné zavedení svěcení sobot.^{*Ve vzkazu, který se týkal propuštění Izraele, pravil Hospodin faraonovi: “Syn můj, prvorozený můj jest Izrael...Propusť syna mého, ať slouží mi.” 2. Mojžíšova 4,22.23. Žalmista vypráví, proč Bůh vysvobodil Izrael z Egypta: “Vyvedl lid svůj s radostí, s prozpěvováním vyvolené své; a dal jim země pohanů, a tak úsilí národů dědičně obdrželi, aby zachovávali ustanovení jeho, a práv jeho ostříhali.” Žalm 105,43-45. Z toho se dovídáme, že Hebrejové nemohli v Egyptě sloužit Bohu.
V 5. Mojžíšova 5,14.15 se klade zvláštní důraz na tu část čtvrtého přikázání, která požaduje, aby služebníci a děvečky sedmého dne odpočívali, a v níž se Izraeli připomíná, že sám byl služebníkem v zemi egyptské. Hospodin praví: “Dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, i služebník tvůj i děvka tvá, vůl i osel tvůj i všeliké hovado tvé, i příchozí tvůj, kterýž jest v branách tvých, aby odpočinul služebník tvůj a děvka tvá jako i ty. A pamatuj, že jsi byl služebníkem v zemi egyptské, a vyvedl tě Hospodin Bůh tvůj odtud v ruce silné, a v rameni vztaženém. Protož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj, abys světil den sváteční.” V 2. Mojžíšova 5,5 se dovídáme, že Mojžíš a Árón “odvozoval” lid “od robot jejich”.
Z těchto údajů můžeme vyvodit, že zachovávání soboty byla jedna z věcí, jimiž Izraelští nemohli sloužit Hospodinu v Egyptě; a když Mojžíš a Árón přišli s poselstvím Božím 2. Mojžíšova 4,29-31, pokusili se Izraelští věc napravit, zvýšili tím však jen svůj útlak. Izraelští byli vysvobozeni, aby mohli zachovávat ustanovení Hospodinova, počítaje v to čtvrté přikázání, a to jim ukládalo jako další závazek zachovávat sobotu právě tak přísně jako všechna přikázání. V 5. Mojžíšova 24,17.18 se v souvislosti s vysvobozením Izraelských z Egypta uvádí uložení zvláštní povinnosti prokazovat laskavost vdovám a sirotkům. “Nepřevrátíš soudu příchozímu neb sirotku, ani vezmeš v základu roucha vdovy. Ale pamatuj, že jsi byl služebníkem v Egyptě, a že tě vykoupil Hospodin Bůh tvůj odtud; protož přikazuji, abys činil toto.”}PP 185.6

Znepokojený král podezříval Izraelity, že zamýšlejí vzbouřit se proti robotě. Nespokojenost bývá plodem nečinnosti, a proto zařídil, aby jim nezbyl čas ke kutí nebezpečných plánů. Ihned učinil opatření, jak utužit jejich porobu a zlomit jejich svobodného ducha. Téhož dne vydal rozkazy, kterými jim ještě více ztížil práci a ještě více je porobil. Nejobyčejnějším stavebním materiálem v této zemi byly cihly, sušené na slunci. Z tohoto materiálu se stavěly zdi nejkrásnějších budov, které pak byly obkládány kamenem. Výroba cihel zaměstnávala velmi mnoho otroků. K výrobě bylo zapotřebí velkého množství slámy, která se řezala a míchala s jílem. Král nařídil, aby Izraelitům nebyla dávána sláma; dělníci si ji měli obstarávat sami a přitom odevzdávat stejný počet cihel jako dosud.PP 185.7

Toto opatření přineslo Izraelitům v celé zemi nesmírné utrpení. Egyptští dozorci ustanovili hebrejské strážníky, aby dozírali na práci lidí, a tito strážníci zodpovídali za práci svých podřízených. Když nařízení krále vešlo v platnost, rozběhl se lid po celé zemi, aby sbíral slámu na strništích; splnit stanovený úkol však bylo nemožné. Za nesplněné úkoly dostalo se pak hebrejským strážníkům krutého bití.PP 186.1

Strážníci se domnívali, že útlak pochází od jejich dozorců a nikoliv o krále, a proto si šli k němu stěžovat. Jejich stížnost však faraón zamítl s výčitkou. “Zahálíte, zahálíte, a protože mluvíte: Pojďme, obětujme Hospodinu.” Nařídil jim, aby se vrátili do práce, a prohlásil, že jim břemeno nikterak neulehčí. Při návratu z faraónova paláce potkali Mojžíše a Áróna a volali na ně: “Pohlediž Hospodin na vás, a suď; nebo zošklivili jste nás před faraónem a služebníky jeho, a dali jste meč v ruku jejich, aby nás zamordovali.” 2. Mojžíšova 5,17.21.PP 186.2

Když Mojžíš uslyšel tyto výčitky, velmi se zarmoutil. Utrpení lidu velice zesílilo. Po celé zemi ozýval se zoufalý křik starých i mladých a všichni ho svorně obviňovali, že on je příčinou neblahé změny v jejich postavení. S hořkostí v duši předstoupil před Boha a zvolal: “Pane, proč jsi tyto zlé věci uvedl na lid tento? Proč jsi mne sem poslal? Nebo od té chvíle, jakž jsem všel k faraónovi, abych mluvil jménem tvým, hůř nakládá s lidem tímto, a ty jsi vždy nevysvobodil lidu svého.” 2. Mojžíšova 5,22-23. Dostalo se mu odpovědi: “Nyní uzříš, co učiním faraónovi, nebo v ruce silné propustí je, a v ruce mocné vyžene je z země své.” 2. Mojžíšova 6,1. Znovu promluvil Hospodin o úmluvě, kterou učinil s jeho otci, a ujistil Mojžíše, že bude splněna.PP 186.3

Po všech letech, která strávili v egyptské porobě, zůstali ještě mnozí Izraelité věrni uctívání Hospodina. S bolestí a se zármutkem sledovali své děti, jak jsou denně svědky ohavnosti pohanů, ba dokonce jak se klanějí jejich falešným bohům. Ve svém zoufalství volali k Hospodinu, aby je vysvobodil z egyptského jha a zbavil je tak zhoubných vlivů modlářství. Neskrývali svou víru, nýbrž říkali Egypťanům, že předmětem jejich uctívání je Stvořitel nebe a země, jediný pravý a živý Bůh. Uváděli důkazy o jsoucnosti a síle Boží od stvoření až po dny Jákobovy. Egypťané tak měli možnost seznámit se s náboženstvím Hebrejců. Byli však příliš pyšní, aby se dali poučovat svými otroky, a pokoušeli se spíše svádět ctitele Boha tím, že jim slibovali odměny, když to nepomohlo, nutili je hrozbami a násilím.PP 186.4

Starší Izraele se snažili udržet upadající víru svých bratří a stále znovu jim opakovali zaslíbení, daná jejich otcům, a prorocká slova o jejich vysvobození z Egypta, která pronesl Josef před svou smrtí. Někteří je vyslechli a uvěřili. Jiní odmítali uvěřit, protože již ztratili naději u vědomí těžkého postavení, v němž žili. Egypťané se dozvěděli, co se děje mezi jejich otroky, a posmívali se jejich nadějím a s pohrdáním popírali moc jejich Boha. Označovali je za národ otroků a posměšně prohlašovali: “Je-li váš Bůh spravedlivý a milosrdný, a má-li větší moc než bohové egyptští, proč vás neosvobodí?” Upozorňovali na své vlastní postavení. Uctívali božstva, podle Izraelitů falešná, a přesto byli bohatým a mocným národem. Prohlašovali, že za svůj blahobyt vděčí požehnáním svých bohů, kteří jim dali Izraelity za služebníky, a chvástali se, že svou mocí potlačí a vyhubí vyznavače Hospodinovy. Sám faraón se vychloubal, že Bůh Hebrejců je nemůže z jeho rukou vysvobodit.PP 187.1

Takové výroky zmařily naděje mnohých Izraelitů. Zdálo se jim, že je to opravdu tak, jak to líčí Egypťané. Jsou opravdu otroky a musejí snášet vše, co si jejich trýznitelé zamanou. Egypťané pořádají honičky na jejich děti a usmrcují je a jejich vlastní život je jen těžkým břemenem. Přesto však uctívali nebeského Boha. Je-li Hospodin vskutku nade všemi bohy, jistotně je neponechá v porobě modloslužebníků. Ti však, kteří zůstali věrní Bohu, dobře věděli, že Hospodin připustil, aby se z nich stali otroci, protože Izrael se odvrátil od svého Boha, protože uzavíral manželství s příslušníky pohanských národů a tak byl sváděn k modloslužbě. A s plnou důvěrou ujišťovali své bratry, že Hospodin brzy zlomí jho utlačovatelů.PP 187.2

Hebrejové očekávali, že získají svobodu bez jakékoli zvláštní zkoušky své víry a bez jakéhokoli utrpení nebo protivenství. Nebyli dosud na svobodu připraveni. Měli malou víru v Boha a nebyli ochotni trpělivě snášet všechny své strasti do doby, než je Hospodin uzná hodnými toho, aby za ně zasáhl. Mnozí byli ochotni zůstat raději v otroctví než čelit nesnázím, s nimiž bude spojeno přestěhování do cizí země; a někteří si osvojili zvyky Egypťanů natolik, že by raději zůstali v Egyptě. Proto je Hospodin nevysvobodil prvním projevením své síly před faraónem. Řídil události tak, aby se ve větší míře projevilo tyranství egyptského krále a aby se sám mohl zjevit svému lidu. Až jeho lid uvidí jeho spravedlnost, jeho moc a jeho lásku, rozhodne se odejít z Egypta a oddat se službě svému Bohu. Mojžíšův úkol by byl býval mnohem snazší, kdyby mnozí z Izraelitů nebyli bývali tak zkaženi, že nechtěli Egypt opustit.PP 187.3

Hospodin přikázal Mojžíšovi, aby znovu předstoupil před lid a opakoval zaslíbení o jeho vysvobození a znovu ho ujistil o božské přízni. Mojžíš chtěl příkaz splnit, ale lidé ho nechtěli poslouchat. Písmo svaté praví: “Neslyšeli Mojžíše pro úzkost ducha a službu přetěžkou.” Mojžíš dostal nový příkaz od Boha: “Vejdi, mluv faraónovi králi egyptskému, ať propustí syny Izraelské z země své.” Ve své malomyslnosti Mojžíš odvětil: “Hle, synové Izraelští neposlechli mne, kterakž tedy poslechne méně faraón?” 2. Mojžíšova 6,9.11.12. Dostal příkaz, aby vzal s sebou Áróna, aby předstoupili před faraóna a znovu žádali, “ať propustí syny Izraelské z země své”.PP 188.1

Bylo mu sděleno, že panovník nepovolí, dokud Hospodin nepostihne Egypt zkouškou a nevyvede Izrael zřetelným projevením své moci . Dříve než uvalí na ně jednotlivá trápení, měl Mojžíš vylíčit povahu a účinek každého z nich, aby se král mohl rozhodnout, chce-li jich být ušetřen. Bude-li odmítat, pak každé další potrestání bude přísnější, dokud jeho pýcha nebude pokořena a dokud neuzná Stvořitele nebe a země za pravého a živého Boha. Hospodin poskytne Egypťanům možnost, aby se přesvědčili, jak marné je vědění jejich mudrců, jak chabá je moc jejich bohů, postaví-li se příkazům Božím. Hospodin potrestá egyptský lid za jeho modlářství a umlčí jejich chvástání, že jejich nesmyslní bohové jim přinášejí požehnání. Bůh proslaví své jméno, aby další národy uslyšely o jeho síle a třásly se před jeho mocnými činy a aby jeho lid se odvrátil od modloslužby a prokazoval mu naprostou úctu.PP 188.2

Znovu vstoupil Mojžíš s Árónem do knížecích síní egyptského krále. A tam, uprostřed mocného sloupoví a třpytících se okras, bohatých maleb a vyřezávaných soch pohanských bohů, před panovníkem nejmocnějšího království tehdejší doby stanuli dva představitelé porobeného národa a opakovali rozkaz Boží, aby Izrael byl propuštěn. Král žádal, aby předvedli zázrak jako důkaz svého božského pověření. Mojžíš a Árón byli poučeni, jak si mají počínat v případě, že by král vznesl takovou žádost. Árón vzal hůl a hodil ji na zem před faraóna. Hůl se proměnila v hada. Král “povolal…mudrců a čarodějníků” “a…povrhl každý z nich hůl svou, a obráceny jsou v hady; ale pozřela hůl Árónova hole jejich”. 2. Mojžíšova 7,10.12. Král se tím ještě více utvrdil a prohlásil, že jeho kouzelníci jsou právě tak mocní jako Mojžíš a Árón; označil služebníky Boží za podvodníky a znovu odmítl jejich požadavky. Ačkoli pohrdl jejich poselstvím, neučinil jim zlého, protože ho v tom zadržela božská moc.PP 188.3

Nebyl to lidský um nebo síla Mojžíšova a Árónova, nýbrž ruka Boží, která způsobila zázraky, předvedené faraónovi. Tyto zázraky a znamení měly přesvědčit faraóna, že Mojžíše poslalo veliké “JSEM” a že je královou povinností propustit Izraelské, aby mohli sloužit živému Bohu. Kouzelníci také konali znamení a zázraky; nebyl to však jen jejich vlastní um, nýbrž moc jejich boha satana, který jim pomáhal napodobit dílo Hospodinovo.PP 189.1

Kouzelníci neproměnili ve skutečnosti své hole v hady, nýbrž kouzlem za přispění satana mohli jen takové zdání vyvolat. Nebylo v moci satanově proměnit hole v živé hady. Ačkoli měl všechnu moudrost a sílu padlého anděla, neměl kníže zla moc vytvořit nebo dát život. To je jen v moci Boží. Avšak satan udělal vše, co bylo v jeho moci; spáchal podvod. Lidskému zraku proměnil hole v hady. A faraón a jeho dvůr uvěřili, že jsou to hadi. Vzhledem se nikterak nelišili od hada, kterého vytvořil Mojžíš. Ačkoli Hospodin způsobil, že skutečný had pozřel nepravé hady, nepovažoval to faraón za projev Boží moci, nýbrž za kouzelnictví vyššího druhu, než bylo umění jeho kouzelníků.PP 189.2

Faraón chtěl ospravedlnit svou tvrdošíjnost, s níž odmítl splnit božský příkaz, a proto hledal nějakou záminku, jak znevážit zázraky, které učinil Bůh prostřednictvím Mojžíše. A satan mu poskytl právě to, co potřeboval. Kouzlem, které předvedli jeho kouzelníci, vzbudil u Egypťanů zdání, že Mojžíš a Árón jsou pouhými kouzelníky a čaroději a že poselství, které přinesli, nelze považovat za poselství pocházející od vyšší bytosti. Tak splnil satanův podvod svůj účel: posílil Egypťany v jejich vzdoru a zatvrdil faraónovo srdce, že se pak nedali přesvědčit. Satan doufal, že se mu také podaří otřást vírou Mojžíšovou a Árónovou v božský původ jejich poslání a že sám ovládne pole. Chtěl zabránit tomu, aby Izraelští byli vysvobozeni z otroctví a aby pak mohli sloužit živému Bohu.PP 189.3

Kníže zla sledoval však svými kouzly, které předvedli egyptští kouzelníci, ještě hlubší záměr. Dobře věděl, že Mojžíš, který usiloval o vysvobození dítek Izraele ze jha otroctví, je předobrazem Krista, který vysvobodí všechno lidstvo ze jha hříchu. Věděl, že až se zjeví Kristus, stanou se mocné zázraky na důkaz světu, že ho poslal Bůh. A satan se chvěl o svou moc. Tím, že napodobil zázrak Boží, vykonaný Mojžíšem, snažil se nejen zabránit vysvobození Izraele, ale i do budoucna zasít nevíru v zázraky Kristovy. Satan se stále snaží napodobovat dílo Kristovo a přitom prosazovat svou moc a své požadavky. Svádí lidi, aby zázraky Kristovy považovali za dílo lidské obratnosti. V mnohých tak rozruší víru v Krista jako Syna Božího a pak je svede, aby odmítli milostivé nabídky na spasení.PP 189.4

Mojžíš a Árón dostali pokyn, aby příštího jitra zašli na břeh řeky, kam se král rád uchyloval. Protože Nil svými záplavami přinášel celému Egyptu výživu a bohatství, uctívali ho Egypťané jako boha a panovník chodíval denně na břeh řeky, aby jí vzdal svou úctu. Oba bratři zde znovu přednesli králi své poselství, pak napřáhli hůl a udeřili do vody. Posvátná řeka se změnila v krev, ryby zahynuly a řeka začala vydávat pronikavý zápach. Podobně i voda v domácnostech i zásoby vody v nádržích se změnily v krev. Avšak “to též učinili i čarodějníci egyptští skrze čáry své.” “A odvrátiv se faraón, přišel do domu svého; a ani k tomu nepřiložil srdce svého.” 2. Mojžíšova 7,22.23 Sedm dní zůstala voda krvavá, avšak na faraóna to neúčinkovalo.PP 190.1

Znovu tedy napřáhli hůl nad vodu a z řeky vylezly žáby a rozlezly se po celé zemi. Vlezly do domů, usadily se i v ložnicích, ba i v pecích a chlebových dížích. Egypťané pokládali žábu za posvátné zvíře a nesměli jí ublížit. Nyní se však slizký mor stal nesnesitelným. Žáby se rojily také v královském paláci a král byl již z toho všecek nesvůj a přál si, aby je odstranili. Kouzelníci se chvástali, že také dovedou vyčarovat žáby, ale odstranit je nedovedli. Faraón tím byl poněkud pokořen. Poslal pro Mojžíše a Áróna a řekl: “Modlte se Hospodinu, ať odejme žáby ode mne a od lidu mého; a propustím ten lid, aby obětoval Hospodinu.” 2. Mojžíšova 8,8. Mojžíš a Árón připomněli králi jeho dřívější nadutost a žádali ho, aby určil, kdy se mají modlit za vyplenění žab. Král k tomu určil příští den a přitom v skrytu doufal, že žáby zatím zmizí samy; tím by byl ušetřen hořkého pokoření, že se musí podrobit Bohu Izraelskému. Žabí trápení však trvalo až do příštího dne, kdy vymřely žáby po celém Egyptě; jejich tlející těla však zamořovala ovzduší.PP 190.2

Hospodin by byl mohl způsobit, aby se žáby v mžiku obrátily v prach, leč neučinil tak, aby král a jeho lid si zmizení žab nemohli vykládat jako čarodějnický kousek, jakého jsou schopní i egyptští kouzelníci. Žáby pošly a jejich těla pak byla naházena na hromady. Tím byl králi a celému Egyptu poskytnut hmatatelný důkaz, který nemohli vyvrátit ani egyptští filosofové, že totiž nešlo o nějaký čarodějnický kousek, ale o soud nebeského Boha.PP 190.3

“Vida pak faraón, že by dáno bylo oddechnutí, více zatvrdil se v srdci svém.” Na příkaz Boží vytáhl Árón svou hůl, udeřil s ní o zem a v celé egyptské zemi se prach země proměnil ve vši. Faraón povolal své kouzelníky, aby učinili totéž. Čarodějníci to však nesvedli. Tak se ukázalo, že Bůh je mocnější satana. Sami čarodějníci přiznali: “Prst Boží toto jest.” 2. Mojžíšova 8,15.19. Král však zůstal neoblomen.PP 190.4

Výzvy a výstrahy neúčinkovaly a zemi měla zasáhnout nová rána. Doba, kdy se tak stane, byla přesně určena, aby se král nemohl domnívat, že trápení přišlo náhodou. Všeliký obtížný hmyz zaplnil domy a pokryl veškerou zemi “a nakazila se země od té směsice”. Hmyz byl pak velký a jedovatý a jeho kousnutí bylo neobyčejně bolestivé pro člověka i zvíře. Tato rána nepostihla, jak bylo předpovězeno, zemi Gesen.PP 191.1

Faraón nabídl Izraelitům, že jim povolí obětovat v Egyptě; Izraelité však nabídku odmítli. “Nenáleží nám tak činiti,” řekl Mojžíš, “jestliže bychom obětovali to, což jest ohavnost před očima egyptských, zdaž by nás neukamenovali?” 2. Mojžíšova 8,24.26. Zvířata, která Hebrejci obětovali, pokládali Egypťané za posvátná. Úcta k těmto zvířatům byla tak velká, že i náhodné jejich usmrcení bylo zločinem, který se trestal smrtí. Bylo tudíž nemožné, aby Hebrejci obětovali v Egyptě, aniž urazili city svých pánů. Mojžíš opět navrhl, aby Izraelity propustili, aby pak mohli odejít do pouště a tam obětovat. Panovník souhlasil, a požádal služebníky Boží, aby se modlili u svého Boha, aby odňal soužení. Mojžíš a Árón přislíbili, ale varovali faraóna, aby s nimi nejednal nepoctivě. Soužení ustalo, ale srdce královo se zatvrdilo vzdorem a král se stále zpěčoval vyhovět.PP 191.2

Následovala strašnější rána — těžký mor postihl všechen egyptský dobytek, který byl na pastvě. Zahynula jak posvátná zvířata, tak i tažný dobytek — krávy, voli a ovce, koně, velbloudi a osli. Přitom bylo výslovně stanoveno, že tato rána nepostihne Hebrejce. Faraón vyslal posly do příbytků Izraelských a zjistil, že Mojžíš mluvil pravdu. “Z dobytků pak synů Izraelských ani jedno neumřelo.” 2. Mojžíšova 6,9. Král však zůstal tvrdošíjný.PP 191.3

Hospodin dal pak Mojžíšovi příkaz, aby nabral z pece popel a rozhodil jej k nebi před očima faraónovýma. Tento čin byl hluboce symbolický. Před čtyřmi sty lety zjevil Bůh Abrahámovi budoucí útlak svého národa podobenstvím hořící pece a hořící lampy. Prohlásil, že stihne jejich utlačovatele ranami a osvobodí zajaté i s majetky. V Egyptě strádal Izrael dlouho v peci utrpení. A tento Mojžíšův čin byl ujištěním lidu izraelského, že Bůh se rozpomněl na svou úmluvu a že nadešel čas pro jejich vysvobození.PP 191.4

Mojžíš rozhodil popel k nebi, jemné částečky prachu se rozptýlily po celé zemi egyptské, a kamkoli dopadly, vznikly vředy “plné neštovic, prýštící se na lidech i na hovadech”. 2. Mojžíšova 9,10. Kněží a kouzelníci dosud podporovali faraóna v jeho neústupnosti; tato rána postihla však také je. Zachvátila je hnusná a trapná choroba a jejich moc, jíž se dosud pyšnili, neúčinkovala; upadli v opovržení a nemohli déle vzdorovat Bohu Izraelskému. Celý národ teď viděl, jak je bláhové věřit kouzelníkům, kteří nemohl ochránit ani sami sebe.PP 191.5

Srdce faraónovo se však ještě více zatvrdilo. Hospodin mu poslal poselství, v němž se pravilo: “Já teď již pošli všecky rány své na srdce tvé, i na služebníky tvé a na lid tvůj, abys věděl, žeť není podobného mně na vší zemi…Však proto jsem tě zachoval, abych ukázal na tobě moc svou.” 2. Mojžíšova 9,14.16. Bůh nestvořil faraóna proto, aby na něm dokázal svou moc, nýbrž svou prozřetelností řídil události tak, že faraón seděl na trůně právě v okamžiku, určeném pro vysvobození Izraelských. Ačkoli tento vzpurný krutovládce ztratil pro své zločiny nárok na milost Boží, byl zachováván přes svou neoblomnost při životě, aby Hospodin mohl ukázat své zázraky v zemi egyptské. Řízení událostí je v rukách Boží prozřetelnosti. Bůh by mohl dosadit na trůn milosrdnějšího krále, který by se byl neodvážil vzdorovat mocným projevům božské síly. Hospodinova záměru by tak však nebylo dosaženo. Jeho lid musel na sobě pocítit útlak a krutost Egypťanů, aby pak nemohl být klamán zhoubným vlivem modlářství. Ve svém jednání s faraónem ukázal Bůh, jak nenávidí modlářství a jak je pevně odhodlán trestat krutost a útlak.PP 192.1

Bůh prohlásil o faraónovi: “Jáť pak zatvrdím srdce jeho, aby nepropustil lidu.” 2. Mojžíšova 4,21. Nebylo potřebí použít nadpřirozené moci, aby se zatvrdilo královo srdce. Bůh podal faraónovi nejpádnější důkazy své moci, avšak panovník se tvrdošíjně zpěčoval osvícení. Každý projev věčné moci, který odmítl, zatvrdil ho ještě více v jeho odporu. Símě odporu, které zasel, když odmítl první zázrak, přineslo své plody. Jak postupně rostla jeho odvaha ke vzdoru a jak se stupňovala jeho zarputilost, zatvrzovalo se stále více a více jeho srdce, až se nakonec musel dívat do studených tváří mrtvých prvorozeňat.PP 192.2

Bůh promlouvá k lidu skrze své služebníky a jejich prostřednictvím sděluje lidem svá varování a upozornění a kárá provinění. Každému dává možnost, aby napravil své chyby, dříve než zakoření v jeho povaze. Nechce-li se však někdo polepšit, božská moc nezakročí, aby ho svedla z falešné cesty. Takovému člověku se pak zdá snazší opakovat podruhé tutéž chybu. Takový člověk zatvrdí své srdce před působením Ducha svatého. A dalším odmítáním světla se dostane do takového stavu, že na něho trvale nezapůsobí ani mnohem silnější vliv.PP 192.3

Kdo jednou podlehl pokušení, podlehne mu podruhé snadněji. Každé opakování hříchu zmenšuje sílu odporu, způsobuje ochabnutí bdělosti a potlačuje přesvědčení. Každé zaseté sémě přinese plody, i sémě požitku. A Bůh nekoná zázraky, aby tomu zabránil. “Cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.” Galatským 6,7. Kdo projevuje zatvrzelost ve své nevíře, tupou netečnost k božské pravdě, sklízí jen to, co sám zasel. Tím se stává, že mnozí naslouchají s naprostou lhostejností pravdám, které kdysi pronikaly až do nitra jejich duší. Zaseli lhostejnost a odpor vůči pravdě a taková je pak jejich sklizeň.PP 193.1

Ti, kdož své svědomí obtížené vinou chlácholí tím, že mohou změnit svůj hříšný život, kdykoli se jim zlíbí, že si mohou zahrávat s nabídkou milosti a znovu a znovu podléhat pokušením, žijí svůj život na vlastní nebezpečí. Takoví, kteří podlehli vlivu satana, si myslí, že v okamžiku nejvyšší nouze, kdy jim bude hrozit nebezpečí, vymění jen vůdce. To však nejde tak lehce. Zkušenost, výchova a způsob života hříšné smyslnosti změní tak silně povahu, že už pak nemohou přijmout obraz Ježíšův. Kdyby jejich cestu neozařovalo světlo, bylo by to jiné. Bůh by mohl zasáhnout svou milostí a poskytnout jim příležitost k nápravě. Jestliže však světlo dlouho odmítali a pohrdali jím, bude ji nakonec odepřeno.PP 193.2

Faraónovi se pak dostalo výstrahy, že zemi postihne krupobití: “Protož nyní pošli, shromažď dobytek svůj a cokoli máš na poli. Na všecky lidi i hovada, kteráž by nalezena byla na poli a nebyla by shromážděna do domu, spadne krupobití, a pomrou.” 2. Mojžíšova 9,19. Déšť a krupobití byli v Egyptě neobvyklým zjevem a takovou bouřku, jaká byla předpověděna, dosud nikdo nezažil. Zpráva se rychle rozšířila a všichni, kdož uvěřili slovu Hospodinovu, sehnali svůj dobytek, kdežto ti, kdož varování nedbali, ponechali je na polích. Tak i v době soudu projevila se milost Boží; lidé byli postaveni před zkoušku a ukázalo se, kolik se jich naučilo bát se Boha po projevech jeho moci.PP 193.3

Bouře se dostavila, jak bylo předpověděno — hřmění a krupobití a oheň “těžký velmi, jakéhož nebylo nikdy ve vší zemi egyptské, jakž v ní bydliti lidé začali. I ztloukly kroupy po vší zemi egyptské, cožkoli bylo na poli od člověka až po hovada; všecku také bylinu polní potloukly kroupy, i všecko stromoví na poli zpřerážely.” 2. Mojžíšova 9,24.25. Zmar a zpustošení vyznačovaly cestu zkázonosného anděla. Pouze krajina Gesen zůstala ušetřena. Egypťané tak poznali, že země je pod vládou živého Boha, že živly poslouchají jeho hlasu a že jediné bezpečí je v poslušnosti k němu.PP 193.4

Celý Egypt se chvěl pod strašným úderem Božího soudu. Faraón urychleně poslal pro oba bratry a zvolal: “Zhřešil jsem i nyní.PP 193.5

Hospodinť jest spravedlivý, ale já a lid můj bezbožní jsme. Modlte se Hospodinu, (nebo dosti jest), ať není hřímání Božího a krupobití. Tedy propustím vás, aniž déle zůstávati budete.” Mojžíš odpověděl: “Když vyjdu ven z města, rozprostru ruce své k Hospodinu, a hřímání přestane, i krupobití více nebude, abys poznal, že Hospodinova jest země. Ale vím, že ani ty, ani služebníci tvoji ještě se nebudete báti tváři Hospodina Boha.” 2. Mojžíšova 9,27-30.PP 194.1

Mojžíš věděl, že zápas dosud neskončil. Doznání faraónovo a jeho sliby nevyplynuly z náhlé změny jeho smýšlení nebo cítění, nýbrž byly na něm vynuceny pod tlakem strachu a úzkosti. Mojžíš však přesto přislíbil, že jeho prosbě vyhoví nechtěl totiž poskytnout faraónovi záminku, aby setrval ve své tvrdošíjnosti. Nedbaje řádění bouře, vyšel Mojžíš z města; faraón a celý jeho dvůr na vlastní oči viděli, jak božská moc ochránila posla Božího. Za městem pak Mojžíš “rozprostřel ruce své k Hospodinu. I přestalo hřímání a krupobití, a ani déšť nelil se na zemi”. 2. Mojžíšova 9,33. Sotva se však král zotavil ze svého strachu, jeho srdce se opět zatvrdilo.PP 194.2

Pak pravil Hospodin Mojžíšovi: “Vejdi k faraónovi, ačkoli jsem já obtížil srdce jeho, a srdce služebníků jeho, abych učinil divy tyto své u prostřed nich; a abys ty vypravoval v uši synů svých i vnuků svých, co jsem učinil v Egyptě, a znamení má, kteráž jsem prokázal na nich; abyste věděli, že já jsem Hospodin.” 2. Mojžíšova 10,1-2. Hospodin ukázal svou moc, aby posílil víru Izraele v něho jako v jediného pravého a živého Boha. A dal jednoznačně najevo, že činí rozdíl mezi svým národem a Egypťany, a všem národům dal na srozuměnou, že Hebrejové, kterými pohrdají a které utiskují, jsou pod ochranou nebeského Boha.PP 194.3

Mojžíš varoval Panovníka, že zůstane-li nadále neústupným, sešle Hospodin na Egypt kobylky, které pokryjí povrch země a sežerou vše zelené, co ještě zbylo, a naplní domy, ba i královský palác; takovou metlu, řekl Mojžíš, “neviděli otcové tvoji a otcové otců tvých, od počátku bytu svého na zemi až do dne tohoto.” 2. Mojžíšova 10,6.PP 194.4

Rádcové faraónovi se poděsili. Národ utrpěl vekou škodu vyhynutím dobytka. Mnoho lidí zahynulo při krupobití. Lesy byly popleněny, úroda zničena. Egypťané pozbyli rázem všeho, čeho nabyli prací Hebrejů. Celé zemi hrozil hlad. Knížata a dvořané naléhali na krále s hněvivou otázkou: “Dokavadž tento bude nám osidlem? Propusť ty muže, ať slouží Hospodinu Bohu svému: ještě nevíš, že zkažen jest Egypt?” 2. Mojžíšova 10,7.PP 194.5

Zavolali znovu Mojžíše a Áróna a panovník jim řekl: “Jděte, služte Hospodinu Bohu svému. Kdo jsou ti, kteří jíti mají?” Mojžíš odpověděl: “S dítkami i s starými našimi půjdeme, s syny i s dcerami našimi, s ovcemi a s větším dobytkem naším odejdeme; nebo slavnost Hospodinovu držeti máme.”PP 194.6

Král se rozzuřil: “Nechať jest tak Hospodin s vámi,” křičel “jako já propustím vás i dítky vaše. Hleďte, nebo zlé jest před tváří vaší. Nebudeť tak, jděte vy sami muži, a služte Hospodinu, nebo toho vy toliko žádáte. I vyhnání jsou od tváří faraónovy.” 2. Mojžíšova 10,8-12. Faraón, který se dříve snažil vyhubit Izraelity těžkou dřinou, předstíral teď hluboký zájem o jejich blaho a starost o jejich maličké. Ve skutečnosti však si chtěl podržet ženy a děti jako záruku, že se muži vrátí.PP 195.1

Mojžíš napřáhl svou hůl nad zemí, zvedl se východní vítr a přinesl kobylky. Bylo jich “nesčíslně. Před těmi nebylo takových kobylek, ani po těch takových budou”. Pokryly oblohu, až země potemněla, a sežraly vše zelené, co zůstalo po krupobití. Faraón urychleně poslal pro proroky a řekl jim: “Zhřešil jsem proti Hospodinu Bohu vašemu, i proti vám. Ale nyní, odpusť, prosím, hřích můj aspoň tento, a modlte se Hospodinu Bohu vašemu, ať jen tuto smrt odejme ode mne.” 2. Mojžíšova 10,14.16.17. I učinili tak a silný západní vítr odvál kobylky směrem k Rudému moři. Král však tvrdošíjně trval na svém rozhodnutí.PP 195.2

Egyptský lid byl blízek zoufalství. Rány, které jej dosud postihly, se mu zdály téměř nesnesitelné a naplňoval jej strach z budoucnosti. Národ uctíval faraóna jako představitele boha; mnozí však byli nyní přesvědčeni, že faraón sám vzdoruje Bohu, který všechny mocnosti přírody učinil služebníky své vůle. Hebrejští otroci, kteří se těšili tak zázračné přízni, začínali věřit v osvobození. Jejich dozorci se neodvažovali utiskovat je jako dosud. Po celém Egyptě zavládl strach, že zotročený národ povstane a pomstí se za křivdy, na něm spáchané. Každý se ptal se zatajeným dechem: Co přijde dále?PP 195.3

Náhle snesla se na zemi tma tak hustá a černá, že se zdálo, že “makati ji budou”. Nejen, že lidé neměli světla, ale i vzduch byl tak těžký, že se těžko dýchalo. Neviděli “jeden druhého, a aniž kdo vstal z místa svého za tři dni; ale synové Izraelští všickni měli světlo v příbytcích svých.” 2. Mojžíšova 10,21.23. Slunce a měsíc byly v Egyptě předmětem uctívání; v této tajemné tmě byl egyptský lid a s ním i jeho bohové poraženi mocí, která se zasadila za věc otroků.^{*Že rány měly za účel podkopat víru Egypťanů v sílu jejich model a v jejich ochrannou moc, ba dokonce předvést Egypťanům jejich bohy jako kruté trapiče svých ctitelů, vysvítá ze studia egyptského náboženství. To pomůže osvětlit těchto několik příkladů:
První rána, která proměnila vodu řeky Nilu a všech zavodňovacích kanálů v krev (2. Mojžíšova 7,19), byla namířena proti základu samé existence Egypta. Řeka Nil byla předmětem náboženského uctívání a na několika místech přinášeli Egypťané Nilu oběti jako Bohu.
Druhá rána zaplavila Egypt žábami. (2. Mojžíšova 8,6) Žáby byly pro Egypťany posvátné. Heka, jedna z jejich božstev, byla bohyně s žabí hlavou a byla prý nadána tvořivou mocí. Když se žáby na rozkaz Mojžíšův rozmnožily do té míry, že zaplavily zemi od jednoho konce k druhému, mohli se Egypťané právem ptát, proč Heka sužuje své vyznavače, místo aby je ochraňovala. Tak byli Egypťané druhou ranou nejen potrestáni, ale dostalo se jim také důkazu, jak jimi pohrdá jeden z jejich bohů, z nichž mnozí byli mocnými bohy v egyptském panteonu. Abychom se zmínili alespoň o některých, jmenujeme býka Apise, který byl zasvěcen bohu Ptah, otci všech bohů, kráva byla zasvěcena bohyni Hator, jednoho z nejvíce uctívaných ženských božstev v údolí Nilu, beran pak představoval několik bohů, např. Chnemu a Amóna s beraní hlavou, který byl nejvyšším egyptským bohem v období Nové říše. Proto tedy nemoc, která hubila zvířata zasvěcená jejich božstvům (viz 2. Mojžíšova 9,3), ukázala Egypťanům, jak bezmocní jsou jejich bohové v přítomnosti Boha Hebrejů, jímž pohrdali.
Devátá rána (2. Mojžíšova 10,21) těžce zasáhla jednoho z největších bohů Egypta, boha slunce Réa, který byl nepřetržitě uctíván od nejranějších dob známé historie země. V zemi, v níž sotva kdo spatřil oblak na obloze, bylo slunce pokládáno za věčnou moc, která poskytuje celému světu teplo, světlo, život a růst. Každý egyptský král se pokládal za “syna Réa” a měl toto značení ve svém titulu. Když se za osmnácté dynastie stal nejvyšším bohem Egypta Amén Thébský, byla moc boha slunce Réa uznávána za tak velkou, že bůh Amén byl spojen s bohem Réem v jediného boha Amón-Ré. Několik let po událostech, které jsou popisovány v druhé knize Mojžíšově, zavedl Achnaton víru v jediného boha, která však trvala jen krátce, a jediný bůh, jehož ponechal, byl aton, sluneční koule. Vidíme-li jak zakořeněné bylo uctívání slunce v náboženském životě Egypťanů a jak horlivě byl ctěn bůh slunce Ré, Amén-Ré nebo Aton, pochopíme, proč devátá rána egyptská byla namířena proti tomuto bohu před samým závěrem boje mezi Bohem Hebrejů a bohy egyptskými.
Také desátá rána, usmrcení prvorozených (viz 2. Mojžíšova 12,29), zasáhla přinejmenším jednoho boha, totiž krále, který se pokládal za Hóra, syna Osirise. Jako vládce země Nilu byl svými poddanými oslovován jako “dobrý bůh”. Poslední rána byla dovršením ran, způsobených mocí hebrejského Boha. Všechny předchozí rány zneuctívaly bohy ovládající přírodní síly nebo zvířata, poslední rána pak zahanbila a ponížila boha, který se vyskytoval mezi Egypťany v živé podobě. A tohoto boha pokořil opovrhovaný Bůh hebrejských otroků, o němž pyšný faraón kdysi řekl: “Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho a propustil Izraele? Hospodina neznám, Izraele také nepropustím.” 2. Mojžíšova 5,2.}Jakkoli však strašná byla tato zkouška, byla důkazem Božího slitování a útrpnosti. Bůh poskytoval lidu čas k rozmyšlení a k pokání, než na něj sešle poslední a nejstrašnější ránu.PP 195.4

Strach přinutil nakonec faraóna k dalšímu ústupku. Koncem třetího dne trvání tmy povolal k sobě Mojžíše a povolil odchod lidu hebrejského za předpokladu, že zanechá v Egyptě všechen svůj dobytek. “Dobytek náš půjde s námi, a nezůstane ani kopyta,” odpověděl rozhodně Mojžíš, “my pak nevíme, čím sloužiti máme Hospodinu, dokudž nepřijdeme tam.” Král nemohl již zkrotit svůj hněv. “odejdi ode mne,” zvolal, “a varuj se, abys více neviděl tváří mé; nebo v který den uzříš tvář mou, umřeš.”PP 195.5

Mojžíš odpověděl: “Dobře jsi řekl: neuzřímť více tváři tvé.”PP 196.1

“Mojžíš veliký byl velmi v zemi egyptské, před očima služebníků faraónových i před očima lidu.” 2. Mojžíšova 10,26.28.29; 2. Mojžíšova 11,3. Egypťané vzhlíželi k němu s úctou. Král se neodvažoval mu ublížit, protože lid v něm viděl jediného, kdo má moc zastavit rány, jež na něj byly seslány. Lid si přál, aby Izraelitům bylo dovoleno odejít z Egypta. Byl to král a kněží, kdož se stavěli doposledka proti požadavkům Mojžíšovým.PP 196.2