Starosti i radost

Tehdy si Pavel dělal o korintský sbor velké starosti, ale stále ještě doufal, že vše dobře dopadne. Občas ho však napadlo, že by věřící mohli jeho rady a napomenutí špatně pochopit, a přepadl ho hluboký smutek. Po nějaké době napsal: “Nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti. Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým.” 2. Korintským 7,5.6.PNL 186.2

Tento věrný posel přinesl radostnou zprávu, že mezi korintskými věřícími došlo k úžasné změně. Mnozí přijali ponaučení obsažená v Pavlově dopise a litovali svých hříchů. Svým životem již nedělali křesťanství ostudu, ale přispívali k šíření praktické zbožnosti.PNL 186.3

Pavel byl velmi potěšen a napsal korintským křesťanům další dopis. Vyjádřil v něm svou radost z toho, že se změnili k lepšímu: “Jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval.” 2. Korintským 7,8. Když ho mučily obavy, že by věřící mohli jeho slova zavrhnout, někdy se trápil, že jim psal tak nesmlouvavě a přísně. “Ale nyní se raduji,” pokračuje apoštol, “ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat.” 2. Korintským 7,9.10. Lítost, kterou vyvolá působení Boží milosti na nitro člověka, vede k vyznání a zanechání hříchu. Apoštol říká, že právě taková změna se projevila v životech korintských věřících. “Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek…: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost.” 2. Korintským 7,11.PNL 186.4

Po určitou dobu spočívala na Pavlovi taková tíha starostí o sbory, že ji sotva mohl unést. Falešní učitelé se snažili narušit jeho vliv na věřící a namísto pravdy evangelia jim vnutit své vlastní učení. Zmatky a nesnáze, jimiž byl apoštol obklopen, se odrážejí v jeho slovech: Soužení na nás “dolehlo… nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme.” 2. Korintským 1,8.PNL 187.1

Nyní se však Pavel jedné své starosti zbavil. Když obdržel zprávu, že Korintští jeho dopis přijali, byl naplněn radostí, kterou vyjádřil takto: “Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.” 2. Korintským 1,3-7.PNL 187.2

Když se Pavel radoval, že se korintští křesťané znovu obrátili a rostli v Boží milosti, veškerou slávu za změnu jejich smýšlení a života přičítal Bohu. Zvolal: “Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.” 2. Korintským 2,14.15. Tehdy bylo zvykem, že vojevůdce, který zvítězil ve válce, s sebou při návratu přivedl zástup zajatců. Při takových příležitostech měli někteří za úkol nést kadidlo. Když vítězná armáda pochodovala domů, libá vůně byla pro zajatce odsouzené k smrti smrtonosnou vůní, která jim oznamovala, že se blíží čas jejich popravy. Ale pro vězně, kteří našli u svých únosců milost a jejichž životy měly být ušetřeny, byla životodárnou vůní, protože jim ohlašovala blížící se propuštění.PNL 187.3

Pavel byl nyní naplněn vírou a nadějí. Byl si jistý, že satan nad Božím dílem v Korintu nezvítězí, a tak vyjádřil svou vděčnost slovy chvály. Spolu se svými spolupracovníky chtěl oslavit vítězství nad nepřáteli Krista a pravdy tím, že se s novou horlivostí vydali šířit poznání Spasitele. Evangelium mělo jako vůně kadidla proniknout do celého světa. Těm, kdo Krista přijmou, mělo být toto poselství životodárnou vůní vedoucí k životu; ale těm, kdo budou setrvávat ve své nevěře, se stane smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě.PNL 187.4