9. kapitola — Elijáš a král Achab

V horách na východ od Jordánu žil muž pevné víry a vytrvalé modlitby, který měl svým nebojácným působením zastavit šíření odpadlictví v Izraeli. Přestože nezastával žádné vysoké postavení, dokázal se Elijáš plně spolehnout na to, že si Bůh přeje, aby jeho působení bylo úspěšné. Byl hlasem volajícím na poušti, který káral hříchy a bránil šíření nepravosti. Jeho poselství, které odhalovalo zlo, bylo balzámem pro hříchem nakažené duše.SU 44.1

Když Elijáš viděl, že národ uvízl ve spárech modlářství, velice ho to zarmoutilo a rozhořčilo. Bůh pro Izraelce vykonal tolik dobrých věcí, že měli dostatek důvodu pro to, “aby dbali na jeho nařízení a zachovávali jeho zákony” Žalm 105,45. Ale nevěra je velmi rychle oddělila od Zdroje jejich síly. Elijáš toto odpadnutí sledoval ze svého útočiště v horách a jeho srdce se plnilo smutkem. V zoufalství prosil Boha, aby odvrátil Izrael od zlé cesty a v případě nutnosti na něj seslal trest, který by jej přivedl k pokání.SU 44.2

Bůh Elijášovu modlitbu vyslyšel. Nadešel čas, kdy sešle na lidi své soudy. Protože Baalovi vyznavači tvrdili, že rosu a déšť na zem sesílají vládnoucí přírodní mocnosti a že životodárná sluneční energie je hlavní příčinou bohaté úrody, rozhodl se Bůh Izraeli ukázat, jak je bláhové spoléhat na Baala a doufat v jeho požehnání. Dokud se v pokání nevrátí k Bohu, nedopadne na zem ani jediná kapka rosy či deště.SU 44.3

Elijáši byl svěřen úkol předat Achabovi nebeské poselství soudu. Elijáš nijak neusiloval o to stát se Hospodinovým poslem, ale Boží slovo si jej našlo. A přestože se dalo předpokládat, že splnění svěřeného úkolu jej uvrhne do rukou podlého krále, Elijáš ani na chvíli nezaváhal a ihned se vydal na cestu. Putoval dnem i nocí, dokud nedorazil ke královskému paláci. Protože byl oblečen do hrubých šatů, které obvykle nosívali proroci, prošel nenápadně kolem stráží a stanul před zaskočeným králem.SU 44.4

Za svůj neohlášený příchod se neomlouval, protože si byl vědom, že ho poslal ten, který je větší než izraelský král. “Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách,” pravil směle, “v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.” 1. Královská 17,1.SU 44.5

Na cestě do Samaří Elijáš prochá­zel kolem mnoha vodních toků a majestátních lesů, které ani v nejmenším nevypadaly, že by je mohlo ohrozit sucho. Prorok se patrně musel trápit myšlenkou, jak je možné, aby řeky, které zde tečou od nepaměti, vyschly a hory a údolí byly sežehnuty slunečním žárem. Pochybnost v něm však nezapustila své kořeny. Byl si vědom toho, že Boží slovo nemůže selhat. Poselství soudu dolehlo k uším bezbožného krále jako blesk z čistého nebe. Než se však Achab stačil vzpamatovat z nenadálého překvapení, Elijáš byl na míle daleko. Na jeho cestě ho provázel Bůh a řídil jeho kroky. Řekl mu: “Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.” 1. Královská 17,3.4.SU 45.1

Král po Elijášovi usilovně pátral, ale proroka nikde nenašel. Královna Jezábel, rozhněvaná poselstvím, které uzavřelo nebe, se ihned sešla s Baalovými knězi, kteří se shromáždili, aby prokleli proroka a postavili se na odpor Hospodinu. Zprávy o Elijášovu veřejném odsouzení hříchů Izraele a o jeho proroctví, podle kterého měl na Izrael v nejbližší době dopadnout Boží soud, se rychle roznesly po celé zemi. Některým tyto zprávy nahnaly strach, ale většina se k nebeskému poselství stavěla lhostejně, a našli se i takoví, kteří se mu vysmívali.SU 45.2

Prorokova slova se naplnila téměř okamžitě. Země, která přestala být zavlažována rosou a deštěm, byla rozpraskaná suchem a zeleň uvadla. Vodní toky, v kterých byl vždy dostatek vody, přestaly téct a řečiště vyschla. Vůdci národa však své poddané přesvědčovali, aby plně spoléhali na Baala a prorokova slova nebrali vážně. Nabádali je, aby se Elijášova Boha nebáli. Vždyť je to přece Baal, kdo lidem dává úrodu a stará se o lidi i dobytek.SU 46.1