“Jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč.” Matouš 5,30

Člověk by si jistě nechal amputovat i pravou ruku, kdyby to zabránilo šíření nákazy, která by ohrožovala jeho život. Mnohem ochotněji by se měl vzdát všeho, co ohrožuje jeho věčný život.MON 39.5

Lidé zdeptaní a zotročení satanem mají být vykoupeni evangeliem, aby mohli prožívat slavnou svobodu synů Božích. Bůh je chce nejen uchránit před utrpením, které je nevyhnutelným důsledkem hříchu, ale chce je zachránit od hříchu samého. Porušený a hříchem pokřivený člověk má být očištěn a přeměněn, aby mohl “přijmout podobu Božího Syna”. “Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.” Římanům 8,29; 1. Korintským 2,9. Pouze věčnost může ukázat, jak slavného cíle smí dosáhnout člověk obnovený k Božímu obrazu.MON 39.6

Abychom dosáhli tohoto vysokého ideálu, musíme se vzdát všeho, co by nás mohlo přivést k pádu. Záleží na nás, zda chceme zůstat pod nadvládou hříchu. Vyloupnutím oka, useknutím ruky se rozumí podřízení naší vůle Bohu. Dobrovolné podřízení vůle Bohu nám často připadá jako vědomé omezování a mrzačení života. Pán Ježíš řekl, že je lepší, aby bylo naše “já” omezeno, zraněno a zmrzačeno, pokud nám to umožní vstup do věčného života. To, co považuješ za pohromu, je branou k vyššímu zisku.MON 40.1

Bůh je zdroj života. Proto můžeme mít život jen tehdy, jsme-li s ním spojeni. Můžeme sice žít nějakou dobu odděleni od Boha, ale nemáme v sobě skutečný život. Písmo při určité příležitosti říká: “Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije.” 1. Timoteovi 5,6. Bůh nám může udělovat svůj život jedině tehdy, odevzdáme-li mu svou vůli. Pán Ježíš naznačil, že nad skrytými hříchy, o kterých mluvil, zvítězíme jen tehdy, když se mu plně odevzdáme a tím přijmeme jeho život.MON 40.2

Jestliže spoléháš sám na sebe a nechceš odevzdat svou vůli Bohu, volíš smrt. Bůh je stravující oheň pro hřích, ať se vyskytne kdekoli. Jestliže se rozhodneš pro hřích a odmítneš se ho vzdát, pak Boží přítomnost, která stravuje hřích, musí zničit i tebe.MON 40.3

Odevzdat se Bohu, to vyžaduje oběť. Je to však obětování nízké věci pro věc vznešenou, pozemského pro duchovní, pomíjivého pro věčné. Bůh nechce naši vůli zničit, protože jedině použitím vůle můžeme splnit to, co od nás očekává. Máme mu odevzdat svoji vůli, aby nám ji vrátil vyčištěnou a zušlechtěnou. Má být s Bohem tak spojena, aby Bůh mohl naším prostřednictvím sesílat proudy lásky a moci. I když se toto odevzdání může jevit svéhlavému a umíněnému srdci jako trpké a bolestné, přesto je užitečné.MON 40.4

Teprve až Jákob padl zraněný a bezmocný na hruď anděla smlouvy, pochopil vítězství přemáhající víry a obdržel titul Božího knížete. Teprve až začal kulhat, zastavily se před ním ozbrojené zástupy Ezauovy, teprve potom se před ním sklonil faraon, pyšný dědic královského trůnu, aby si vyprosil jeho požehnání. Tak se i vůdce naší spásy stal “dokonalým skrze utrpení” (Židům 2,10) a synové víry “v slabosti nabývali síly” a “zaháněli na útěk vojska cizinců” Židům 11,34. Podobně “i kulhavý si naloupí lup” (Izajáš 33,23), slabý bude “jako David” a “dům Davidův... jako anděl Hospodinův” Zacharjáš 12,8.MON 40.5