“Milujte své nepřátele.” Matouš 5,44

Spasitelovo naučení “neodporujte zlému” pomstychtiví Židé těžko přijímali, a proto mezi sebou proti němu reptali. Pán Ježíš však prohlásil ještě něco silnějšího:MON 46.1

“Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.’ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás hanobí a pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce.” Matouš 5,43-45MON 46.2

To byl skutečný duch zákona, který zákoníci ovšem změnili ve sbírku bezcitných a přísných nařízení. Sebe považovali za lepší, než jsou ostatní lidé. Domnívali se, že Bůh jim projevuje zvláštní přízeň, protože se narodili jako Izraelci. Pán Ježíš však ukázal, že jedině duch odpouštějící lásky by byl důkazem toho, že jednají z vyšších pohnutek než publikáni a hříšníci, kterými pohrdali.MON 46.3

Pán Ježíš obrátil pozornost svých posluchačů k Vládci vesmíru a označil jej novým jménem “náš Otec”. Chtěl, aby pochopili, jak velice po nich Bůh touží. Učil také, že Bůh má zájem o každé své ztracené dítě. “Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.” Žalm 103,13. Takové pojetí Boha nedalo světu žádné náboženství, jedině Bible. Pohanství učí lidi, aby k Nejvyššímu vzhlíželi spíše se strachem než s láskou, aby ho považovali spíše za zlého boha, kterého musí usmiřovat oběťmi, než za Otce, jenž své děti zahrnuje láskou. Dokonce izraelité byli tak zaslepeni, že nechápali jedinečné učení proroků o Bohu. Zjevení Boží otcovské lásky jim připadalo jako úplně nové učení, jako nový dar světu.MON 46.4

Židé si mysleli, že Bůh miluje jen ty lidi, kteří mu slouží. Podle jejich názoru to byli všichni, kdo plnili požadavky rabínů. Byli přesvědčeni, že na ostatní lidi se Bůh hněvá a proklíná je. To ale není pravda, prohlásil Pán Ježíš. Celý svět — jak lidé dobří, tak i zlí — se hřeje v paprscích jeho lásky. Této pravdě nás učí i příroda. Vždyť Bůh “dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé” Matouš 5,45.MON 46.5

Země rok co rok nevydává své plody ani neobíhá kolem Slunce svou vlastní silou. Boží ruka vede, drží a přidržuje oběžnice na jejich pravidelné pouti vesmírem. Jedině Boží mocí se střídá léto se zimou, doba setí s dobou sklizně, den s nocí v pravidelném sledu. Působením Božího slova se zelená rostlinstvo, pučí lístky a rozvíjejí se květy. Všechno dobré, co máme, každý sluneční paprsek, každá osvěžující vláha, každé sousto potravy, každý okamžik života je darem Boží lásky.MON 46.6

I když jsme byli nelaskaví a svárliví, když “jsme se navzájem nenáviděli”, měl s námi nebeský Otec slitování. “Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.” Titovi 3,3-5. Jestliže přijmeme Boží lásku, učiní z nás lidi laskavé a přívětivé nejen ve vztahu k těm, kteří se nám líbí, ale i k těm, kteří nejvíce chybují, bloudí a hřeší.MON 47.1

Boží děti jsou lidé, u kterých se projevují rysy Boží povahy. Ani společenské postavení, původ, národnost nebo náboženská příslušnost nedokazují, že jsme členy Boží rodiny. O tom svědčí jen láska, která zahrnuje všechny lidi. Dokonce u hříšníků, jejichž srdce se úplně neuzavřela Božímu Duchu, se setkáváme s odezvou na laskavé chování. I když snad oplácejí nenávist nenávistí, na lásku odpoví láskou. Jedině Duch Boží uschopňuje člověka oplácet nenávist láskou. Laskavost projevovaná vůči nevděčným a zlým lidem, nezištně konané dobro, to jsou vlastnosti členů nebeské rodiny. Boží děti tak nepochybně ukazují svoje vznešené postavení.MON 47.2