4. kapitola — Pravá pohnutka k službě

“Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv.” Matouš 6,1

Kristova slova na hoře blahoslavenství vyjadřovala učení, které Kristus beze slov hlásal svým životem. Lidé tomu však neporozuměli. Nemohli pochopit, proč Kristus nepoužil svou velkou moc, aby dosáhl toho, co pokládali za nejvyšší dobro. Jejich způsob života, názory a pohnutky se úplně rozcházely s povahou Ježíše Krista. Tvrdili sice, že jim jde o slávu zákona, ve skutečnosti však usilovali o slávu vlastní. Kristus jim ukazoval, že každý, kdo miluje jen sebe, přestupuje zákon.MON 49.1

Zásady, které s oblibou pěstovali farizeové, jsou příznačné pro lidstvo ve všech dobách. Farizejství je přirozeným rysem lidské povahy. Když Spasitel ukázal rozdíl mezi svou povahou, svými metodami a farizejstvím, vyhlásil učení, které má význam pro lidi všech dob.MON 49.2

V době Pána Ježíše se farizeové stále snažili dosáhnout přízně nebes, aby si tím zajistili pozemský blahobyt a světské pocty, které chápali jako odměnu za své ctnosti. Současně stavěli lidem na odiv své skutky milosrdenství, aby upoutali na sebe pozornost a získali pověst svatosti.MON 49.3

Pán Ježíš jim vytkl jejich okázalost a prohlásil, že Bůh takovou službu nepřijímá. Lichocení a obdiv lidu, po kterých tak velice toužili, budou jejich jedinou odměnou.MON 49.4

“Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.” Matouš 6,3.4.MON 49.5

Těmito slovy Pán Ježíš nechtěl říci, že činy lásky by měly zůstat vždy utajeny. Když apoštol Pavel psal pod vlivem Ducha svatého, nepřešel bez povšimnutí ušlechtilou obětavost makedonských křesťanů, naopak hovořil o Kristově milosti, která v nich působila. To povzbudilo i jiné, aby se nechali naplnit stejným duchem. Sboru v Korintu napsal: “Vaše horlivost byla pobídkou pro mnohé z nich.” 2. Korintským 9,2.MON 49.6

Ze samotných slov Ježíše Krista jednoznačně vyplývá, že cílem skutků lásky není obdiv a chvála lidí. Pravá zbožnost nestaví nic na odiv. Kdo touží po slovech chvály a lichocení a živí se jimi jako sladkým nektarem, je křesťanem jen podle jména.MON 50.1

Dobrými skutky nemají Kristovi následovníci oslavovat sebe, ale Krista, v jehož milosti a síle je konají. Duch svatý je původcem každého dobrého skutku. Nepřichází proto, aby oslavil člověka, který jej přijímá, ale Boha, který jej sesílá. Když světlo Ježíše Krista osvěcuje srdce, přetékají ústa chválou a vděčností Bohu. Přestaneme přemýšlet a hovořit o svých modlitbách, o vykonaných povinnostech, o své dobročinnosti a sebezapírání. My ustoupíme do pozadí a Kristus se ukáže jako “všechno ve všem”.MON 50.2

Máme dávat z ryzích pohnutek, ze soucitu a z lásky k trpícím, a ne abychom se svými dobrými skutky vychloubali. Čistota úmyslů a opravdová laskavost jsou pohnutky, kterých si nebesa cení. Více než nejryzejšího zlata z Ofíru si Pán Bůh váží člověka, který je upřímný ve své lásce a plně oddaný Bohu.MON 50.3

Nemáme přemýšlet o odměně, ale o své službě. Laskavost projevovaná v tomto duchu bude náležitě odměněna. “Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.” Matouš 6,4. Zůstává skutečností, že Bůh sám je naší velkou odměnou, v níž je obsaženo všechno ostatní, avšak člověk ji přijímá a těší se z ní jen tehdy, když se snaží Bohu přiblížit povahou. Člověk dokáže ohodnotit jen ty vlastnosti, které sám má. Nakolik se dokážeme odevzdat Bohu pro službu, natolik se Bůh dává nám.MON 50.4

Každý, kdo umožní, aby jeho srdcem a životem protékal proud Božího požehnání pro jiné, získá přitom sám bohatou odměnu. Stráně a roviny nejsou samy zkráceny, když poskytují řečiště potokům spěchajícím k moři. To, co dávají, se jim stonásobně vrací. Proud, který jimi protéká, je zúrodňuje a pokrývá vše zelení. Tráva na jeho březích je svěžejší, stromy mají více listů a květena je bohatší. Když země v žáru letního slunce vyprahne a zhnědne, pruh zeleně lemuje řeku. Rovina, která umožnila horským potokům průchod k moři, se oděje svěžestí a krásou. To je ukázka odměny, kterou Boží milost dává všem, kdo jí dovolili, aby skrze ně proudila do světa.MON 50.5

Takové požehnání obdrží lidé, kteří prokazují milosrdenství potřebným. Prorok Izajáš říká: “Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána... Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých... budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.” Izajáš 58,7-11.MON 50.6

Dobročinnost dostává dvojnásobné požehnání. Člověk, který dává potřebným, je požehnáním pro druhé a sám přijímá ještě větší požehnání. Kristova milost v člověku vytváří takové povahové rysy, které jsou opakem sobectví a které život zušlechťují, povznášejí a obohacují. Šlechetné činy vykonané v skrytu spojují vzájemně lidská srdce a přitahují je blíže k srdci Původce každé šlechetné pohnutky. Drobné pozornosti, nenápadné skutky lásky a sebeobětování, které provázejí a zdobí život jako vůně květinu, značně přispívají k životnímu požehnání a štěstí. Nakonec se ukáže, že sebezapření pro dobro a štěstí druhých, i když se nezdá důležité a zůstává bez povšimnutí, nebesa uznávají jako znamení našeho spojení s Králem slávy. I on se stal chudým, ačkoli byl bohatý.MON 51.1

Dobré skutky lze konat v skrytu, ale jejich vliv na povahu toho, kdo je koná, ukrýt nelze. Když budeme pracovat s upřímnými pohnutkami jako Kristovi následovníci, budou naše srdce těsně spojena s Bohem. Duch Boží na nás bude působit a naše srdce odpoví na jeho dotek tím, že se mu odevzdá.MON 51.2

Bůh dává lidem dary a dále je rozhojňuje u těch, kteří je moudře využívají. Rád uznává službu svých věrných, kterou konají ve jménu jeho milovaného Syna, jeho milostí a mocí. Lidé, kteří usilují o rozvoj a zdokonalování křesťanské povahy tím, že své síly a schopnosti věnují konání dobra, sklidí v budoucím světě to, co zde zaseli. Dílo započaté na zemi dosáhne vyvrcholení během života na nové zemi a potrvá po celou věčnost.MON 51.3