“Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.” Matouš 6,22

Podle slov Spasitele je všechno podmíněno upřímností našich úmyslů a naprostým odevzdáním Bohu. Když se upřímně a neúnavně snažíme poznat pravdu a poslouchat ji za každou cenu, přijmeme Boží světlo. Pravá zbožnost začíná teprve tehdy, když se přestaneme poddávat hříchu. Pak se srdce ztotožní s výrokem apoštola Pavla: “Jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic.” Filipským 3,13.14.8.MON 55.4

Tam, kde zrak zaslepila sebeláska, zůstává jen tma. “Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě.” Matouš 6,23. Tato neproniknutelná temnota zahalila Židy v zatvrzelé nevěře a znemožnila jim poznat povahu a poslání toho, který je přišel zachránit od jejich hříchů.MON 55.5

Prohra v pokušení začíná tehdy, když dovolíme, aby se do naší mysli vloudila pochybnost a naše důvěra Bohu ochabla. Jestliže se nerozhodneme odevzdat plně Bohu, jsme ve tmě. Máme-li nějaké výhrady, necháváme satanu pootevřené dveře, aby nás mohl svést svým pokušením. Jakmile se mu podaří zatemnit náš zrak, abychom okem víry neviděli Boha, ztratíme ochranu před hříchem.MON 55.6

Ovládá-li nás touha po hříchu, svědčí to o naší duchovní zaslepenosti. Pokaždé, když podlehneme takové touze, sílí náš odpor vůči Bohu. Půjdeme-li cestou vyznačenou satanem, obklopí nás stíny zla a každý krok nás povede do stále hlubší tmy a zhorší naši duchovní slepotu.MON 56.1

V duchovní oblasti platí stejný zákon jako v přírodě. Kdo zůstává ve tmě, ztratí nakonec zrak. Obklopí ho ta nejhustší temnota a ani nejjasnější slunce mu nepřinese světlo. Kdo “je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči” 1. Janův 2,11. Stálým povolováním zlu, úmyslným přehlížením Božího působení, přestává hříšník milovat dobro, toužit po Bohu a dokonce ztrácí schopnost přijímat nebeské světlo. Pozvání milosti je stále stejně laskavé, Boží světlo září právě tak jasně, jako když osvítilo člověka poprvé, avšak hlas naráží na hluché uši, světlo dopadá na slepé oči.MON 56.2

Bůh nikoho neopustí, nikoho nezanechá vlastnímu údělu, dokud je ještě naděje na jeho záchranu. Člověk se odvrací od Boha, nikoli Bůh od člověka. Náš nebeský Otec nás volá, varuje a ujišťuje o své lásce tak dlouho, dokud další působení na nás má ještě smysl. Hříšník nese odpovědnost sám za sebe. Kdo se dnes staví proti působení Ducha svatého, připravuje si cestu, aby příště odmítl ještě větší světlo. Jeho odpor vůči Bohu roste, až nakonec na něho přestane světlo působit a zůstane netečný vůči vlivu Ducha svatého. Pak se to světlo, které v sobě měl, promění ve tmu. Pravda, kterou poznal, se mu tak zatemní, že prohloubí jeho zaslepenost.MON 56.3