5. kapitola — Šalomounovo pokání

Dvakrát se Šalomounovi zjevil Hospodin za dobu jeho vlády, aby mu vyslovil svou libost a poradil mu — v nočním vidění v Gabaon, kdy mu dal zaslíbení moudrosti, bohatství a slávy a přitom ho nabádal, aby zůstal skromným a poslušným, podruhé pak po zasvěcení chrámu, kdy ho znovu napomenul, aby zůstal věrným. Jasná byla napomenutí, podivuhodná pak byla zaslíbení, jichž se Šalomounovi dostalo; přesto však se o tom, jenž se zdál být svou povahou, svými skutky a svým životem nadmíru vhodným k tomu, aby nezanedbal své poslání a splnil očekávání nebes, praví v Písmu: “Neostříhal toho, což byl přikázal Hospodin.” “Uchýlilo se srdce jeho od Hospodina Boha Izraelského, kterýž se jemu byl ukázal po dvakrát a zapověděl mu tu věc, aby nechodil po bozích cizích.” 1. Královská 11,9.10. Tak úplné bylo jeho odpadnutí, tak zatvrzelé bylo jeho srdce v hříchu, že jeho případ se zdál téměř beznadějným.PK 50.1

Šalomoun se odvrátil od radosti z božského obcování a hledal uspokojení v smyslných rozkoších. O tomto zážitku praví: “Veliké jsem skutky činil, vystavěl jsem sobě domy, štípil jsem sobě vinice, vzdělal jsem sobě zahrady a štěpnice,…najednal jsem sobě služebníků a děvek…nashromáždil jsem sobě také stříbra a zlata a klenotů od králů a krajin, způsobil jsem sobě zpěváky a zpěvakyně i jiné rozkoše synů lidských, a nástroje muzické rozličné. A tak velikým jsem učiněn, a zrostl jsem nade všecky, kteříž přede mnou byli v Jeruzalémě…”PK 50.2

“A čehožkoli žádaly oči mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbraňoval srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé…Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem.”PK 50.3

“Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství, nebo co by člověk spravil, chtěje následovati krále? To, což již jiní spravili. …Mrzí mne tento život,…ano, mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem.” Kazatel 2,4-18.PK 50.4

Na své vlastní trpké zkušenosti poznal Šalomoun prázdnotu života, který hledá v pozemských věcech své nejvyšší dobro. Vystavěl otáře pohanským bohům a pak poznal, jak marné jsou jejich sliby, že dojde pokoje ducha. Chmurné a mučivé myšlenky ho znepokojovaly dnem i nocí. Nebylo už pro něho radosti z života, ani klidu mysli, a budoucnost zatemňovalo zoufalství.PK 51.1

Hospodin ho však neopustil. Domluvami a přísnými soudy pokoušel se vyburcovat krále, aby si uvědomil hříšnost svého počínání. Přestal mu poskytovat svou ochranu a péči a dopustil, aby nepřátelé dotírali na království a oslabovali je. “Vzbudil Hospodin protivníka Šalomounovi, Adada Idumejského…Vzbudil ještě Bůh proti němu protivníka, Rázona,…knížete roty,” jenž “měl v ošklivosti Izraele, když kraloval v Sýrii. Jeroboám také,…služebník Šalomounův,” “muž silný a udatný,” “pozdvihl ruky proti králi.” 1. Královská 11,14-28.PK 51.2

Nakonec poslal Hospodin Šalomounovi skrze proroka burcující poselství: “Poněvadž se to nalezlo při tobě, a neostříhal jsi smlouvy mé ani ustanovení mých, kteráž jsem přikázal, věz, že odtrhnu království toto od tebe, dám je služebníku tvému. A však za dnů tvých neučiním toho pro Davida otce tvého, než z ruky syna tvého odtrhnu je.” 1. Královská 11,11.12.PK 51.3

Jako ze sna probuzen tímto rozsuzujícím výrokem postihujícím jeho a jeho rodinu, začal Šalomoun vidět svou bláhovost v pravém světle. Probudilo se v něm svědomí. Zkrušen na duchu, s pokleslou myslí a ochablým tělem odvrátil se unavený a vyprahlý od puklých zdrojů země, aby se ještě jednou napil z pramene života. Období trýzně pro něho už skončilo. Dlouho byl znepokojován obavami, že propadne naprosté zkáze, protože není s to zanechat pošetilostí, nyní však spatřil v poselství, jehož se mu dostalo, paprsek naděje. Bůh ho od sebe zcela neodvrhl, nýbrž projevil ochotu vysvobodit ho z otroctví krutějšího než hrob, z něhož se vlastními silami nemohl osvobodit.PK 51.4

S vděčností uznal Šalomoun moc a laskavost toho, jenž je “vyšší nad nejvyššími” (Kaž 5,8); kajícně se začal vracet po vlastní stopě k vysokému ideálu čistoty a svatosti, jemuž se tak velice vzdálil. Nebude sice moci doufat, že unikne ničícím následkům hříchu, nebude moci zprostit svou mysl všech vzpomínek na dobu, kdy žil pro své vlastní uspokojení, bude se však ze všech sil snažit odradit druhé, aby páchali bláhovosti. Pokorně přizná, že jeho cesty byly pošetilé, a pozvedne svůj hlas, aby varoval druhé před nenapravitelným zatracením, protože jim poskytl špatný příklad.PK 51.5

Pravý kajícník nezapomíná na hříchy, které v minulosti spáchal. Nežije dál, jakmile dosáhne pokoje, aniž myslí na chyby, kterých se dopustil. Myslí na ty, kdož byli jeho příkladem svedeni ke zlému a vešemožně se je snaží přivést zpět na pravou cestu. Čím jasnější je světlo, které ho ozářilo, tím silnější je jeho touha usměrnit kroky druhých na správnou cestu. Neulehčuje svou zpozdilou svéhlavost, nýbrž upozorňuje na nebezpečí, aby druzí se ho mohli vyvarovat.PK 52.1

Šalomoun potvrdil, že “srdce synů lidských plné jest zlého a že bláznovství je v srdcích jejich” Kazatel 9,3. A znovu prohlásil: “Protože ne hned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci. A ačkoli hříšník činí zle na stokrát, a vždy se mu odkládá, já však vím, že dobře bude bojícím se Boha, kteříž se bojí obličeje jeho; s bezbožným pak nedobře se díti bude, až se prodlí dnové jeho; minou jako stín, proto že jest bez bázně před obličejem Božím.” Kazatel 8,11-13.PK 52.2

Vnuknutím Ducha svatého zaznamenal král pro budoucí pokolení historii svých promarněných let a z ní vyplývající varování. A tak, i když símě jeho setby dozrálo v jeho lidu a přineslo zlo, nebylo dílo jeho života zcela ztraceno. S laskavostí a v pokoře pak Šalomoun v dalších letech “vyučoval lid umění, a rozvažoval, zpytoval, i složil množství přísloví”. Snažil se “vyhledati věcí nejžádostivější, a napsal, což pravého jest, a slova věrná”. “Slova moudrých podobná jsou ostnům a hřebíkům vbitým, kteráž jsou vydána od pastýře jednoho. A tak tedy jimi, synu můj, buď osvícen.” Kazatel 12,9-12.PK 52.3

“Suma všeho, což jsi slyšel,” napsal Šalomoun, zní takto: “Boha se boj a přikázání jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží. Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.” Kazatel 12,13-14.PK 52.4

Pozdější Šalomounovy výroky prozrazují, že čím více si uvědomoval zhoubnost svého počínání, tím větší pozornost věnoval nabádání mladých lidí, aby neupadali do bludů, jež ho zavedly až k tomu, že promrhával nejvzácnější dary nebes. S bolestí a v hanbě vyznal, že v době, kdy byl na vrcholu svých sil, kdy měl hledat u Boha své potěšení, podporu a život, se odvrátil od světla nebes a moudrosti Boží a nahradil modlářstvím uctívání Hospodina. A nyní, když poznal bláhovost takového života, bylo jeho nejvroucnějším přáním ušetřit druhé toho, aby museli prožít tak trpkou zkušenost, jakou on prožil.PK 53.1

S dojemným patosem napsal o výsadách a odpovědnostech, které čekají mladé lidi ve službě Boží.PK 53.2

“Příjemnéť jest zajisté světlo, a milá věc očima vidět slunce: avšak by mnoho let živ jsa člověk, ve všech těch veselil by se, tedy rozpomenul-li by se na dny temnosti, jak jich mnoho bude, cožkoli přeběhlo, počte za marnost. Radujž se tedy, mládenče, v mladosti své, a nechť tě obveseluje srdce tvé ve dnech mladosti tvé, a choď po cestách srdce svého, a podle žádosti očí svých, než věz, že tě s tím se vším přivede Bůh na soud. Proto odejmi hněv od srdce svého, a odvrať zlost od těla svého: nebo dětinství a mladost jest marnost.” Kazatel 11,7-10.PK 53.3

“A pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své,
dříve než nastanou dnové zlí,
a přiblíží se léta,
o nichž díš: Nemám v nich zalíbení.
Dříve než se zatmí slunce
a světlo,
a měsíc,
i hvězdy,
a navrátí se hustí oblakové po dešti.
V ten den, v kterémž se třásti budou strážní domu,
a nakřiví se muži silní, a ustanou melící, protože jich málo bude,
a zatmí se ti, kteříž vyhlédají z oken,
a zavříny budou dveře od ulice
s slabým zvukem mlení,
a povstanou k hlasu ptačímu,
a přestanou všecky slibnosti zpěvu.
Ano i vysokostí báti se budou
a úrazu na cestě.
A kvésti bude mandlový strom,
takže i kobylka těžká bude,
a poruší se žádost,
nebo béře se člověk do domu věčného,
a choditi budou po ulici kvílící.
Dříve než se přetrhne provaz stříbrný,
a než se rozrazí číše zlatá,
a roztříští se věderce nad vrchovištěm,
a roztrhne se kolo nad studnicí,
tehdy navrátí se prach do země,
jakž prvé býval,
duch pak navrátí se k Bohu,
kterýž jej dal.” Kazatel 12,1-7.PK 53.4

Nejen pro mladé lidi, nýbrž i pro ty, kdož dosáhli zralosti, i pro ty, kdož již sestupují s vrcholu života a dívají se na zapadající slunce, je život Šalomounův výstrahou a varováním. Vidíme a slyšíme, jak je člověk v mladém věku nepevný; mladí lidé se potácejí mezi dobrem a zlem a příval zlých náruživostí je pro ně příliš silný. U lidí zralého věku neočekáváme takovou nepevnost a nevěru; předpokládáme u nich ustálenou povahu a zásady pevně zakořeněné. Avšak vždy tomu tak není. Když měl mít Šalomoun povahu statného dubu, moc pokušení připravila ho o pevnost. Když jeho síla měla být nejpevnější, ukázalo se, že je nejslabší.PK 54.1

Z takových příkladů se máme učit, že jediná jistota jak pro mladé, tak pro dospělé, je v bdění a modlitbě. Jistota není ve vysokém postavení nebo ve velkých výsadách. Člověk může žít po mnoho let životem opravdového křesťana, je však přesto stále vystaven satanovým útokům. V boji s vnitřním hříchem a s pokušením přicházejícím zvnějšku podlehl i moudrý a silný Šalomoun. Jeho pád nás učí, že ať je člověk sebemoudřejší a ať sloužil dříve Bohu sebevěrněji, nemůže nikdy s jistotou spoléhat na svou vlastní moudrost a poctivost.PK 55.1

V každém pokolení lidí, v každé zemi je pravý základ a vzor pro vytvoření povahy stále týž. Božský zákon “Miluj svého Pána Boha z celého srdce…a svého bližního jako sebe” (Lukáš 10,27), veliká zásada, jež se projevila v povaze a v životě našeho Spasitele, je jediným bezpečným základem, jediným bezpečným vodítkem. “Moudrost a umění bude upevněním časů tvých, silou i hojným spasením,” (Izajáš 33,6) to je moudrost a vědění, jež může dát toliko slovo Boží.PK 55.2

Je to právě tak pravdivé dnes jako tehdy, kdy tato slova byla pronesena k Izraeli, aby ho nabádala k poslušnosti přikázání Božích: “To jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů.” 5. Mojžíšova 4,6. V tom je jediná záruka osobní poctivosti, čistoty domova, blaha společnosti a pevnosti národa. Ve všech životních zmatcích a nebezpečích a za rozporných tužeb je jediným bezpečným a spolehlivým pravidlem činit to, co praví Bůh. “Zákon Hospodinův jest dokonalý” a “kdo tyto věci činí, nepohneť se na věky.” Žalm 19,8; 15,5.PK 55.3

Ti, kdož dbají výstrahy, jíž dává Šalomounovo odpadnutí, budou se zdaleka vyhýbat těm hříchům, které ho přemohly. Jen poslušnost požadavků nebes zachová člověka před odpadnutím. Bůh obdařuje člověka velkým světlem a mnohým požehnáním, dokud však člověk toto světlo a tato požehnání nepřijme, není pro něho jistoty, že se nedopustí neposlušnosti a neodpadne. Odvrátí-li se ti, jež Bůh vyvýšil na vysoce odpovědná místa, od Boha k lidské moudrosti, stává se jejich světlo tmou. Schopnosti, jež jim byly svěřeny, stávají se pro ně svodem.PK 55.4

Než boj skončí, vyskytnou se vždy takoví, kteří se od Boha odvrátí. Satan vytvoří takové okolnosti, že se v nich téměř nepozorovnaně oslabí ochranné valy duše, nebude-li nám pomáhat božská moc. Je třeba, abychom se ptali při každém kroku: “Je toto cesta Páně?” Pokud trvá život, bude třeba pevně dohlédat na náklonnosti a vášně. Ani na okamžik si nemůžeme být jisti, leč spolehneme-li na Boha a život skrytý v Kristu. Bdělost a modlitba jsou ochranou čistoty.PK 56.1

Všichni, kdož vejdou do města Božího, vstoupí do něho úzkou branou, vynaloží-li všechno úsilí, neboť “nikdy do něho nevejde nic nečistého” Zjevení 21,27. Žádný z těch, kdož padli, nemusí však propadat zoufalství. Staří mužové, kdysi Bohem ctění, poskrvrnili možná své duše tím, že obětovali ctnost na oltáři rozkoše; jestliže se však kají, zanechají-li hříchu a obrátí se k Bohu, je pro ně ještě naděje. Ten, jenž praví: “Buď věrný až do smrti, a dám ti věnec života”, také vyzývá: “Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, neboť jest hodný k odpuštění.” Zjevení 2,10; Izajáš 55,7.) Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. “Uzdravím odvrácení jejich,” praví Bůh, “budu je milovat dobrovolně.” Ozeáš 14,4.PK 56.2

Šalomounovo pokání bylo upřímné; škoda, kterou způsobil svým špatným příkladem, však již nemohla být odčiněna. V době jeho dpadnutí žili sice v království mužové, kteří zůstali věrní svému poslání a zachovali si svou čistotu a věrnost, avšak mnozí byli svedeni na scestí, a síly zla, jež byly rozpoutány zavedením modlářství a světských zlozvyků, nemohl kající král tak snadno zastavit. Jeho kladný vliv velice zeslábl. Mnozí váhali, mohou-li mít důvěru v jeho vedení. Ačkoli král vyznal svůh hřích a zaznamenal svou pošetilost a své pokání, aby tím prospěl budoucím pokolením, nemohl doufat, že se mu podaří zcela odstranit neblahý vliv scestných činů. Svedeni a povzbuzeni jeho odpadnutím, setrvali mnozí v páchání zla. A příčinu špatného panování mnoha z panovníků, kteří po něm vládli, možno hledat v neblahém vlivu, jež na ně mělo to, že zneužil nadání, dané mu Bohem.PK 56.3

Úzkost, kterou mu působilo přemýšlení o zlu, jež způsobil svými skutky, dohnala Šalomouna k tomu, že prohlásil: “Lepší jest moudrost než nástrojové váleční, ale nemoudrý jeden kazí mnoho dobrého.” “Jest zlá věc, kterouž jsem viděl pod sluncem, totiž neprozřetelnost, kteráž pochází od vrchnosti: že blázen postaven bývá v důstojnosti veliké.” Kazatel 9,18; 10,5.6.PK 57.1

“Mrtvé mouchy nasmrazují a nakažují mast apatekářskou; tak pro moudrost a lásku vzácného maličko bláznovství zohyžďuje.” Kazatel 10,1.PK 57.2

Žádné z mnoha poučení, jež poskytuje Šalomounův život, není důležitější než poučení o tom, jaká je moc vlivu na konání dobra nebo zla. I když je naše působiště sebeomezenější, přece působíme určitým vlivem, ať blahodárným, nebo zhoubným. Aniž o tom víme nebo aniž ho řídíme, projevuje se náš vliv na druhé jako požehnání nebo jako kletba. Náš vliv může šířit nespokojenost a sobectví, může způsobit smrtelnou nákazu některým hříchem, anebo může přinášet životodárnou moc víry, statečnost a odvahu a vůni lásky. Vždy však jistě zapůsobí buď k dobrému, nebo ke zlému.PK 57.3

Pomyšlení, že náš vliv by mohl být vůní smrti k smrti, je strašné, přesto tomu tak může být. Jedna svedená duše, zmrhané věčné blaho — kdo může posoudit, jaká vznikla ztráta! A přece jediný náš unáhlený čin, jediné nerozvážné slovo, jež proneseme, může mít tak pronikavý vliv na život druhého, že přivodí ztrátu jeho duše. Jediná skvrna na povaze může odvrátit mnohé od Krista.PK 57.4

Když zaseté sémě vydá žeň a žeň se znovu zaseje, sklizeň se zmnohonásobí. Tento zákon platí i pro náš vztah k druhým. Každý čin, každé slovo je símě, které přinese plody. Každý skutek starostlivé lásky, poslušnosti a sebezapření se obrazí v druhých, a skrze ně v mnoha dalších. Právě tak každý čin, jenž je projevem závisti, zášti nebo sváru, je sémě, jež vyklíčí v “hořký kořen” (Židům 12,15), jímž mohou být mnozí poskvrněni. A oč větší počet mohou nakazit tito “mnozí”! Tak setba dobra a zla pokračuje po celou dobu až po věčnost.PK 57.5