10. kapitola — Hlas přísně kárající

Nějaký čas zůstal Eliáš ukryt v horách u potoka Karit. Tam bylo po mnoho měsíců postaráno zázračným způsobem o jeho potravu. Později, když stálým suchem vyschl potok, přikázal Bůh svému služebníku, aby hledal útočiště v pohanské zemi. “Vstaň,” vyzval ho Bůh, “a jdi do Sarepty Sidónské, a buď tam. Aj, přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila.” 1. Královská 17,9.PK 85.1

Tato žena nebyla Izraelitka. Nikdy se netěšila výsadám a požehnáním, jímž se těšil vyvolený lid Boží, věřila však v pravého Boha a chodila ve světle, jež zářilo na její cestu. Když pak nebylo bezpečno pro Eliáše v zemi Izraelské, poslal ho Bůh k této ženě, aby našel v jejím domě útočiště.PK 85.2

“Vstav, šel do Sarepty, a přišel k bráně města, a aj, žena vdova sbírala tu dříví. A zavolav jí, řekl: Medle, přines mi trochu vody v nádobě, abych se napil. A když šla, aby přinesla, zavolal ji zase a řekl: Medle, přines mi také kousek chleba v ruce své.” 1. Královská 17,10.11.PK 85.3

V tomto domě stiženém chudobou těžce doléhal hlad a žalostně hubené zásoby již docházely. Eliáš přišel právě v den, kdy se žena obávala, že se musí vzdát zápasu o uhájení života, v němž byla do krajnosti zkoušena její víra, že moc živého Boha se postará o její potřeby. Avšak i ve své strašné bídě podala důkaz své víry tím, že splnila prosbu cizince, který ji požádal, aby se s ním rozdělila o svou poslední skývu chleba.PK 85.4

Na Eliášovu prosbu, aby mu dala najíst a napít, vdova odpověděla: “Živť jest Hospodin Bůh tvůj, žeť nemám žádného chleba, ani podpopelného, kromě hrsti mouky v kbelíku a maličko oleje v nádobce, a aj, sbírám dvě dřeva, abych šla a připravila to sobě a synu svému, abychom snědouce to, za tím zemříti musili. I řekl jí Eliáš: Neboj se. Jdi a učiň, jakž jsi řekla, a však udělej mi prvé z toho malý chléb podpopelný a přines mi; potom sobě a synu svému uděláš. Neboť toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Mouka z kbelíka toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Hospodin déšť na zemi.” 1. Královská 17,12-14.PK 85.5

Větší zkouška víry než tato nemohla být uložena. Vdova se dosud chovala ke všem cizincům vždy laskavě a byla k nim vždy štědrá. I nyní, nehledíc na utrpení, které tím mohlo vzniknout jí a jejímu dítěti, a věříc v Boha Izraele, že jí pomůže v každé nouzi, obstála v této vrcholné zkoušce pohostinnosti tím, že “učinila vedlé řeči Eliášovy” 1. Královská 17,15.PK 86.1

Podivuhodné bylo pohostinství, jež proroku Božímu poskytla tato fénická žena, a podivuhodně byla také její víra a laskavost odměněna. “Jedla ona i on i čeled její až do těch dní. Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, vedlé řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze Eliáše.”PK 86.2

“A když to přeběhlo, stalo se, že se roznemohl syn ženy, paní toho domu, a byla nemoc jeho velmi těžká, tak že nezůstalo v něm dýchání. Protož řekla Eliášovi: Co mně a tobě, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomenul nepravost mou, a umořil syna mého?”PK 86.3

“I odpověděl jí: Dej sem syna svého. A vzav ho z lůna jejího, vnesl jej na síň, kdež sám přebýval, a položil ho na lůžko své… A roztáh se nad dítětem po třikrát, zvolal k Hospodinu … I vyslyšel Hospodin hlas Eliášův, a navrátila se duše dítěte do vnitřností jeho, i ožilo.”PK 86.4

“A vzav Eliáš dítě, snesl je z síně do domu, a dal je matce jeho. I řekl Eliáš: Pohleď, syn tvůj živ jest. Tedy řekla žena Eliášovi: Jižť jsem nyní poznala, že jsi muž Boží, a že řeč Hospodinova v ústech tvých jest pravá.” 1. Královská 17,15-24.PK 86.5

Vdova ze Sarepty se rozdělila s Eliášem o poslední sousto a za odměnu byl zachován její život a život jejího syna. A všem, kdož v čase zkoušek a nouze poskytují pomoc druhým, ještě potřebnějším, slibuje Bůh velké požehnání. Bůh se nemění. Jeho moc není menší dnes, než byla za dnů Eliášových. Zaslíbení: “Kdo přijímá proroka, protože je prorok, dostane odměnu proroka” (Matouš 10,41), není dnes méně jisté, než tehdy, když je vyslovil náš Spasitel.PK 86.6

“Nezapomínejte na pohostinnost, neboť pohostinností někteří nevědomky měli anděly za hosty.” Židům 13,2. Tato slova neztratila postupem času nic ze své síly. Náš nebeský otec stále ještě vytváří svým dítkám na jejich cestě příležistosti, jež v sobě skrývají požehnání; a ti, kdož těchto příležitostí využívají, dožívají se velké radosti. “A vyleješ-li lačnému duši svou, a strápenou duši nasytíš-li: vzejde v temnostech světlo tvé, a mrákota tvá bude jako poledne. Nebo povede tě Hospodin ustavičně, a nasytí i v náramné sucho duši tvou, a kosti tvé tukem naplní. I budeš jako zahrada svlažená, a jako pramen vod, jehož vody nevysychají.” Izajáš 58,10.11.PK 87.1

Svým věrným služebníkům dnes Kristus praví: “Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mě poslal.” Ani jediný skutek lásky, učiněný v jménu Kristově, nezůstane bez povšimnutí a bez odměny. A stejně laskavě si Kristsu všímá i těch nejslabších a nejubožších z rodiny Boží. “Kdo by napojil,” praví Kristus, “jednoho z těchto maličkých” (tj. takových, kdož jsou jako děti ve své víře v Krista a ve svém poznání Krista) “jen číší studené vody, protože jest učedník, vpravdě pravím vám, jistě nepozbude své odměny.” Matouš 10,40.42.PK 87.2

V dlouhých letech sucha a hladu se Eliáš opravdově modlil, aby se srdce izraelských odvrátila od modloslužebnictví k věrnosti k Bohu. Když ruka Páně těžce doléhala na stiženou zemi, prorok trpělivě čekal. Viděl všude kolem sebe množící se utrpení a bídu, rmoutil se proto a toužil, aby měl moc provést rychle nápravu. Bůh však sám uskutečňoval svůj záměr a vše, co jeho služebník mohl činit, bylo modlit se ve víře a čekat, až nastane doba pro rozhodný čin.PK 87.3

Odpadnutí, jež nastalo za dnů Achabových, bylo výsledkem mnohaletého konání zla. Krok za krokem se Izrael každoročně odchyloval od pravé cesty. Pokolení za pokoleními odmítala nastoupit správnou cestu, až se nakonec velká většina národa poddala vedení mocností temna.PK 87.4

Asi sto let uplynulo od doby, kdy za panování krále Davida pěl Izrael svorně radostné hymny k chvále Nejvyššího a uznával tak svou úplnou závislost na Bohu za poskytované každodenní milosti. Slyšme slova jejich chvalozpěvu, který tehdy pěli:PK 87.5

“Bože spasení našeho,…
kterýž nastáváním jitra a večera k plésání přivodíš.
Navštěvuješ zemi a svlažuješ ji,
hojně ji obohacuješ. Potok Boží
naplňován bývá vodami,
i nastrojuješ obilé jejich, když ji tak spravuješ.
Záhony její svlažuješ, brázdy její snižuješ,
dešti ji obměkčuješ, a zrostlinám jejím požehnání dáváš.
Korunuješ rok dobrotivostí svou,
a šlepěje tvé kropí tučností;
Skropují pastviště po pustinách,
tak že i pahrbkové plésáním přepasováni bývají.
Přiodíny bývají roviny dobytkem,
a údolí přistřína obilím,
tak že radostí prokřikují, a prozpěvují.” Žalm 65,6.9-14.PK 88.1

Izrael tehdy uznával Boha za toho, jenž “založil zemi”. Vyjádřením této jejich víry byl jejich zpěv:PK 88.2

“Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl,
i nad horami stály vody.
K žehrání tvému rozběhly se,
před hřmotem hromu tvého pospíšily,
Vystoupily hory, snížilo se údolí,
na místo, kteréž jsi jim založil.
Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly,
ani se navracovaly k přikrývání země.” Žalm 104,6-9.PK 88.3

Jen mocnou silou Věčného jsou přírodní živly na zemi, na moři a na nebi udržovány ve svých mezích. A těchto živlů užívá Bůh k štěstí svých stvoření… “Poklad svůj výborný” otevírá Bůh štědře, aby dal “déšť zemi…časem svým a požehnal všelikému dílu” rukou člověka. 5. Mojžíšova 28,12.PK 88.4

“Vypouštíš potoky přes údolé,
aby tekli mezi horami,
A nápoj dávali všechněm živočichům polním.
Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
Při nich hnízdí se ptactvo nebeské,
a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává…
Dáváš, aby rostla tráva dobytku,
a bylina ku potřebě člověku,
abys tak vyvodil chléb z země,
A víno, jenž obveseluje srdce člověka.
a olej, aby se od něho skvěla jeho tvář,
a pokrm, jenž udržuje život lidský….
Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine!
Všeckys je moudře učinil,
plná jest země bohatství tvého.
V moři pak velikém a přeširokém,
tamť jsou hmyzové nesčíslní, …
a živočichové malí i velicí.
Všecko to na tě očekává,
abys jim dával pokrm časem svým.
Když jim dáváš, sbírají;
když otvíráš ruku svou,
nasyceni bývají dobrými věcmi.” (Žalm 104,10-15; 24-28.PK 89.1

Izrael měl kdysi hojnost příležitosti k radování. Země, do níž je Pán přivedl, byla země oplývající mlékem a medem. Za jejich putování pouští je Bůh ujistil, že je uvede do země, kde nebudou muset trpět nedostatkem deště. “Země, do kteréž ty již vcházíš, abys ji dědičně obdržel,” pravil tehdy Pán Izraeli, “není jako země Egyptská, z níž jsi vyšel, v kteréž jsi rozsíval símě své, a svlažoval ji do ustání noh svých jako zahradu bylinnou. Ale země, do kteréž vy jdete, abyste jí dědičně vládli, jest země hornatá, mající i údolí, kteráž z deště nebeského svlažována bývá vodou, země, o kterouž Hospodin Bůh tvůj pečuje, a vždycky oči Hospodina Boha tvého obráceny jsou na ni, od počátku roku až do konce jeho.” 5. Mojžíšova 11,10-12.PK 89.2

Zaslíbení hojnosti deště jim bylo dáno za podmínky, že budou poslušni. Pán pravil: “Jestliže opravdově poslouchati budete přikázání mých, kteráž já vám dnes přikazuji, milujíce Hospodina Boha svého a sloužíce jemu z celého srdce svého a ze vší duše své, dám déšť zemi vaší časem svým, ranní i pozdní, a sklízeti budeš obilí své, víno své i olej svůj. Dám i pastvu na poli tvém pro hovada tvá, a budeš jísti až do sytosti.”PK 90.1

“Vystříhejtež se tedy,” napomenul Pán svůj lid, “aby nebylo svedeno srdce vaše, abyste odstupujíce, nesloužili bohům cizím, a neklaněli se jim, pročež Hospodin velice by se na vás rozhněval, a zavřel by nebe, aby deště nedávalo, a země aby nedávala úrody své; i zahynuli byste rychle z země výborné, kterouž Hospodin vám dává.”PK 90.2

“Jestliže pak hlasu Hospodina Boha svého poslouchati, a všech přikázání a ustanovení jeho ostříhati a činiti nebudeš,” upozornil Bůh Izraelské, “bude nebe, kteréž jest nad hlavou tvou, měděné a země, kteráž jest pod tebou, železná. Dá Hospodin zemi tvé místo deště prach a popel, a toť s nebe sstoupí na tě, dokudž bys nebyl vyhlazen.” 5. Mojžíšova 11,10-17; 28,15.23.24.PK 90.3

Takové byly moudré rady, jež dal Hospodin starému Izraeli. “Složte tato slova má v srdci svém a v mysli své,” přikázal Hospodin svému vyvolenému národu, “a uvažte je sobě za znamní na rukou svých a budou jako náčelník mezi očima vašima. A vyučujte jim syny své, rozmlouvajíce o nich, když sedneš v domě svém, aneb když půjdeš cestou, když lehneš i když vstaneš.” 5. Mojžíšova 11,18.19. Jasné a srozumitelné byly tyto příkazy, avšak jak plynula staletí, pokolení za pokolením zapomínala na opatření, učiněná pro jejich duchovní blaho a zhoubný vliv odpadlictví hrozil, že strhne všechny hranice božské milosti.PK 90.4

Tak muselo dojít k tomu, že Bůh nyní navštívil svůj lid s nejpřísnějším ze svých soudů. Předpověď Eliášova se splnila. Po tři léta byl posel neblahého proroctví hledán ve všech městech a ve všech zemích. Podle Achabova nařízení museli mnozí panovníci dát své čestné slovo, že v jejich zemích není cizí prorok. Přesto pátrání pokračovalo, protože Jezábel a proroci Bálovi Eliáše k smrti nenáviděli a nešetřili sil, aby se ho zmocnili. A deště stále nebylo.PK 90.5

Konečně “po mnohých dnech”, uslyšel Eliáš slovo Páně: “Jdi, ukaž se Achabovi, neboť dám déšť na zemi.”PK 91.1

Poslušen rozkazu, “odešel Eliáš, aby se ukázal Achabovi.” 1. Královská 18,1.2. Právě v té době, kdy se prorok vydal na cestu do Samaří, navrhl Achab Abdiášovi, správci své domácnosti, aby dal zevrubně pátrat po pramenech a zdrojích vody v naději, že najde pastvu pro svá mroucí stáda dobytka. I na královském dvoře silně pociťovali následky dlouhotrvajícího sucha. Král, vážně znepokojený budoucností svého domu, se rozhodl, že se osobně zúčastní se svým služebníkem pátrání po vhodných místech, kde by mohla být pastva. “I rozdělili sobě zemi, kterouž by prošli. Achab šel jednou cestou sám, Abdiáš také šel cestou druhou sám.”PK 91.2

“A když Abdiáš byl na cestě, aj, Eliáš potkal se s ním, kterýž když ho poznal, padl na tvář svou a řekl: Nejsi-liž ty, pane můj, Eliáš?” 1. Královská 18,6.7.PK 91.3

V době odpadnutí Izraele zachoval Abdiáš věrnost Bohu. Jeho pán, král, ho nemohl odvrátit od jeho oddanosti k živému Bohu. Nyní byl poctěn příkazem Eliášovým, který pravil: “Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel.”PK 91.4

Zděšen na nejvyšší míru, Abdiáš zvolal: “Což jsem zhřešil, že služebníka svého vydati chceš v ruku Achabovu, aby mne zamordoval?” Přinést Achabovi takové poselství zamenalo totiž vynést nad sebou rozsudek smrti. “Živť jest Hospodin Bůh tvůj,” vysvětloval Abdiáš prorokovi, “žeť není národu ani království, kamž by neposlal pán můj hledati tě, a když řekli, že tebe není, přísahy požádal od království a národu, že tě nemohou nalézti. A ty nyní pravíš: Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel. I stalo by se, že jakž bych odšel od tebe, tedy duch Hospodinův zanesl by tě nevím kam, já pak jda, oznámil bych Achabovi, a když by tě nenalezl, zabil by mne.” 1. Královská 18,8-12.PK 91.5

Snažně prosil Abdiáš proroka, aby ho k tomu nenutil. “Služebník zajisté tvůj,” naléhal, “bojí se Hospodina od mladosti své. Zdaliž není oznámeno pánu mému, co jsem učinil, když Jezábel mordovala proroky Hospodinovy, že jsem skryl z proroků Hospodinových sto mužů, po padesáti mužích v jeskyni, a krmil jsem je chlebem a vodou? Ty pak nyní pravíš: Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel. A zamordujeť mne.” 1. Královská 18,12-14.PK 91.6

Slavnostní přísahou slíbil Eliáš Abdiášovi, že jeho poselství nebude plané. “Živť jest Hospodin zástupů, před jehož oblíčejem stojím, žeť se jemu dnes ukáži. A tak šel Abdiáš vstříc Achabovi, a oznámil jemu.” 1. Královská 18,15.16.PK 92.1

S úžasem a s hrůzou vyslechl král poselství poslané od muže, jehož se bál a jehož nenáviděl a po němž tak neúnavně pátral. Dobře věděl, že Eliáš by neohrozil svůj život jen proto, aby se s ním setkal. Bylo by možné, že prorok chce přednést další soud nad Izraelem? Královo srdce sevřela hrůza. Vzpomněl si na uschlou ruku Jeroboámovu. Nemohl neuposlechnout výzvy, ani se neopovážil pozdvinout ruku proti poslu Božímu. A tak se v doprovodu své tělesné stráže vydal chvějící se panovník, aby se setkal s prorokem.PK 92.2

Král a prorok stanou proti sobě tváří v tvář. Ačkoli je Achab pln žhavé nenávisti, je v přítomnosti Eliášově mírný a bezmocný. Jeho první slova: “Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský?” (1. Královská 18,17) prozradila nejniternější pocity jeho srdce. Achab věděl, že to bylo slovo Boží, jež uzavřelo nebe, přesto se pokusil uvalit na prokoka vinu za těžké soudy, které postihly zemi.PK 92.3

Je přirozené, že přestupník činí posla Božího odpvědným za pohromy, jež na něho přicházejí jako trest za to, že sešel z cesty spravedlnosti. Ti, kdož se vydávají v moc satanovu, nemohou vidět věci tak, jak je vidí Bůh. Když je před ně postaveno zrcadlo pravdy, jsou rozhořčeni při pomyšlení, že by se jim mělo dostat pokárání. Zaslepeni hříchem, odmítají činit pokání; a mají pocit, že služebníci Boží se obracejí proti nim a že by za to zasluhovali nejpřísnější trest.PK 92.4

Eliáš, vědom si své neviny, stojí před Achabem a nesnaží se omluvit nebo králi lichotit. Ani se nesnaží ujít královu hněvu tím, že mu ohlásí brzký konec sucha. Nemá pro sebe omluvy. Horlivý pro čest Boží, odmítá Achabovo obvinění a bez bázně králi prohlašuje, že to byly jeho hříchy a hříchy jeho otců, jež přivolaly na Izrael tuto strašnou pohromu. “Jáť nekormoutím lidu Izraelského,” praví směle, “ale ty a dům otce tvého, když opouštíte přikázaní Hospodinova a následujete Bálů.” 1. Královská 18,18.PK 92.5

I dnes je zapotřebí hlasu, který by přísně káral, neboť ohavné hříchy odtrhly lid od Boha. Nevěra se stává moderní. “Nechceme, aby tento kraloval nad námi” (Lukáš 19,14), prohlašují tisíce. Vlídná kázání, jichž se lidem tak často dostává, nepůsobí trvale, polnice nevydává jasný zvuk. Lidé nejsou až do srdce zasahováni prostými, říznými pravdami slova Božího.PK 93.1

Je mnoho vyznavačů křesťanství, kteří by řekli, kdyby měli vyjádřit své skutečné pocity: Což je třeba mluvit tak jasně? Právě tak by se mohli ptát: Proč Jan Krtitel musel říkat farizeům: “Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak máte utéci nastávajícímu hněvu?” Lukáš 3,7. Proč musel vyvolávat Herodiadin hněv tím, že Herodesovi pravil, že si počíná nezákonně, když žije s manželkou svého bratra? Protožře mluvvil tak jasně, ztratil předchůdce Kristův svůj život. Což si nemohl počínat tak, aby nevzbudil nelibost těch, kteří žili v hříchu?PK 93.2

Tak uvažovali a uvažují mužové, kteří by měli stát jako věrní strážci zákona Božího, a proto opatrnost nastupuje na místo věrnosti a hřích se nechává bez pokárání. Kdy opět zazní v církvi hlas, který bude věrně kárat?PK 93.3

“Ty jsi ten muž!” 2. Samuelova 12,7. Slova tak neomylně jasná, jež řekl Nátan Davidovi, jsou dnes jen zřídka slyšet z kazatelen, jen zřídka jsou vidět ve veřejném tisku. Kdyby se nevyskytovala tak vzácně, mohli bychom vidět více z moci Boží projevené mezi lidmi. Poslové Páně nemohou naříkat, že jejich úsilí nepřináší ovoce, prokud nepotlačí svou touhu líbit se lidem a uspokojovat je, protože ta je vede k tomu, že zkreslují pravdu.PK 93.4

Takoví kazatelé, kteří jen potěšují lidi, kteří volají Pokoj, pokoj, kdy Bůh nemluví o pokoji, by měli pokořit svá srdce před Bohem, žádat o odpuštění za svou neupřímnost a nedostatek mravní odvahy. Uhlazují poselství, jež jim bylo svěřeno, ne z lásky ke svým bližním, ale protože jsou povolní a pohodlní. Pravá láska usiluje především o čest Boží a spásu duší. Ti, kdož cítí takovou lásku, se nevyhýbají pravdě, aby se uchránili nepříjemným následkům přímé řeči. Jsou-li duše lidí v nebezpečí, nemyslí služebníci Boží na sebe, nýbrž říkají to, co jim bylo dáno mluvit, a odmítají omlouvat nebo promíjet zlo.PK 93.5

Kéž by si každý kazatel uvědomoval svatost svého úřadu a posvátnost svého díla a projevoval takovou odvahu, jakou projevil Eliáš! Jako božsky ustanovení poslové mají kazatelé nesmírnou odpovědnost. Mají přesvědčovat, hrozit, napomínat s veškerou shovívavostí (podle 2. Timoteovi 4,2). Na místě Krista mají pracovat jako správci tajemství nebes, povzbuzovat poslušné a varovat neposlušné. Světské záležitosti nesmějí být pro ně závažné. Nikdy se nesmějí uchýlit z cesty, kterou jim Ježíš přikázal jít. Musí jít vpřed ve víře a mít přitom na paměti, že je při nich stále oblak svědků. Nesmějí mluvit svá vlastní slova, nýbrž slova, která jim přikázal mluvit ten, jenž je mocnější než vládcové země. Jejich poselství musí znít: “Tak praví Pán.” Bůh vyžaduje muže, jako byl Eliáš, Nátan a Jan Krtitel, muže, kteří ponesou věrně jeho poselství bez ohledu na následky, muže, kteří statečně hlásají pravdu, i když za to obětují vše, co mají.PK 94.1

Bůh nemůže potřebovat muže, kteří v době nebezpečí, kdy je třeba síly, odvahy a vlivu všech, se bojí zaujmout pevný postoj za spravedlivou věc. Volá muže, kteří budou věrně bojovat proti zlu, proti knížatstvům a mocnostem, proti vládcům temnosti tohoto světa, proti duchovním mocnostem zla na výsostech. Takovým Bůh řekne: “Dobře, dobrý a věrný služebníče,…vejdi v radost svého Pána.” Matouš 25,23.PK 94.2