Opravdový zájem o člověka

Ježíš řekl: “Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.” Marek 9,37. “Toto praví Hospodin: ‘Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země… Pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.’” Izajáš 66,1.2.TV 280.7

Spasitelova slova probudila v učednících pocit nedůvěry k sobě samým. Ježíš sice nikoho nejmenoval, ale Jan si nebyl jist, zda si v jednom případě počínal správně. S dětinskou upřímností se zeptal: “Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil.” Marek 9,38.TV 281.1

Jakub a Jan se domnívali, že zastavením onoho muže hájí čest svého Mistra. Najednou si však začali uvědomovat, že jednali ze žárlivosti. Uznali svoji chybu a přijali Ježíšovo napomenutí: “Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit.” Marek 9,39. Nikdo, kdo se chová ke Kristu přátelsky, nemá být odmítnut. Mnoho lidí bylo jeho povahou i dílem hluboce zasaženo a s vírou mu otevírali svá srdce. Učedníci nemohli znát jejich pohnutky a museli být proto opatrní, aby je neodradili. Až s nimi Ježíš osobně nebude a oni budou pokračovat v jeho díle, nebudou moci podléhat předsudkům a být nesnášenliví. Bude třeba, aby projevovali stejně hluboký soucit, jaký poznali u svého Mistra.TV 281.2

Skutečnost, že někdo nevyhovuje ve všech směrech našim názorům a představám, nás neopravňuje k tomu, abychom mu bránili v práci pro Pána. Kristus je veliký učitel a my nemáme nikoho odsuzovat ani nikomu poroučet. Máme si pokorně sednout k Ježíšovým nohám a učit se od něho. Každý člověk, který se otevírá Božímu působení, může být prostředníkem, s jehož pomocí Kristus zjevuje svoji odpouštějící lásku. Musíme být velmi opatrní, abychom neznechutili nikoho, kdo přináší lidem Boží světlo, a neuhasili tak paprsky, jimiž chtěl Bůh svítit světu.TV 281.3

Tvrdé a chladné jednání učedníka s člověkem, kterého k sobě přitahuje Kristus — tak, jak je předvedl Jan, když zakazoval neznámému muži konat zázraky ve jménu Krista —, může vést k tomu, že se oslovený obrátí na cestu nepřítele a nakonec zahyne. O každém, kdo si takto počíná, Ježíš říká: “Lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.” Marek 9,42. Potom dodává: “Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla.” Marek 9,43-45.TV 281.4

Proč tak ostrá slova? Protože “Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.” Lukáš 19,10. Mají snad učedníci projevovat o lidi kolem sebe menší zájem než jejich Spasitel? Za každého člověka byla zaplacena nepředstavitelná cena. Odvrátit jediného člověka od Krista, a tím dopustit, aby Spasitelova láska, ponížení a smrt pro něho byly zbytečné, je hrozný hřích.TV 281.5

“Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.” Matouš 18,7. Svět se pod satanovým vlivem jistě bude stavět proti Kristovým následovníkům a bude se snažit zničit jejich víru. Běda však tomu, kdo přijal Kristovo jméno, a spojuje se se světem. Lidé, kteří o sobě prohlašují, že slouží Pánu, a přitom se tak nechovají, znevažují Krista. Klamou své okolí a svádějí mnoho lidí na špatnou cestu.TV 281.6

Bez ohledu na to, kolik úsilí budeme muset obětovat, měli bychom se vzdát všech zvyků a způsobů, které vedou k hříchu a potupují Kristovo jméno. To, co zneuctívá Boha, nemůže prospívat člověku. Kdo porušuje věčné zásady pravdy, nemůže získat nebeské požehnání. Jediný hřích, kterému se poddáváme, může zkazit naši povahu a svést ostatní. Pokud je třeba pro záchranu těla odříznout ruku nebo nohu, či dokonce vyloupnout oko, měli bychom se s mnohem větší rozhodností vzdát hříchu, který vede k smrti naší duše.TV 282.1

Při obřadní službě se ke každé oběti přidávala sůl. Sůl — stejně jako zapalování kadidla — připomínala, že jedině díky Kristově spravedlnosti může Bůh obětní službu přijmout. Kristus k tomu řekl: “Každý bude solen ohněm… Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.” Marek 9,49.50. Všichni, kdo chtějí sami sebe přinášet jako “živou, svatou, Bohu milou oběť” (Římanům 12,1), musí přijmout spásnou sůl, Kristovu spravedlnost. Potom se stanou “solí země” a budou bránit šíření zla mezi lidmi tak, jako sůl brání rozkladu (Matouš 5,13). Pokud však sůl ztratí svou chuť, pokud člověk vyznává Boha jen slovy a chybí mu Kristova láska, nemá sílu ke konání dobra. Vliv jeho života nepřispívá k záchraně světa. Ježíš říká: Vaše síla a úspěšnost při budování mého království závisí na tom, zda přijímáte Ducha svatého. Chcete-li být vůní života k životu, musíte žít z mé milosti. Potom mezi sebou nebudete soupeřit, hledat vlastní prospěch ani toužit po nejvyšším postavení. Budete naplněni láskou, která nemyslí na sebe, ale na druhé.TV 282.2

Hříšník, který činí pokání, má stále hledět na Beránka Božího, jenž “snímá hřích světa”. Jan 1,29. Jen tak se může změnit. Jeho strach vystřídá radost a pochybnosti ustoupí naději. Kamenné srdce nahradí srdce plné vděčnosti a lásky. Kristus se v něm stane “pramenem vyvěrajícím k životu věčnému”. Jan 4,14. Když se díváme na Ježíše, Muže bolesti a utrpení, který zachraňoval ztracené přesto, že jím lidé pohrdali, vysmívali se mu a pronásledovali jej od města k městu, dokud nedokončil své poslání, když si jej představíme v Getsemane, jak se potí krví a ve strašných mukách umírá na kříži, naše touha po vlastním vyvýšení utichne. Při pohledu na Ježíše se budeme stydět za svoji chladnost, lhostejnost a sobectví. Budeme ochotni dělat cokoli, jen abychom mohli z celého srdce sloužit svému Mistru. Pro něho s radostí poneseme kříž, budeme snášet zkoušky, potupu či pronásledování.TV 282.3