Odsouzení

Vidění se rozplynulo. Kristova slova se Kaifáše jako saduceje hluboce dotkla. Velekněz popíral učení o vzkříšení, soudu a budoucím životě. Posedla jej přímo ďábelská zuřivost. Co si ten vězeň vůbec dovoluje?! Napadat jeho nejhlubší přesvědčení! V předstíraném zděšení roztrhl před očima přítomných své roucho a žádal, aby byl obžalovaný bez dalšího vyšetřování odsouzen za rouhání. Řekl: “Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?” Matouš 26,65.66. A všichni Krista odsoudili.TV 450.8

Kaifáš jednal zčásti z přesvědčení a zčásti z hněvu. Sám na sebe měl zlost, že uvěřil Kristovým slovům. Místo aby pod vlivem pravdy roztrhl své srdce a vyznal, že Ježíš je Mesiáš, roztrhl raději své roucho na znamení rozhodného odporu. Jeho čin měl hluboký význam. Kaifáš to však ani netušil. Chtěl ovlivnit soudce a zajistit Kristovo odsouzení, ale svým jednáním odsoudil sám sebe. Podle Božího zákona se připravil o možnost setrvat v kněžském úřadu. Vyřkl nad sebou trest smrti.TV 451.1

Velekněz totiž podle zákona levitů nesměl roztrhnout své roucho. Za přestoupení tohoto nařízení jej čekal trest smrti. Židé měli ve zvyku trhat svá roucha při smrti svých přátel, kněží to však nedělali. Nesměli své roucho roztrhnout za žádných okolností a při žádné příležitosti. Tento výslovný zákaz vydal kdysi Kristus prostřednictvím Mojžíše (viz 3. Mojžíšova 10,6).TV 451.2

Oděv, který nosil kněz, musel být neporušený a bez kazu. Nádherná obřadní roucha představovala povahu našeho velikého vzoru, Ježíše Krista. Bůh mohl přijmout jen dokonalost, a to ve všem — v oblékání, jednání, v řeči i v myšlení. Sám je svatý a pozemská služba musí odrážet jeho slávu a dokonalost. Jedině dokonalost mohla náležitě představovat posvátnost nebeské služby. Smrtelný člověk mohl roztrhnout své srdce na znamení lítosti a pokory. Bůh si toho vážil. Kněžské roucho se však trhat nesmělo, aby nebyla narušena představa nebeských věcí. Velekněz, který se odvážil vykonávat svůj úřad a účastnit se služby ve svatyni v roztrženém rouchu, byl považován za odpadlíka. Roztržením roucha se zřekl svého zástupného postavení. Bůh jej už dále jako kněze neuznával. Kaifášovo jednání v tomto směru bylo projevem lidské zloby a nedokonalosti.TV 451.3

Roztržením roucha Kaifáš znevážil Boží zákon, aby se mohl přidržet lidské tradice. Podle lidských ustanovení totiž kněz v případě rouhání mohl roztrhnout svůj šat na znamení odporu k hříchu, aniž by se tím provinil. Boží zákon nahradily lidské předpisy.TV 452.1

Lid bedlivě sledoval každý veleknězův pohyb a Kaifáš měl v úmyslu předvést, jak je zbožný. Svým činem chtěl podpořit obžalobu Krista. Ve skutečnosti však potupil Posla, o němž Bůh řekl: “V něm je mé jméno.” 2. Mojžíšova 23,21. Kaifáš sám se rouhal. Zasluhoval Boží odsouzení, a přitom soudil Krista jako rouhače.TV 452.2

Roztržením roucha Kaifáš vyjádřil postoj, jaký zaujme židovský národ jako celek k Bohu. Kdysi vyvolený Boží lid se od Boha odvracel a začínal se mu odcizovat. Když Kristus zvolal na kříži: “Dokonáno jest” (Jan 19,30) a chrámová opona se roztrhla na dva kusy, svatý Strážce oznámil, že židovský lid zavrhl Mesiáše, který byl podstatou všech předobrazů a symbolů. Izrael se odloučil od Boha. Kaifáš potom mohl právem roztrhnout své obřadní roucho, které bylo symbolem jeho postavení zástupce pravého Velekněze. Roucho již totiž přestalo mít pro něho i pro lid význam. Mohl je tedy v hrůze nad sebou i celým národem rozervat.TV 452.3

Velerada rozhodla, že Ježíš si zaslouží smrt. Vyslýchat vězně v noci však bylo v rozporu s židovským zákonem. Právoplatný rozsudek mohla vynést jen rada, která se sešla v plném počtu a za bílého dne. Přesto se Spasitelem zacházeli jako s odsouzeným zločincem a vystavili jej nejhorší potupě. Kolem veleknězova paláce bylo otevřené nádvoří, na kterém se shromáždilo vojsko a dav. Tudy vedli Ježíše na strážnici. Ze všech stran k němu doléhaly posměšky. Lidé se mu vysmívali, že se prohlásil za Božího Syna. Jízlivě opakovali jeho slova, že bude “sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými”. Když potom na strážnici čekal na řádný soud, neposkytli mu kněží žádnou ochranu. Nezasvěcený dav viděl, jak krutě s ním při výslechu zacházeli, a cítil, že může dát volný průchod všem ďábelským vlastnostem své povahy. Kristova ušlechtilost a božské chování je doháněly k šílenství. Jeho tichost, nevinnost a vznešená trpělivost v nich probouzely satanskou nenávist. Milosrdenství bylo pošlapáno, spravedlnost rozmetána. Žádný zločinec nikdy nezakusil tak nelidské zacházení, jakému byl vystaven Boží Syn.TV 452.4