“PAVEL ZASADIL, APOLLOS ZALÉVAL”

Pavel se snažil své korintské bratry přesvědčit, že on sám i jeho spolupracovníci jsou pouze lidé, které Bůh pověřil zvěstováním pravdy. Všichni pracují na stejném díle, a pokud jde o úspěšnost jejich práce, jsou stejně závislí na Bohu. Spor, který vyvstal ve sboru ohledně osobních zásluh jednotlivých služebníků, nebyl v souladu s Boží vůlí. Vznikl proto, že lidé podlehli svým přirozeným sklonům. “Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.” (1 K 3,4-7)PNL 157.3

Pavel byl první, kdo v Korintě hlásal evangelium, a také založil tamější sbor. Tímto dílem ho pověřil sám Bůh. Později sem byli na Boží pokyn vysláni další služebníci, aby zde splnili svůj úkol. Semeno, které bylo zaseto, je třeba zalévat, a právě to měl udělat Apollos. Pokračoval v Pavlově práci, dále poučoval věřící a pomáhal zasetému semeni, aby se mohlo rozvíjet. Jeho úkolem bylo lidi oslovit, ale vzrůst dával Bůh. Změnu charakteru nezpůsobuje lidská, ale Boží moc. Ti, kdo zasévají a zalévají, nemohou přimět semeno k růstu; jsou jenom nástroji, které pracují pod Božím vedením a spolupracují s Bohem na jeho díle. Čest a sláva, kterou přináší úspěch, náleží pouze Pánu Bohu.PNL 158.1

Boží služebníci nemají všichni stejné dary, ale všichni spolupracují s Bohem. Každý z nich se musí učit od velkého Učitele a své poznání pak předávat dál. Bůh pověřil každého svého posla zvláštním úkolem. Existují různé dary; pod posvěcujícím vlivem Ducha svatého by však působení všech služebníků mělo být jednotné. Když pak budou zvěstovat evangelium o spasení, mnozí se nechají přesvědčit Boží mocí a obrátí se. Lidský nástroj přitom bude spolu s Kristem skryt v Bohu a Kristus se stane přežádoucím skvostem, významnějším nad tisíce jiných.PNL 158.2

“Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba.” (1 K 3,8.9) Apoštol ve svém dopise přirovnává církev k obdělávanému poli, na kterém pracují rolníci a starají se o vinnou révu na Boží vinici; přirovnává ji také ke stavbě, která by měla vyrůst ve svatý Boží chrám. Bůh je Mistr a každému člověku přidělil práci. Všichni by měli pracovat pod jeho dohledem a dovolit mu, aby svým pracovníkům pomáhal a působil skrze ně. Dává jim schopnosti a dovednosti, a pokud dbají na jeho pokyny, korunuje jejich úsilí úspěchem.PNL 158.3

Boží služebníci by spolu měli přátelsky a zdvořile spolupracovat, v úctě dávat “přednost jeden druhému” (Ř 12,10). Neměli by se vzájemně ostře kritizovat a znevažovat práci druhých; rovněž je třeba zabránit vzniku uzavřených skupin. Každý člověk, kterému Bůh svěřil své poselství, má zvláštní úkol. Každý člověk je jedinečný a tuto jedinečnost by si měl ve styku s druhými uchovat. Zároveň by však měl spolupracovat se svými bratry. Je naprosto nezbytné, aby ti, kdo pracují pro Boha, byli ve své službě jednotní. Nikdo by se neměl vydávat za vzor pro ostatní, pohrdavě hovořit o svých spolupracovnících nebo s nimi jednat jako s méněcennými. Každý by měl pod Božím vedením konat práci, která mu byla svěřena, a jeho spolupracovníci by mu měli projevovat úctu a lásku a povzbuzovat ho. A všichni společně by měli dokončit Boží dílo.PNL 158.4

O těchto zásadách se Pavel podrobně rozepisuje ve svém prvním dopise korintskému sboru. Apoštol pokládá “služebníky Kristovy” za “správce Božích tajemství” a o jejich práci říká: “Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedl-něn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.” (1 K 4,1-5)PNL 159.1