KÁZÁNÍ NA AREOPAGU

V tomto slavnostním okamžiku si byl apoštol vědom své odpovědnosti, ale zůstal klidný a vyrovnaný. Měl za úkol předat jim důležité poselství. Svými slovy přesvědčil posluchače, že není jen mluvka, který vede plané řeči. Řekl: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ (Sk 17,22.23) Přestože byli obyvatelé Athén velmi inteligentní a měli obrovské vědo-mosti, neznali Boha, který stvořil celý svět. Někteří z nich však toužili po větším poznání a chtěli se nekonečnému Bohu přiblížit.PNL 137.4

Pavel napřáhl ruku směrem k chrámu přeplněnému modlami. Otevřeně hovořil o všem, co ho trápilo, a odhaloval bludy athénského náboženství. Ti nejrozumnější z jeho posluchačů byli jeho argumentací ohromeni. Vyšlo najevo, že zná jejich umělecká díla, literaturu i náboženství. Ukázal na jejich sochy a modly a prohlásil, že Boha nelze přirovnat k věcem, které vytvořili lidé. Tyto tesané modly nemohou ani nejvzdáleněji představovat Boží slávu. Připomněl jim, že obrazy v sobě nemají žádný život. Jsou závislé na lidské síle a mohou se hýbat pouze tehdy, když s nimi pohne lidská ruka. A proto ti, kdo je uctívají, výrazně převyšují předměty svého zbožňování.PNL 137.5

Pavel však pozvedl mysl svých modlářských posluchačů za hranice jejich falešného náboženství. Představil jim pravého Boha, kterého až dosud označovali jako „neznámého boha“. Bytost, kterou jim nyní zvěstoval, není závislá na člověku. K její moci a slávě nemusí lidské ruce nic přidávat.PNL 138.1

Lidé byli Pavlovým projevem uchváceni. Obdivovali, jak přesvědčivě a logicky hovořil o vlastnostech pravého Boha — o jeho stvořitelské moci a vševědoucí prozřetelnosti. Apoštol důrazně a naléhavě prohlásil: „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“ (Sk 17,24.25) Jestliže nebesa jsou příliš malá, než aby mohla pojmout Boha, jak by ho mohly obsáhnout chrámy zbudované lidskýma rukama?PNL 138.2

V době, kdy byla společnost rozdělena na kasty a na práva člověka se často nebral žádný ohled, hlásal Pavel velkou pravdu o lidském bratrství. Tvrdil, že Bůh „stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země“ (Sk 17,26). Před Bohem jsou si všichni rovni a každá lidská bytost je povinna prokazovat Bohu naprostou poslušnost. Pak jim apoštol ukázal, že ve veškerém jednání Boha s člověkem se projevuje Boží milost a slitování. „Určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás dale-ko.“ (Sk 17,26.27)PNL 138.3

Pavel poukazoval na vznešené lidi kolem sebe a slovy jejich básníka jim představoval nekonečného Boha jako jejich Otce, přičemž zdůrazňoval, že oni jsou jeho děti. Řekl: „‚V něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem.PNL 138.4

Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ (Sk 17,28-30) V temných dobách, které předcházely Kristovu příchodu, božskýVládce přehlížel modlářství pohanů. Nyní však skrze svého Syna seslal lidem poznání pravdy. Očekává od každého člověka — nejen od chudých a ponížených, ale také od pyšných filozofů a pozemských králů —, že bude činit pokání, aby byl spasen. „Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Když začal Pavel mluvit o zmrtvýchvstání, „jedni se mu začali smát a druzí řekli: ‚Rá- di si tě poslechneme, ale až někdy jindy(Sk 17,31.32)PNL 138.5