PŘÍKLAD STAROZÁKONNÍCH VŮDCŮ

Na těch, kdo byli povoláni k vedení Boží církve na zemi, spočívá velká odpovědnost. Když se v době teokracie Mojžíš snažil sám nést břemena, pod jejichž tíhou by se byl brzy zhroutil, Jitro mu poradil, aby moudře rozdělil úkoly: “Ty zastupuj lid před Bohem a přednášej jejich záležitosti Bohu. Budeš jim vysvětlovat nařízení a řády a učit je znát cestu, po které mají chodit, i skutky, které mají činit.” (Ex 18,19.20) Dále mu Jitro doporučil, aby ustanovil muže, kteří budou “správci nad tisíci, sty, padesáti a deseti”. Měli to být “schopní muži, kteří se bojí Boha, muži důvěryhodní, kteří nenávidí úplatek”. Měli “soudit lid, kdykoli bude třeba”, a tak zbavit Mojžíše únavných povinností (Ex 18,21.22). Mojžíš už se ne-měl zabývat nesčetnými maličkostmi, které mohli moudře projednat jeho posvěcení pomocníci.PNL 52.5

Ti, kdo z Boží prozřetelnosti zaujímají v církvi vedoucí a zodpovědné postavení, měli by svůj čas a své síly věnovat závažnějším záležitostem vyžadujícím zvláštní moudrost a vnímavost. Není Boží vůlí žádat po těchto lidech, aby urovnávali bezvýznamné spory, které mohou vyřešit jiní. Jitro Mojžíšovi navrhl: “Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou. Jesdiže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh vydá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji. ” (Ex 18,22.23)PNL 53.1

Podle tohoto plánu si Mojžíš “vybral schopné muže ze všeho Izraele a ustanovil je za představitele lidu, za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Ti soudili lid, kdykoli bylo třeba; obtížné záležitosti přednášeli Mojžíšovi a všechny menší záležitosti soudili sami.” (Ex 18,25.26)PNL 53.2

Později si Mojžíš vybíral sedmdesát starších, kteří měli společně s ním nést zodpovědnost za vedení lidu. Za své pomocníky si pečlivě zvolil vážené a zkušené muže se zdravým úsudkem. Když jim při příležitosti jejich ustanovení dával ponaučení, zdůraznil několik vlastností, které činí člověka moudrým vůdcem církve: “Vyslechněte své bratry a suďte každého v rozepři s jeho bratrem i s bezdomovcem spravedlivě. Při soudu nebuďte straničtí, vyslechněte jak malého, tak velkého a nikoho se nelekejte; soud je věcí Boží.” (Dt 1,16.17)PNL 53.3

Na sklonku své vlády vydal král David důležitý příkaz pro ty, na nichž tehdy spočívala tíha Božího díla. Svolal do Jeruzaléma “všechny izraelské předáky, předáky kmenů a předáky oddílů, kteří byli v králových službách, též velitele nad tisíci a nad sty i správce jmění a stád krále a jeho synů spolu s dvořany a bohatýry, každého statečného bohatýra”. Starý král je slavnostně vyzval: “Před zraky celého Izraele, Hospodinova shromáždění, a před sluchem našeho Boha: Bedlivě se vždy dotazujte na všechny příkazy Hospodina, svého Boha.” (1 Pa 28,1.8)PNL 53.4

Šalomouna, který byl pověřen vykonáváním zvláště zodpovědné funkce, napomenul David takto: “Ty pak, můj synu Šalomoune, poznávej Boha svého otce a služ mu celým srdcem a ochotnou myslí. Hospodin zkoumá srdce všech, postřehne každý výtvor mysli. Budeš-li se ho dotazovat, dá se ti najít, jestliže ho opustíš, odvrhne tě navždy. Nyní hled', Hospodin tě vyvolil... Bud' rozhodný!” (1 Pa 28,9.10)PNL 54.1

Stejnými zásadami zbožnosti a spravedlnosti, které platily pro vedoucí představitele Božího lidu v době Mojžíšově a Davidově, by se měli řídit i ti, jimž je svěřen dohled nad nově uspořádanou Boží církví v novozákonní době. Ve snaze vnést do všech sborů řád a dosadit na zodpovědná místa způsobilé lidi se apoštolové drželi přísných kritérií, která byla pro vedoucí představitele stanovena ve Starém zákoně. Řídili se tím, že ten, kdo je v církvi po-věřen zvláštní zodpovědností, “má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.” (Tt 1,7-9)PNL 54.2

Díky řádu zavedenému v rané křesťanské církvi postupovali její členové jednomyslně a ukázněně kupředu jako vojsko oděné Boží zbrojí. Přestože byly skupiny věřících roztroušené na velkém území, všechny byly součástí jednoho těla a vládlo mezi nimi porozumění a soulad. Jestliže v místním sboru vznikl spor, jako tomu bylo později v Antiochii nebo jinde, a věřící nebyli schopni se spolu dohodnout, nesmělo to v církvi vyvolat rozdělení. Takové záležitosti byly předloženy všeobecnému shromáždění všech věřících, které se skládalo ze zástupců vyslaných různými místními sbory a v jehož čele stáli apoštolové a starší. Satanovy snahy napadat společenství na odlehlých místech se setkaly s jednotným odporem všech věřících. Jeho nepřátelské plány, jejichž cílem bylo rozdělit a zničit církev, tak byly zmařeny.PNL 54.3

“Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu.” (1 K 14,33) Bůh si i dnes přeje, aby stejně jako tehdy vládl ve správě církevních záležitostí řád a systém. Očekává, že jeho dílo bude konáno důkladně a pečlivě, aby je mohl zpečetit svým souhlasem. Křesťané i sbory by měli být svorní. Lidé by měli spojit své síly s Božími silami, veškeré své konání podřídit Duchu svatému a společně světu zvěstovat radostnou zprávu o Boží milosti.PNL 54.4