Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents
Velké drama věků - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    John Wesley

    Když plně přijal Krista skrze víru, zatoužil celou svou bytostí šířit evangelium o Boží milosti. “Celý svět chápu jako svou farnost,” prohlásil, “ať jsem v kterékoli části světa, pokládám za vhodné a správné — chápu to jako svoji svatou povinnost — hlásat všem, kdo jsou ochotni poslouchat, radostnou zvěst o spasení.” (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 74)VDV 172.4

    Žil dále přísným, odříkavým životem — nyní to už ale nedělal proto, aby si něco zasloužil, ale byl to důsledek jeho víry. Nebyla to podmínka, ale ovoce svatosti. Boží milost v Kristu je základem křesťanské naděje a tato milost vede k poslušnosti. Wesley zasvětil svůj život hlásání toho, co poznal: pravdu o ospravedlnění z víry v očisťující krev Pána Ježíše, pravdu o proměňující moci Ducha svatého v lidském srdci, která přináší v životě člověka ovoce a vede jej, aby se řídil příkladem Ježíše Krista.VDV 172.5

    Whitefield a Wesleyové byli na své dílo připraveni tím, že po dlouhou dobu žili v přesvědčení o své ztracenosti a o tom, jak je jejich stav beznadějný. Aby zvládli těžkosti a vyrovnali se s nimi jako dobří “bojovníci” Ježíše Krista, museli projít bolestnými zkouškami opovržení, výsměchu a perzekuce jak na univerzitě, tak ve své kazatelské práci. Mnozí spolužáci na univerzitě skupinu kolem Wesleyů nazývali opovržlivě “metodisté”, tedy jménem, které je dnes v jedné z největších náboženských denominací v Anglii a Americe vyslovováno s úctou.VDV 172.6

    Jako členové anglikánské církve lpěli na tradičních bohoslužebných formách, Boží slovo jim však postupně odhalilo lepší principy. Duch svatý je vedl, aby kázali ukřižovaného Krista, a jejich snahu provázela Boží moc. Tisíce lidí tak přivedli k poznání pravdy a opravdovému obrácení. Tyto ovce bylo ovšem také třeba chránit před dravými vlky, a přestože Wesley neměl v úmyslu založit novou denominaci, zorganizoval je do útvaru s názvem Jednota metodistů.VDV 173.1

    Tito kazatelé naráželi na nejrůznější nepřátelské projevy ze strany státní církve, a snad právě díky tomu se reforma začala projevovat i v samotné anglikánské církvi. Je zřejmé, že pokud by reformační hnutí vzniklo zcela mimo církev, neproniklo by tam, kde ho bylo tolik potřeba. Protože tito reformátoři byli členy církve a jako kazatelé působili přímo v jejích řadách, našla si pravda cestu i tam, kde by jinak zůstaly zavřené “dveře”. Také někteří další duchovní se probrali z mravní otupělosti a začali usilovně kázat ve svých farnostech. Sbory, které ustrnuly ve formalismu, se tak znovu probudily k životu.VDV 173.2

    V době bratří Wesleyů, podobně jako v každém jiném období církve, vykonali lidé s různými dary dílo, ke kterému je Bůh povolal. Neshodovali se v každém bodu učení, všechny však vedl Boží Duch a spojoval je cíl získávat lidi pro Krista. Tak se v určité době zdálo, že názorové rozdíly mezi Whitefieldem a Wesleyovými vyvolají vzájemné odcizení; protože se však u Krista naučili tichosti, dokázali se v lásce usmířit. Ostatně ani neměli čas na dlouhé disputace, vždyť všude kolem vládly bludy a nepravosti a hříšníkům hrozilo zahynutí.VDV 173.3

    Reformátoři neměli na růžích ustláno. Mezi jejich odpůrci bylo mnoho vlivných a vzdělaných lidí, po čase se proti nim tvrdě postavili i kněží — kostely zůstaly zavřeny před ryzí vírou i před jejími hlasateli. Díky nepřátelství mnoha duchovních, kteří reformátory odsuzovali z kazatelen, se znovu šířila nevědomost, temnota a nepravosti. John Wesley opakovaně unikal smrti jen díky Boží milosti. Když vůči němu začal dav projevovat nenávist a když se už zdálo, že neunikne, objevil se po jeho boku anděl v lidské podobě, lůza se zalekla a Boží služebník odešel bez úhony.VDV 173.4

    Jedno takové vysvobození ze spárů lůzy popisuje Wesley takto: “Mnozí se mě pokoušeli srazit na zem, když jsme sestupovali z kopce po strmé, kluzké stezce do města. Dobře věděli, že pokud se octnu na zemi, těžko se znovu postavím na nohy. Já jsem však neklopýtl, ani neuklouzl, dokud jsem nebyl zcela z jejich dosahu… Mnozí se mě snažili chytit za límec nebo za šaty, aby mě mohli srazit, to se jim ale nepodařilo. Jen jediný zachytil kapsu mého kabátu a za chvíli mu zůstala v rukou; druhá kapsa, v níž jsem měl jednu bankovku, zůstala jen natržena… Jakýsi zuřivec, který stál těsně za mnou, mával velkou dubovou holí. Kdyby se mi trefil do zátylku, zbavil by mě všech dalších nesnází. Jenomže pokaždé, když se rozpřáhl, šla jeho rána vedle. Nevím, jak je to možné, protože jsem nemohl uhnout ani napravo ani nalevo… Jiný se protlačil kupředu a zvedl ruku, aby mě udeřil, náhle však jeho ruka zvolna klesla, takže mě jen pohladil po hlavě a řekl: ‘Jaké má hebké vlasy!’ … Celé město znalo tyto muže jako největší výtržníky, vždycky stáli v čele lůzy. Jeden z nich dokonce vyhrál v zápase s medvědem…”VDV 174.1

    “Jak laskavě a poznenáhlu nás Bůh připravuje, abychom plnili jeho vůli. Před dvěma lety zasáhl kus cihly mé rameno. Rok nato jsem dostal kamenem mezi oči. Před měsícem jsem dostal ránu, dnes večer dvě, jednu než jsme vešli do města, druhou, když jsme odcházeli. Necítil jsem však žádnou z nich. Jeden muž mě silně udeřil do prsou a druhý tak prudce do úst, že mi hned vytryskla krev. Necítil jsem ale vůbec žádnou bolest, bylo to jako by se mě dotkli stéblem.” (John Wesley, Dílo, díl 3, str. 297. 298)VDV 174.2

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents