Dodatek č.20 Jezuitství

V 31. článku stanov Tovaryšstva Ježíšova se říká: “K pokroku je především žádoucí, aby všichni projevovali dokonalou poslušnost, aby v nadřízeném, ať je to kdokoli, viděli zástupce našeho Pána Krista a jemu byli oddáni vřelou úctou a láskou.”VDV 450.2

V listu členům řádu, který se stal proslulým, Ignác napsal: “Patřte na toho, jemuž jste v člověku poslušni, totiž na Krista, nejvyšší moudrost, nekonečnou dobrotu a lásku, na Pána, o němž víte, že se nemůže mýlit, ani vás klamat.”VDV 450.3

Právě proto, že jezuita vidí ve svém představeném stále Boha, znamená pro něho poslušnost jakýsi druh “unio mystica” s vůlí Boží. Proto řeč jezuitů o poslušnosti v mnohém upomíná na terminologii mystiky: “Kdo chce dosáhnout stavu opravdové poslušnosti, musí svléci vlastní vůli a obléci Boží vůli, která je mu jeho nadřízenými uložena.”VDV 450.4

Ignác pečlivě rozeznával různé stupně poslušnosti: Nejnižší stupeň, pouze vnější “poslušnost činů”, spočívá v tom, že podřízený se omezuje na provedení uloženého činu. Takovou poslušnost označoval Ignác za “velmi nedokonalou”. Druhý stupeň se vyznačuje tím, že podřízený bere také vůli nadřízeného za svou; “tento stupeň již poskytuje radost z poslušnosti”. Kdo se však chce zcela obětovat službě Bohu, musí “kromě vůle vložit také ještě rozum”. Musí dospět k tomu, “že nejen totéž chce, nýbrž i totéž myslí jako nadřízený, že svůj úsudek podřídí úsudku svého představeného, pokud jen oddaná vůle vůbec může rozum podrobit”. Ignác tím nepožadoval nic menšího než obětování vlastního rozumu, “neomezenou poslušnost až k obětování přesvědčení”.VDV 450.5

Jezuita si nemá připustit ani sebemenší pomyšlení, o vnějším odporu vůbec nemluvě, zda nadřízený má či nemá pravdu. Má být předem přesvědčen o tom, že udělený mu rozkaz “slouží k větší slávě Boží” a má ho provést s radostí, s vnitřním nadšením.VDV 450.6

Bezpodmínečnost jezuitské poslušnosti musela však záhy vést k otázce: Co se má stát, když představený přikáže provést něco hříšného; mají se i tehdy provést jeho příkazy? … Jako stanovy všech ostatních řádů vyhrazují také stanovy Tovaryšstva Ježíšova podřízeným právo “skromně vznášet námitky”, hrozí-li nebezpečí hříchu. To výslovně dovoloval již Ignác a v podobném smyslu nařídil později řádový generál Aquaviva, že představený musí dát podřízenému vždy příležitost, aby mohl přednést své námitky, “aby všechno bylo vedeno v mírném otcovském duchu”.VDV 450.7

Tyto pokyny však nestačily, aby uklidnily nepřátele řádu, kteří tvrdili, že právě úplným potlačením vlastního úsudku končí pro jezuitu předem každá možnost dané rozkazy posoudit a uvážit. Ignác totiž varoval před každým uvažováním a pochybováním, zda je rozkaz účelný a správný. Ostatně formule “ad quos potest cum caritate se obedientia extendere” a některé další výhrady jsou jediným omezením příkazu “slepé poslušnosti”. Stanovy řádu výslovně říkají, že podřízený má mít na mysli, že vůle a úsudek nadřízeného je měřítkem pro jeho vůli a jeho úsudek. Dokonalá poslušnost je slepá a “v této slepotě” je “její moudrost a dokonalost”.VDV 451.1

“Nechť nás ostatní řády,” napsal Ignác, “překonávají v postech a nočním bdění nebo střídmostí ve stravě a oděvu, naši bratří musí vynikat pravou a dokonalou poslušností, dobrovolným zřeknutím se vlastního úsudku.”VDV 451.2

Proslulým se stal výrok Ignáce z Loyoly, který se v podobné formě nachází v exerciciích a z něhož je odvozeno označení pro “naprostou poslušnost” jezuitů: “Nesmím chtít patřit sobě, nýbrž svému Stvořiteli a jeho zástupci. Musím se dát vést, nechat se hníst jako kus vosku, musím se chovat jako mrtvý bez vůle a názoru, jako malý krucifix, který se dá bez obtíží přemísťovat z jednoho místa na druhé, jako hůl v rukou starce, který mě postaví, kam chce a kde mě může nejlépe potřebovat. Musím být stále po ruce, aby mne řád mohl použít, a to způsobem, jenž pokládá za vhodný…”VDV 451.3

K bezpodmínečné poslušnosti nabádal své řádové bratry (františkány) také František z Assisi. Od něho pochází věta, že mnich se musí pokládat “za mrtvolu, která skrze Ducha Božího přijímá duši a život, když poslušně přijímá vůli Boží.” (René Fülöp-Miller, Macht und Geheimnis der Jesuiten, 1947)VDV 451.4

O původu, zásadách a cílech Tovaryšstva Ježíšova pojednává René Fülöp-Miller v uvedeném díle.VDV 451.5

Další prameny: A. Boehmer, Die Jesuiten, 1921; H. Becher, Die Jesuiten, 1951; E. Gotheim, Ignatius v. Loyola und die Gegenreformation, Halle, 1895; L. v. Ranke, Die Geschichte der Päpste, Köln 1956; P. v. Hoensbroech, Der Jesuitenorden, 1926/28; F. Wiegand, Die Jesuiten, 1926; B. Duhr, Geschichte der Jesuiten in den Ländern deutscher Zunge, 1907—1928; M. Meschler, Die Gesellschaft Jesu, ihre Satzungen und ihre Erfolge, 1911; John Gerard, Concerning Jesuits, London 1902; L. E. Dupin, A Compendious History of the Church, Londýn 1713; T. Campbell, The Jesuits (1534—1921), New York 1922; E. Schoell, Der jesuitische Gehorsam, Halle 1893; F. W. F. Nippold, Der Jesuitenorden von seiner Wiederherstellung bis auf die Gegenwart.VDV 451.6