Další způsoby vynucování neděle

Nedostatek biblických důkazů pro svěcení neděle však vyvolával nemalé rozpaky. Věřící pochybovali, zda jejich učitelé mají právo dát stranou jasný Boží výrok: “Sobota je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha” (2. Mojžíšova 20,10), a prosazovat uctívání dne slunce. Nedostatek biblické podpory bylo třeba nahradit něčím jiným. Jeden horlivý zastánce neděle navštívil koncem dvanáctého století církevní obce v Anglii, kde se však setkal s odporem ze strany věrných svědků pravdy. Po marném úsilí odjel na čas ze země, aby hledal způsoby jak své učení prosadit. Poté, co si opatřil potřebné materiály, se vrátil a během dalšího působení dosáhl mnohem většího úspěchu. Přinesl s sebou svitek se spisem, pocházejícím údajně přímo od Boha, obsahující potřebný příkaz o zachovávání neděle a také pohrůžky, které měly zastrašit neposlušné. O této vzácné listině, která byla podlým podvrhem, se tvrdilo, že spadla z nebe a byla nalezena v Jeruzalémě, na oltáři kostela svatého Simeona na Golgotě. Ve skutečnosti tento podvrh vznikl v papežském paláci. Podvrhy a podvody, které sloužily k posílení moci a autority církve, pokládala kněžská moc ve všech dobách za legitimní.VDV 372.5

Svitek zakazoval veškerou práci od tří hodin v sobotu odpoledne do východu slunce v pondělí. Přitom se tvrdilo, že jeho pravost potvrdila řada zázraků. Lidé, kteří pracovali během vymezené doby, byli údajně postižení mrtvicí. Mlynář, který chtěl mlít obilí, viděl, že místo mouky vytéká proud krve a mlýnské kolo se zastavilo, přestože voda tekla silným proudem. Žena, která dala do pece těsto, je po čase vyndala syrové, přestože pec byla roztopená. Jiná žena si připravila těsto k pečení, ale v sobotu ve tři hodiny se rozhodla, že je nechá stát až do pondělí. Následujícího dne však zjistila, že se Boží mocí přetvořilo v upečené bochníky chleba. Jeden muž, který si upekl chleba v sobotu po třetí hodině, příštího rána — když chléb rozkrojil — zjistil, že z něho vytéká krev. Takovými výmysly a pověrami se obhájci neděle pokoušeli odůvodnit její svatost (viz Roger de Hoveden, Annals, díl II, str. 528—530).VDV 373.1

Ve Skotsku a v Anglii získala církev větší respekt pro neděli tím, že k ní přidala část starobylé soboty. Doba, kdy se měla světit, se však lišila. Skotský král vydal příkaz, že “za svatou se má pokládat sobota od dvanácti hodin v poledne” a že nikdo se od této hodiny až do pondělního rána nesmí zabývat světskými záležitostmi (Morer, str. 290.291).VDV 373.2

Přestože se představitelé církve usilovně snažili prosadit svěcení neděle, sami veřejně uznávali, že sobota byla dána Boží autoritou, zatímco neděle je lidské ustanovení, které má sobotu nahradit. Tak v šestnáctém století papežská rada prohlásila: “Nechť všichni křesťané mají na mysli, že sedmý den je posvěcen Bohem a je uznáván a zachováván nejen Židy, nýbrž i všemi ostatními, kteří uctívají Boha, ačkoli jsme my, křesťané, změnili jejich sabat na Den Páně.” (Morer, str. 281.282) Lidé, kteří změnili Boží zákon, dobře věděli, co dělají. Opovážlivě se vyvýšili nad Boha.VDV 373.3

Názornou ukázkou postoje Říma vůči těm, kdo s ním nesouhlasili, je dlouhotrvající krvavé pronásledování valdenských, z nichž někteří zachovávali sobotu. Podobně však pro svou věrnost čtvrtému přikázání trpěli i mnozí další. V tomto směru jsou významné zvláště dějiny církve v Etiopii. V temném středověku totiž svět zapomněl na křesťany ve střední Africe, kteří tak po celá staletí mohli svobodně vyznávat svou víru. Když se pak Řím o nich dověděl, vyvinul na etiopského císaře nátlak, aby uznal papeže jako Kristova zástupce. Poté následovaly další ústupky. Nakonec císař vydal nařízení, zakazující zachovávání soboty pod pohrůžkou nejpřísnějších trestů (viz Michael Geddes, Church History of Ethiopia, str. 311.312). Papežská tyranie se však záhy stala tak tíživým břemen, že se Etiopané rozhodli setřást je se svých ramen. Po urputných bojích byli katolíci vyhnáni ze svých pozic a byla obnovena stará víra. Etiopská církev znovu získala svobodu. Už nikdy pak nezapomněla na podvody, fanatismus a despotickou vládu Říma. Byla ráda, že žije v odlehlé zemi a že o ní ostatní křesťané nevědí.VDV 373.4

Církevní obce v Africe zachovávaly sobotu tak, jak ji zachovávala katolická církev před úplným odpadnutím. Jejich členové zachovávali sedmý den podle Božího příkazu, ale podle církevního zvyku se zdržovali práce také v neděli. Když Řím dosáhl vrcholu své moci, zavrhl sobotu, aby vyvýšil svůj vlastní den odpočinku, ale církevní obce v Africe, skryté téměř po celé tisíciletí, se tohoto odpadlictví nezúčastnily. Když se dostaly pod nadvládu Říma, byly sice nuceny upustit od zachovávání pravé soboty a ctít nepravou, jakmile však znovu dosáhly nezávislosti, vrátily se k poslušnosti čtvrtého přikázání (viz Dodatek č. 37).VDV 374.1

Dějinné záznamy dokládají nepřátelský postoj Říma namířený proti pravé sobotě a jejím obhájcům. Ukazují také prostředky, jimiž se Řím snažil prosadit uctívání neděle, kterou sám zavedl. Boží slovo učí, že stejná situace se bude opakovat, až se katolíci a protestanté spojí, aby prosadili neděli.VDV 374.2