Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents
Velké drama věků - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    Hus terčem útoků Říma

    Zprávy o událostech v Praze se donesly také do Říma a Hus byl zanedlouho vyzván, aby se dostavil před papeže. Uposlechnout pozvání však znamenalo vydat se na jistou smrt. Český král a královna, univerzita, šlechta a správní úředníci poslali papeži společnou žádost, aby Hus směl zůstat v Praze a zodpovídat se prostřednictvím zástupce. Papež žádosti nevyhověl, nařídil, aby Hus byl souzen a odsouzen a pak vyhlásil nad celou Prahou klatbu.VDV 70.2

    V oněch dobách vyvolal podobný rozsudek všeobecné zděšení. Obřady, kterými byla klatba provázena, měly vnést hrůzu a strach mezi lidi. Všeobecně byl papež považován za zástupce samého Boha, který drží v ruce klíče nebe a pekla a má moc udílet časné i duchovní tresty. Lidé věřili, že zemřelí ze země postižené papežskou klatbou nemohou vejít do věčné blaženosti, protože nebeské brány jsou pro ně uzavřené, dokud se papeži nezlíbí klatbu sejmout. Na znamení této strašné pohromy papež zakázal provádět náboženské obřady. Kostely byly uzavřeny. Svatební obřady se konaly před kostely. Mrtví, kterým byl odepřen pohřeb do svěcené země, byli pochováváni bez pohřebních obřadů v příkopech nebo na polích. Takovými opatřeními, která působila na lidskou představivost, se Řím pokoušel ovládnout svědomí lidí.VDV 70.3

    V Praze vládl neklid a pobouření. Mnoho lidí odsuzovalo Husa, že je příčinou všeho neštěstí, a žádalo, aby byl vydán Římu k potrestání. Hus na čas z Prahy odešel a uchýlil se do svého rodného kraje. V listě přátelům, které zanechal v Praze, napsal: “Uprchl jsem z naučení Kristova, abych nebyl nepřátelům příležitostí věčného zatracení, spravedlivým také příčinou utrpení a strasti; rovněž aby pošetilí díla Božího nestavili. Že bych však od pravdy utíkal, doufám v Boha, že v téže pravdě zemříti mi dá.” (Husův list Pražanům z prosince 1412) Hus ve své činnosti však neustal. Procházel krajem a kázal zvědavým zástupům. Opatření, k nimž papež sáhl, aby kázání evangelia zastavil, způsobila spíše jeho další rozšíření. “Vždyť nic nezmůžeme proti pravdě, nýbrž jen ve jménu pravdy.” 2. Korintským 13,8.VDV 70.4

    “Zdálo se, jako by se v Husově mysli v tomto období jeho života odehrával bolestný zápas. Ačkoli se ho církev snažila zastrašit svým hromobitím, Hus nepopíral její autoritu. Římskou církev stále považoval za Kristovu nevěstu a papeže za představitele a zástupce Boha. Hus varoval před zneužíváním moci, nikoli před vlastním principem. Vnímal to jako tíživý rozpor mezi přesvědčením, k němuž dospěl úvahou, a požadavky svědomí. Jestliže je církevní moc spravedlivá a neomylná — a tomu věřit nepřestal —, jak je možné, že mu cosi v jeho nitru velí ji neuposlechnout? Poznal, že uposlechnutí by byl hřích. Proč však by poslušnost neomylné církve měla vést k takovému rozporu? To byl problém, který nedokázal vyřešit, to byly pochybnosti, kterými se trápil dnem i nocí. Nejblíže k řešení byl v okamžicích, kdy uvažoval, že znovu nastala situace podobná tomu, co se odehrávalo již v době Spasitele. Tehdy bezbožní kněží zneužívali svou zákonnou moc k nezákonným cílům. Proto Hus přijal zásadu — a v kázáních ji také nabízel jiným lidem —, že svědomí se má řídit přikázáními Písma pochopenými rozumem. Jinými slovy, že Bůh, který promlouvá v Bibli — a nikoli církev, promlouvající prostřednictvím kněžstva —, je jediným neomylným vůdcem.” (Wylie, sv. 3, kap. 2)VDV 71.1

    Když se po nějaké době situace v Praze uklidnila, vrátil se Hus do své Betlémské kaple a s ještě větším zanícením dál kázal Boží slovo. Měl sice mocné a vlivné odpůrce, nicméně královna, mnozí šlechtici a značná část lidu stála na jeho straně. Když porovnávali jeho čisté a povznášející učení i jeho svatý život s dogmaty, jež hlásali představitelé římské církve, s hrabivostí a prostopášností jejich života, pokládali si mnozí za čest, že mohou být jeho přívrženci.VDV 71.2

    K Husovi, který dosud působil osamoceně, se nyní přidal Jeroným. Spojili své osudy — a nakonec je ani smrt nerozdělila. Jeroným, který za svého pobytu v Anglii přijal Viklefovo učení, byl vzdělaný muž s bystrým úsudkem. Byl to i výborný řečník a vůbec měl vlohy, které lidé obdivují.VDV 71.3

    U Husa ve větší míře vynikly vlastnosti, které tvoří velikost charakteru. Jeho uvážlivá soudnost brzdila Jeronýmovu impulsivnost; Jeroným přitom Husa respektoval a podřizoval se jeho radám. Díky jejich vzájemné spolupráci postupovala reforma rychleji.VDV 71.4

    Bůh dopřál, aby mysl jeho vyvolených “nástrojů” osvítilo velké “světlo” a odhalilo jim mnohé z bludů Říma. Nedostali však všechno světlo, které chtěl Bůh světu dát. Prostřednictvím svých služebníků Bůh vyváděl lidstvo z temnoty římské církve. V cestě jim však stála spousta překážek, a tak je Bůh vedl krok za krokem, aby je byli schopni překonat. Nebyli připraveni přijmout celé světlo najednou. Kdyby se jim ho dostalo, nutně by se od světla odvrátili jako lidé, kteří dlouho žili ve tmě a najednou pohlédli do plného jasu poledního slunce. Proto Bůh odhaloval iniciátorům reformace světlo poznenáhlu — tak, jak je lidé mohli přijmout. V následujících staletích měli přijít další věrní dělníci, aby vedli lid dál po cestě nápravy.VDV 71.5

    Rozkol v církvi dále pokračoval. O moc nyní soupeřili tři papežové a jejich rivalita působila mezi křesťany všeobecný zmatek a vedla k nárůstu zločinnosti. Papežové však nezůstali jen u vynášení klateb; boj o moc je nutil získat vyzbrojené vojsko. K tomu ovšem potřebovali peníze, které si opatřili tím, že prodávali různé výhody, úřady a církevní požehnání (viz Dodatek č. 16). Také kněží napodobovali své nadřízené. Aby znemožnili své odpůrce a posílili své vlastní pozice, uchylovali se ke svatokupectví a násilí. Hus stále odvážněji kritizoval ohavnosti tolerované ve jménu náboženství. Nebál se veřejně obvinit nejvyšší církevní představitele ze zodpovědnosti za hluboký úpadek, do kterého se křesťanstvo dostalo.VDV 72.1

    Zdálo se, že Praha je znovu na pokraji krvavého sporu. Jako v dávných dobách byl Boží služebník obviněn, “že uvádí do zkázy Izrael”. 1. Královská 18,17. Na město byla znovu uvalena klatba a Hus opět odešel do svého rodného kraje. Svědectví, jež tak věrně šířil ze své milované Betlémské kaple, bylo umlčeno. Nyní měl promluvit z vyšší kazatelny, a to ke všem křesťanům, dříve než položí svůj život “na oltář pravdy”.VDV 72.2

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents