Důsledky kritiky církevních představitelů

Pomlouvání a roznášení drbů je jedním ze satanových nástrojů, jímž zasévá neshody a sváry, ničí přátelství a oslabuje víru mnohých v pravost našeho poslání. Bratři a sestry velmi rádi hovoří o chybách a nedostatcích druhých, zejména těch, kteří je odhodlaně ve jménu Božím napomínají.RPC 151.1

Děti kverulantů těmto slovům pozorně naslouchají a začínají být nespokojené. Rodiče tak nevědomky uzavírají přístupové cesty k jejich srdcím. Bůh je tím zneuctěn. Ježíš říká: “Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.” Matouš 25,40. Z toho vyplývá, že ti, kdo pomlouvají Kristovy služebníky, ve skutečnosti znevažují samotného Ježíše.RPC 151.2

Ti, kdo by měli podporovat Boží služebníky, o nich často hovoří neuctivě a někdy jimi dokonce pohrdají. Děti tyto neuctivé komentáře týkající se služebníků, jež přinášejí varovná poselství, velmi dobře vnímají. Dobře chápou opovržlivé poznámky a odsuzující slova a svaté a věčné věci jim začínají připadat stejně bezvýznamné jako každodenní záležitosti. Co tito rodiče sledují, když už od malička ze svých dětí dělají bezvěrce? Učí své děti neúctě a odboji proti nebeskému napomínání hříchů.RPC 151.3

Tam, kde se takové zlo děje, dochází k duchovnímu úpadku. Rodiče, které zaslepil nepřítel, následně nechápou, jak je možné, že jejich děti nedůvěřují biblickým pravdám a mají sklon k pochybnostem. Diví se, proč mravní a náboženská naučení přijímají neochotně a obtížně. Kdyby duchovně prozřeli, ihned by jim bylo jasné, že tento žalostný stav je důsledkem jejich vlastního vlivu, že je to plod jejich pýchy a nevíry. Je to jeden z důvodů, proč v mnoha křesťanských rodinách vyrůstají nevěřící děti.RPC 151.4

Mnozí s oblibou upozorňují na chyby, ať skutečné nebo domnělé, těch, jimž byla svěřena velká odpovědnost za vedení církevních institucí. Přehlížejí dobro, které vykonali, a výhody, jež přinesla jejich tvrdá práce a zápal pro věc, a zaměřují se na viditelné chyby, na věci, které se staly a nelze je vzít zpět. Rádi říkají, že kdyby se to udělalo jinak, podařilo by se dosáhnout lepších výsledků. Kdyby však danou věc měli vykonat oni, s největší pravděpodobností by za daných nepříznivých okolností úkol odmítli splnit nebo by jednali mnohem méně rozvážně než ti, kdo se nechali vést Boží prozřetelností.RPC 151.5

Tito samozvaní řečníci se upínají na nepříjemné stránky Božího díla jako lišejník na drsné stěny skal. Protože neustále přemýšlejí jen o poklescích a chybách jiných, jsou duchovně zaostalí. Nedokážou vnímat dobré a ušlechtilé činy, nesobecké úsilí, opravdové hrdinství a sebeobětování. Nezušlechťují se, ztrácejí naději a jejich duchovní život upadá. Nepěstují lásku, jíž by se měl vyznačovat každý opravdový křesťan. Jsou na tom čím dál hůř a jejich předsudky a názory jsou omezenější a omezenější. Vyznačují se malostí a obklopuje je atmosféra, která ničí pokoj a štěstí. (Testimonies For The Church, sv. 4, s. 195,196)RPC 151.6

Každá instituce se bude potýkat s těžkostmi. Bůh dopouští zkoušky, aby prověřil srdce Božích služebníků. Když na nás dolehne neštěstí, vyjde najevo, jak silná je naše víra v Boha a jeho dílo. V takových chvílích bychom věci neměli vnímat v tom nejhorším světle a davit prostor pochybnostem a nevíře. Nekritizujme ty, kdo nesou velkou zodpovědnost. Nevyprávějme si doma o nedostatcích Kristových následovníků. Rodiče, kteří rádi kritizují, nepředkládají svým dětem to, co jim pomůže dosáhnout spasení. Jejich slova podkopávají víru a důvěru, a to nejen dětí, ale i dospělých. (Testimonies For The Church, sv. 7, s. 183)RPC 151.7

Vedoucí našich institucí musí udržovat řád a moudře vést mladé lidi, které mají na starosti, což je velmi obtížné. Členové církve jim s plněním tohoto úkolu mohou pomáhat. Nejsou-li mladí lidé ochotní podřídit se řádu instituce nebo mají-li sklon prosadit si svou, ačkoli je to v rozporu s vůlí jejich nadřízených, rodiče by se jich neměli slepě zastávat a podporovat je.RPC 152.1

Je mnohem lepší, aby vaše děti trpěly či dokonce zemřely, než aby se naučily zlehčovat zásady, které tvoří základ oddanosti pravdě, bližním a Bohu. (Testimonies For The Church, sv. 7, s. 185,186)RPC 152.2