Kapitola 4—Valdenští.

Uprostřed chmur, jež ulehly na svět v dlouhém období pa-pežské nadvlády, nemohlo býti světlo pravdy úplně uhašeno. V každém období vyskytli se svědkové Boží, — muži, kteří se těšili vírou v Krista jakožto jediného prostředníka, mezi Bohem a člověkem, kteří považovali bibli za jediné pravidlo životní, a kteří světili pravou Sobotu. Jak mnoho svět dluží těmto mužům, nedozví se potomstvo nikdy.VS 47.1

Dějiny, lidu Božího ve staletích temna, jež následovala po nadvládě Říma, napsány jsou v nebesích, ale málo o nich jest v záznamech lidských. Lze nalézti málo stop jejich trvání, leč v obžalobách jejich pronásledovatelů.VS 47.2

V krajinách, nepodléhajících právomoci Říma, byly po staletí sbory křesťanů, kteří zůstali téměř nedotčeni papežskou zkažeností. Byli obklíčeni pohanstvím a během doby nakazili se jeho chybami, ale při tom stále hleděli na bibli jako na jediné pravidlo víry, a drželi se mnohých jejích pravd. Tito křesťané věřili ve věčnost zákona Božího, a zachovávali sobotu dle čtvrtého přikázání. Církve, jež držely se této nauky a zvyků, byly ve střední Africe a mezi Armény v Asii.VS 47.3

Ale z těch, kdož kladli odpor papežské moci, nejvíce vynikli Valdenští. Právě v té zemi, kde se zakořenilo papežství, byl kla-den co nejhouževnatější odpor jeho lži a zkaženosti. Po staletí udržovaly církve Piedmontské svou neodvislost; ale konečně nastala doba, kdy Řím naléhal na ně, aby se podrobily. Po marném zápasu proti jeho ukrutnostem, vůdcové těchto církví nevolky uznali nadvládu moci, které, jak se zdálo, celý svět se klaněl. Přece však byli někteří, kteří odepřeli uznati vládu papežovu nebo prelátovu. Byli odholáni zachovati si svou oddanost k Bohu a čistotu i prostotu své víry. Nastala odluka. Ti, kdož se přidrželi prvotní víry, nyní odstoupili; někteří, opustivše rodné Alpy, vztýčili prapor pravdy v cizích zemích; jiní se uchýlili do odlehlých roklin a skalnatých samot horských, a tam svobodně uctívali Boha.VS 47.4

Nauka, jež po mnohá staletí byla zachovávána a učena křesťany Valdenskými, byla ve značném rozporu s klamnými naukami Říma. Jejich náboženství bylo založeno na psaném slově Božím, na pravé to soustavě křesťanské. Bojovali za víru apoštolské církve, — “za víru, kteráž byla jednou dána svatým.”^{1Juda, 3.} “Církev na poušti,” a nikoliv pyšná kněžská vláda trůnící v hlavním městě světa, byla tou pravou církví Kristovou, strážkyní pokladu pravdy, jejž Bůh svěřil Svému lidu, aby byl dán světu.VS 48.1

Valdenští byli první z národů evropských, kterým se dostalo překladu Písem svatých. Sta let před reformací měli rukopisný překlad bible ve své mateřštině. Měli neposkvrněnou pravdu a proto se stali terčem záští a pronásledování. Prohlásili římskou církev za odpadlický Babylon ze Zjevení Sv. Jana, a s nebezpečím vlastních životů postavili se na odpor její zkaženosti. Ačkoliv pod tlakem dlouhého pronásledování někteří vzdali se své víry, opouštějíce poznenáhlu její význačné zásady, ostatní však drželi se pevně pravdy. V dobách odpadlictví byli mezi Valdenskými lidé, kteří popírali nadvládu Říma, kteří zamítali modloslužebnictví a kteří zachovávali pravou Sobotu.VS 48.2

Čistá, prostá a vroucí byla zbožnost těchto následovníků Kristových. Zásad pravdy vážili si více než domů a pozemků, než přátel, příbuzenstva, ba i samotného života. Vážně se snažili vštípiti tyto zásady do srdcí mládeže. Od útlého mládí byly vyučovány v Písmech a nabádány k plnění přikázání zákona Božího. Opisy bible byly vzácností; proto učili se nazpaměť jejím vzácným slovům.VS 48.3

Církve ve Vaudois podobaly se svojí čistotou a prostotou církvím z apoštolských dob. Považovali bibli za jedinou nejvyšší, neomylnou správu a pravidlo. Jejich pastýři pásli stádečko Boží, vedouce je k zeleným pastvinám a živým pramenům Jeho svatého slova. Daleko od pomníků lidské pýchy shromažďoval se lid ve stínu hor, v alpských údolích, aneb v dobách nebezpečí v některé pevnosti na skalách, aby naslouchal slovům pravdy z úst služebníků Kristových.VS 49.1