Prodávání odpustků.

Římská církev obchodovala s milostí Boží. Stoly peně-zoměnců byly postaveny vedle jejích oltářů a vzduchem zněly hlasy prodávajících a kupujících. Pod záminkou vybírání příspěvků na zbudování chrámu sv. Petra v Římě, byly nabízeny na prodej odpustky za hříchy mocí papežskou. Za cenu zločinů měl býti postaven kostel ke cti Boží.VS 94.4

Tetzel, nazýval ae úředník, jenž byl ustanoven k prodeji odpustků v Německu. S velkou drzostí opakoval nejkřiklavější lži a vyprávěl zázračné povídky, aby oklamal nevědomý, důvěřivý a pověrčivý lid.VS 95.1

Když přicházel do města, předcházel ho posel, který ozna-moval: “Milost Boží a svatý otec jsou před branami.”^{1D’Aubigné, kn. 3, kap. 1.} A lid vítal rouhavého kazatele, jako kdyby sám Bůh s nebe k nim přicházlel. Bezbožný obchod byl provozován v kostele, a Tetzel, vystoupiv na kazatelnu, vychvaloval odpustky jako nej dražší dar Boží. Prohlašoval na základě svých odpustkových průkazů, že všechny hříchy, jež kupující později bude chtíti spáchati, budou mu odpuštěny, a že “není zapotřebí ani lítosti.”^2Tamtéž. Nad to ještě ujišťoval posluchače, že odpustky mohou zachrániti nejen živé ale i mrtvé, a že v témž okamžiku, kdy peníz zazvoní na dně jeho truhlice, duše, za kterou bylo zaplaceno, opouští očistec a ubírá se do nebe.^{3Hagenbach: “History of Reformation,” svaz. 1, str. 96.}VS 95.2

Luther, ač byl ještě římským katolíkem, byl naplněn hrůzou nad rouhavými výroky odpustkových kramářů. Mnozí členové jeho vlastního řádu koupili si odpustkové vysvědčení a záhy začali choditi ke svému duchovnímu, zpovídajíce se z různých hříchů a očekávajíce odpuštění, ne proto, že jich litovali, a měli v úmyslu se polepšiti, nýbrž jen na základě odpustků. Luther jim však odepřel rozhřešení a varoval je, že musí zemříti ve hříchu, nebudou-li jich litovati a nepolepší-li se. Ve velkém zmatku uchýlili se k Tetzelovi se stížností, že jejich zpovědník odmítá jeho vysvědčení, a někteří směle požadovali zpět své peníze. Mnich se rozvzteklil. Pronášel nejhroznější kletby, dal zapáliti ohně na náměstích a prohlašoval, “že dostal rozkaz od papeže, aby upálil všecky kacíře, kteří by se postavili na odpor jeho svatým odpustkům.”^{4D’Aubigné, kn. 3, kap. 4.}VS 95.3

Luther nyní odvážně se dal do práce jako zastance pravdy. Jeho hlas byl slyšán s kazatelny, ve vážné, slavnostní výstraze. Předložil lidu škodlivou podstatu hříchu a učil je, že jest nemožno, aby se člověk vlastním přičiněním zbavil viny aneb unikl trestu. Pouze lítost vůči Bohu a víra v Krista může zachrániti hříšníka. Milost Kristova nemůže býti koupena; jest to volný dar. Radil, lidu, aby nekupovali odpustky, ale aby u víře patřili k ukřižovanému Vykupiteli. Vyprávěl své vlastní bolestné zkušenosti, jak marně se snažil pokorou a kajícností zajistiti si spasení, a ujišťoval své posluchače, že teprve tehdy, když odvrátil pozornost od sebe samého a uvěřil v Krista, našel mír a radost.VS 95.4

Když Tetzel pokračoval ve svém obchodu a v bezbožných výkladech, rozhodl se Luther na účinnějším ohražení proti křiklavému zlořádu. Příležitost se brzy naskytla. Zámecký kostel ve Wittenberce měl mnohé ostatky, které byly o určitých svátcích ukazovány lidu, a úplné prominutí hříchů bylo zaručeno těm, kteří v ony dny šli do kostela a vyzpovídali se. Proto v oněch dnech lid ve velkém počtu se tam hrnul.VS 96.1