Kapitola 12—Reformace ve Francii.

Ohrazení Špýrské, a vyznání Augsburgské, jež označily vítězství reformace v Německu, byly následovány léty bojů a temnoty. Protestantismus, jsa seslaben rozdělením se jeho podpůrců, a výpady mocného nepřítele, zdál se býti určen k úplnému zničení. Vypukla občanská válka, a evanjelické hnutí bylo zrazeno jedním z jeho vůdčích přívrženců; nejšlechetnější a nej oddanější z knížat padli do rukou císaře, a byli vláčeni co zajatci z města do města. Avšak ve chvilce zdánlivého vítězství, císař byl zasažen porážkou. Spatřil, kterak jeho kořist mu byla vyrvána z rukou, a byl přinucen vydati zákon snášenlivosti pro nauku, kterou se snažil zničiti. Obětoval své království, svoje poklady, ano i vlastní život, ku potření kacířství. Nyní však spatřil svoje vojsko zničené bojem, svoje pokladny prázdné, kdežto víra, kterou se snažil bezvýsledně utlačiti, ta se vzmáhala a šířila. Karel V. bojoval proti všemohoucí síle. Bůh řekl: “Bud světlo,” avšak císař se snažil zachovati tmu nedotknutou. Jeho úmysly zklamaly; a v předčasném stáří, ztrápen dlouhým bojem, vzdal se trůnu, a úchýlil se v ústraní kláštera.VS 155.1

Ve Švýcarech, rovněž tak i v Německu, po probuzení na-staly dny temna. Jakkoliv mnohá místa přijala reformní vyznání víry, jiní však přidržovali se se slepou tvrdošíjnosti vyznání Říma. Jejich pronásledování těch, kteříž toužili po dosažení pravdy, konečně bylo podnětem občanské války. Zwingli, a mnozí kteří se s ním spojili v reformě, padli na krvavém poli v Cappel. Ecolampadius, přemožen jsa těmito hroznými ztrátami, brzy na to zemřel. Řím vítězně jásal, a zdálo se, že v mnohých místech dosáhne opět všeho nazpět co ztratil. Avšak Ten, jehož rady jsou věčné, nezapomněl na své dílo, ani na svůj lid. Jeho ruka jich vysvobodila. V jiných zemích opět vzbudil dělníků pro nesení reformy dále.VS 155.2

Ve Francii, prve než Lutherovo jméno tam bylo známo co reformátora, počínal již den svítati. Prvním z těch, kteří ono světlo spozorovali, byl stařičký Lefevre, muž rozsáhlého vzdělání, profesor Pařížské University; tento byl zároveň úpřimným a horlivým římsko-katolíkem. V jeho pátrání ve starověkých spisech, byla jeho pozornost uvedena na Bibli, a tak přednesl zpytování téže i před svoje posluchače—žáky.VS 156.1

Roku 1512, prve než Luther neb Zwingli započali své dílo reformy, Lefevre psal: “Jest to Bůh, který dává nám skrze víru spravedlnost, která z milosti jedině ospravedlňuje nás k životu věčnému.”^{1Wylie kniha 13, kap. 1.} Prodlévaje při tajemstvích o vykoupení, vyjádřil se takto: “Požehnaný nese zlořečenství, a zlořečený jest uveden v požehnání; Život zmírá, a mrtvý žije; Sláva jest zahalena v temnotu, a ten, který nepoznal jiného než zmatek, jest přioděn slávou.”^{2D’Aubigné, kn. 12, kap. 2, (Lond. vyd.)}VS 156.2

Uče, že sláva spasení přináleží pouze Bohu, prohlásil též, že povinnost poslušenství přináleží člověku. “Jsi-li členem církve Kristovy,” pravil, “pak jsi údem Jeho těla, pak jsi pln jeho Božské povahy Ó, kdyby lidé mohli srozuměti těmto přednostem, — jak čistě a svatě by pak žili, a s jakou po-zorností, v porovnání se slávou v nich se nalézající, — slávou., již tělesné oko nemůže spatřiti, — posuzovali by slávu tohoto světa.”^{2D’Aubigné, kn. 12, kap. 2, (Lond. vyd.)}VS 156.3

Mezi Lefevrovými žáky byli někteří, kteří horlivě naslou-chali jeho slovům, a kteří, dlouho po umlknutí hlasu jejich učitele, měli pokračovati v hlásání pravdy. Takovým jedním z nich byl Vilém Farel. Jsa synem zbožných rodičů, a vychován ku přijetí prostou vírou učení církve, mohl říci o sobě s apoštolem Pavlem: “Vedle nejjistší sekty v našem náboženství, byl jsem živ farizeus.”^{3Skut. Ap. 26:5,.} Co oddaný katolík, horlivě tou- žil po zničení všech, kteří si dovolili odporovati ‘sVaté’ církvi.VS 156.4

Avšak všecky tyto věci nemohly mu dáti klid duše. Usvěd-čení z hříchů lpělo na něm stále, a všecky skutky pokání jež konal, nemohly jej odstraniti. Jako hlasu s nebe naslouchal slovům reformátora: “Spasení jest z milosti.” “Nevinný jest odsouzen, a provinilec osvobozen.” “Jedině kříž Kristův otvírá brány nebes, a zavírá brány pekla.”^{1Wylie,kn. 13, kap.2.}VS 157.1

Farel s radostí přijal pravdu. S obrácením se, podobným Pavlovu, odvrátil se od jha a okovů pověstí, ku svobodě synů Božích. “Na místo krvelačného srdce zuřivého vlka, přišel nazpět,” praví, “klidně, jak tichý, neškodný beránek — maje svoje srdce cele odevzdané Kristu Ježíši.” ^{2D’Aubigné, kn. 12, kap.3.}VS 157.2

V době, kdy Lefevre šířil světlo mezi svými studenty, jsa horlivým pro dílo Krista, vyšel, by zvěstoval pravdu veřejně. Hodnostář církevní, biskup Meauxský, brzy připojil se též k nim. Jiní pak učitelé vyššího vzdělání a schopností spojili se s nimi v hlásání evanjelia, a toto získalo přívrženců mezi všemi vrstvami lidu, od domů prostých řemeslníků a dělníků až. k paláci královskému. Sestra Františka I., tehdejšího panovníka, přijala evanjelické vyznání víry. Sám král, a matka královny, byli po nějakou dobu nakloněni učeni tomuto, a tak reformátoři s velikou nadějí patřili v před do budoucna, kdy Francie bude získána pro evanjelium.VS 157.3

Avšak naděje jejich neměly býti uskutečněny. Zkoušky a pronásledování očekávaly učedlníky Krista. Toto ovšem bylo z lásky zastřeno před jejich zrakem. Nastala jim sice krátká doba pokoje, by mohli nabýti síly k setkání se s bouří, jež měla potom následovati; reformace činila rychlý pokrok. Biskup z Meauxu horlivě pracoval ve své vlastní diocési, vyučuje kněží i lid. Nedbalí a nemravní kněži byli odstraněni, a pokud možno, byli nahraženi muži učenými a zbožnými. Biskup velmi toužil po tom, by jeho lid měl přístup k slovu Božímu, a tohoto bylo brzy dosaženo. Lefevre podujal se přeložení Nového Zákona; a v té samé době, kdy Lutherova německá bible vyšla z tisku ve Wittenberku, francouzský Nový Zákon byl vytisknut v Meaux. Biskup nešetřil ani prácí ani penězi k rozšíření jej ve své farnosti, a tak brzy venko vané Meauxsští byli majitely písma svátého.VS 157.4

Jako cestující, hynoucí žízní, vítají s radostí živý pramen vody, tak tyto duše přijaly poselství nebes. Dělníci na polích, řemeslníci v dílnách, obveselovali svoji denní práci mluvou o vzácných pravdách bible. Na večer, místo by se odebrali do vináren, scházeli se po domích ku čtení Božího slova, a k spo-lečným modlitbám a chválení Boha. Veliká změna byla brzy zřejmá v tomto okolí. Ačkoliv přináleželi k nejnižší třídě, ne-učení a těžko pracující venkované, však ona obnovující a pozvedující a uzdravující moc Božské milosti byla patrná v jejich životech. Pokorní, milující a svati, stáli zde co svědkové toho, co může evanjelium vykonati pro ty, kteří jej přijímají s upřimností.VS 158.1

Světlo, zanícené v Meaux, zářilo daleko. Každým dnem se počet obrácených zvětšoval. Hněv kněžské nadvlády byl po čas udržován králem, který nenáviděl mělké pobožnůstkářství mnichů; avšak papežští vůdcové konečně zvítězili. Hranice byly postaveny. Biskup Meauxský, jsa přinucen k výběru mezi hranicí a odvoláním, volil lehčí cestu; avšak přes pád vůdce, jeho stádo zůstalo pevným u víře. Mnozí osvědčili pravdu u prostřed plamenů. Svoji odvahou a věrností na hranici, tito prostí křesťané mluvili tisícům, kteří v době míru a pokoje nikdy neslyšeli jejich svědectví.VS 158.2

Nebyli to pouze prostí a chudí, kteří uprostřed utrpení a výsměchu odvážili se svědčiti o Kristu. V knížecích pokojích a sálech zámků a paláců, nacházely se královské duše, kterým byla pravda cennější nad majetek, hodnost, ano i život. Královské brnění skrývalo vznešenějšího a udatnějšího ducha než biskupské roucho a čepice. Louis de Berquin byl z šlech-tického rodu. Udatný a dvorný kníže byl oddán učení, jsa uhlazených způsobů a čistých mravů.VS 158.3

Podobně, jako mnozí z jiných, byl uveden prozřetelností k bibli, a velmi byl překvapen nad tím, že tam nenalezl “učení Říma, ale učení Lutherovo.”^{1D’Aubigné, kniha 13, kap 9.} Od té doby se cele oddal hnutí a šíření evanjelia.VS 158.4

“Nejučenější ze šlechty Francie,” jeho schopnosti a vý-mluvnost, jeho nezdolatelná odvaha a vítězná horlivost, a jeho vliv u dvoru, — poněvadž byl králem oblíben, — bylo příčinou, by byl považován za reformátora své země. Béza řekl: “Berquin by byl druhým Lutherem, kdyby byl naleznul ve Františku I. druhého zastance.” “On jest horším jak Luther,” křičeli přívrženci papeže. Římsko-katolíci Francie se jej velice obávali. Uvrhli jej do vězení jako kacíře, byl však králem propuštěn na svobodu. Tento boj trval po mnohá léta.VS 159.1

František, váhaje mezi Římem a reformací, měnil se ve shovívání aneb zbraňování prudké horlivosti mnichů. Berquin byl třikráte uvězněn papežskými úřady, a vždy propuštěn moc-nářem, který obdivuje jeho schopnost a šlechetnou povahu, odmítal aby byl obětován zlomyslnosti kněžské nadvlády.VS 159.2

Berquin stále jsa varován před nebezpečím, jež mu hrozilo ve Francii, byl přinucen by následoval příkladu těch, kteří nalezli bezpečí v dobrovolném vyhnanství. Bázlivý a pochlebnický Erasmus, který se vším svým vysokým školstvím nedosáhl takové mravní velikosti a výše, která udržuje život a čest v oddané službě pravdě, napsal Berquinovi: “Žádej, bys byl poslán co vyslanec do některé cizí země; jdi a cestuj po Německu. Znáš Bedu a podobných jemu — on jest tisíc-hlavý netvor, střel-hbitý travič ze všech stran. Tvých nepřátel jsou celé pluky. Kdyby tvoje učení bylo lepší jak Ježíše Krista, oni tě nenechají volným dokud tě nezničí. Nedůvěřuj příliš královské ochraně. Při žádné příležitosti však, nesrovnávej mne s učením bohosloveckým.”^{1Wylie, kniha 13, kap. 9.}VS 159.3

Když se nebezpečí rozmnožilo, tu Berquinova horlivost vzrostla v síle ještě větší. Vzdálen jsa politiky a službě sobě samému, rozhodl se, dle rady Erasmovy, ještě ku smělejším výkonům.VS 159.4

Ze spisů těchto učitelů Berquin vybral dvanácte předloh, o kterých veřejně prohlásil, že “odporují Bibli a jsou kacířské ;” a žádal krále, by sám konal soudce v této rozepři.VS 159.5

Ne s nechutí, přivésti tyto odporné strany k sobě ku roz- lišeni jejich správnosti a přesností, ale s radostí přijal mocnář tuto příležitost ku ponížení pýchy hrdých mnichů, a povolal římsských, by hájili svoje učení biblí. Tito znali, a byli si toho úplně vědomi, že jim tato zbraň velmi málo zpomůže; vězení, mučidla a hranice byly nástrojemi, s nimiž znali lépe zacházeti. Nyní se vše obrátilo, a spatřovali, že sami jsou na okraji jámy, do níž chtěli svrhnouti Berquina. Se zděšením hledali cestu k uniknutí.VS 159.6

“Právě v té době byla zničena jedna socha panny Marie na rohu jedné z ulic města.” Zástupy lidí hromadilo se na tom místě s projevy zármutku a rozhorlení. I král byl hluboce dojat. “Toto jest ovocem učení Berquina,” křičeli mniši. “Všecko jest ve stavu k převrácení — náboženství, zákony, i samotný trůn — tímto Lutheránským spiknutím.”^{1 Wylie, kn. 13, kap. 9.}VS 160.1

Berquin byl opět zatčen. Král odejel z Paříže, a mnichům byla ponechána volnost k jejich dílu. Reformátor byl souzen a odsouzen k smrti; i kdyby jej chtěl král František zachrániti, tak nemohl, neb rozsudek byl vykonán ten samý den kdy byl prohlášen.VS 160.2

V poledne byl Berquin odváděn na popraviště. Veliký dav lidí se shromáždil by byli svědky výjevu, mezi nimiž se nalézali mnozí, kteří s úžasem pozorovali, že oběť tentokráte byla vybrána z nej lepší a nej udatnější rodiny Francie.VS 160.3

Bídný vůz na němž se vezl, hrozivé tváře pronásledovatelů, děsná smrt na níž se ubíral, — toho všeho on nedbal. Ten, kterýž žije, byv mrtev, a jest živ na věky věků, maje klíče smrti a pekla, byl při něm. Berquinův obličej zářil světlem nebeského klidu. Oblečen byl v krásný šat, maje “sametový plášť, kamizolu z damašku a satinu, a zlatém prošívané punčochy.”^{2D’Aubigné, “History of the Reformation in the Time of Calvin,” kn. 2, kap. 16.} Mělť osvědčiti svoji víru v přítomnosti Krále králů, a před svědkem vesmíru, a nemělo tudíž nic zarmucujícího kaliti jeho radost.VS 160.4

Když se průvod zvolna ubíral ulicemi plnými zastupu lidí, tu mnozí z nich obdivovali onen nezkalený pokoj a radostné vítězství jeho pohledu a držení těla. “On jest,” pravili,“jako jeden z těch, kteří sedí v chrámě, a zabývá se se svatými věcmi.”^{3Wylie kn. 13, kap. 9.}VS 160.5

Na hranici snažil se Berquin osloviti lid několika slovy; avšak mniši, obávajíce se následků, počali křičeti, a vojáci řinčeti zbraní, tak že hlas mučedníka byl utlumen. Takto roku 1529 nejvyšší písemnická a kněžska moc vzdělané Paříže “podala obyvatelstvu žijícímu v roce 1793 zásadní vzor v umlčení svatých slov zmírajícího na popravišti.”^{1Wylie, kn. 13, kap. 9.}VS 161.1

Zpráva o Berquinově smrti působila zármutek přátelům a příznivcům Reformy po celé Francii. Avšak jeho příklad nebyl bezúčelným. “My jsme též hotovi,” mluvili mnozí svědkové pravdy, “jíti vstříc smrti s radostí, patříce naším zrakem na život kterýž přijíti má.”^{2D’Aubigné, “History of the Reformation in the Time of Calvin,”kn.2 kap. 16.}VS 161.2

Po dobu pronásledování v Meaux, učitelé reformovaného vyznání byli zbaveni práv kázání, a tak se rozešli do jiných míst. Lefevre po nějaké době odebral se do Německa. Farel vrátil se do svého rodného města ve východní Francii, by tam šířil světlo, v místě svého dětství. Brzy se však zprávy o jeho díle roznesly po Meauxu, a pravda, již vyučoval s neohroženou horlivostí, nacházela posluchačů. Úřady však byly povzbuzeny by jej umlčily; a tak se stalo, že byl vypovězen z města. Ačkoliv nemohl pracovati více veřejně, však pravdu hlásati nepřestal, cestuje po pláních a vesničkách, učil lid v domích i na polích, nalézaje skrýš v lesích a skalnatých jeskyních, které bývaly jeho oblíbeným místem v mládí.VS 161.3

Jako v době apoštolské, pronásledování “k většímu pro-spěchu evanjelium přišlo.”^{3Fil. 1:12.} Jsouce vyhnáni z Paříže a z Me-auxu, “ti, kteříž se byli rozprchli, chodili, kážíce slovo.”^{4Skut. 8:4.} A takto světlo pravdy nalezlo cestu do mnohých vzdálených krajin Francie.VS 161.4

Bůh stále připravoval nových dělníků pro svoje dílo. V jedné Pařížské škole nalézal se myslivý mladík, jehož schopnosti a pokrok brzy jej učinily chloubou koleje, a bylo důvěrně očekáváno, že Jan Kalvín se stane jedním z nejschopnějších a nej čestnějších zastanců církve. Avšak paprsky nebeského světla pronikly i hradby učenosti a pověry, v nichž byl Kalvín uzavřen. Naslouchal o nové nauce s hrůzou, nepochybuje o tom, že kacíři zaslouží hranici jim dávanou.VS 161.5

Usvědčení z hříchů se jej stále přidržovalo; spatřil sám sebe bez prostředníka v přítomnosti svátého a spravedlivého Soudce. Prostřednictví svatých, dobré skutky, církevní obřady, — vše bylo bezmocným k očistění jej od hříchů. Nic jiného před sebou nespatřoval, než temnotu věčného zoufalství. Nadarmo snažili se učitelé církve uleviti jeho bídě. Zpověď, pokání, rovněž nic neprospěly; nemohly smířiti jeho duši s Bohem.VS 162.1

Jsa dosud zaměstnán bezvýsledným bojem, jednoho dne Kalvín náhodou navštívil veřejné náměstí, a stal se tak svědkem upálení jistého kacíře. Byl naplněn obdivem nad výrazem pokoje, který se uhostil v tváři mučedníka. Uprostřed muk hrozné smrti, a pod ještě hroznější klatbou církve, osvědčil svoji víru s odvahou, kterou tento mladý student bolestně porovnával se svojí zoufalostí a temnotou, jsa živ dle nejpiísnější poslušnosti k církvi. Znal, že víra kacířů byla zpodepřena biblí. Rozhoanui se tudiz, ze ji bude zkoumati a vynalezne, bude-li mu možným, tajemství radosti.VS 162.2

V bibli nalezl Krista. “Ó, Otče,” volal, “Jeho oběť uklidnila Tvuj hnev; Jeho krev obmyia mne od nečistoty; Jeho kříž nesl moje zlořečenství; Jeho krev mne vykoupila. Vynalezli jsme sobě mnohé zbytečné pošetilosti, avšak Ty jsi postavil slovo své přede mne jak pochodeň, a dotknul jsi se srdce mého, bych mohl v mé hříšnosti dosáhnouti zásluh Kristových.”^{1Martyn, Svaz. III., kap. 13.}VS 162.3

Skromně započal Kalvín své dílo, a slova jeho byla jako rosa padající k občerstvení země. Opustil Paříž, a odebral se do jednoho krajského města, kde byl pod ochranou kněžny Markéty, která milujíc evanjelium, poskytovala ochrany jeho učedlníkům. Kalvín byl dosud mladíkem, způsobného a skromného chování. Jeho dílo počalo v příbytcích lidu. Jsa obklopen domácími, předčítal jim z bible, a tak otvíral jim pravdy spásy. Ti, kteří slyšeli toto poselství, opět nesli tyto blahé zvěsti druhým, a tak brzy učitel tento rozšířil dílo své za hranice města do okolních měst a vesnic. Nacházel přístup do chudých chaloupek rovněž i zámků, a tak jda v před, kla- dl základy církvi, která měla vydati neohrožené svědky pro pravdu.VS 162.4

Po několika měsících Kalvín byl opět v Paříži. Neobyčejný rozruch tehdy panoval v kruzích učených mužů a mezi studenty. Zkoumání starověkých jazyků přivedlo jich k bibli, a mnozí, jichž srdce nebyla dotknuta jejími pravdami, horlivě o nich rozmlouvali. V době, kdy universitní síně byly naplněny rozruchem bohosloveckých otázek, Kalvín pracoval od domu k domu, otvíraje lidem bibli, a mluvě jim o ukřižovaném Kristu.VS 163.1

Boží Prozřetelnost poskytla Paříži opět jiné pozvání ku přijetí evanjelia. Král, jsa pod vlivem politických úvah, ne-rozhodl se dosud cele pro Římskou stranu proti Reformaci. Markéta se však dosud přidržovala naděje, že protestantům nadejde vítězství ve Francii. Rozhodla, by reformované učení bylo hlásáno v Paříži. V nepřítomnosti krále dala rozkaz evanjelickému knězi, by kázal v kostelích města. Toto jsouc zapovězeno papežskými hodnostáři, kněžna otevřela palác. Jedna místnost byla upravena na kapli, a bylo oznámeno, že každý den v určitou hodinu bude kázání; lid všech stavů a tříd byl pozván k návštěvě. Zástupy lidu se sešlo k bohoslužbě. Nejen kaple, ale i okolní místnosti byly přeplněny. Tisíce se jich scházelo každý den, — urození, státníci, právníci, obchodníci a řemeslníci. Král, místo by zapověděl tyto schůze, rozkázal, by dva z chrámů Paříže byly otevřeny. Nikdy před tím nebylo město tak pohnuto slovem Božím. Zdálo se, že vanutí nebeského ducha života jest pociťováno lidmi. Střídmost, čistota, pořádek a hospodářství zaujalo místo opilsví, zlořádu, třenic a zahálky. Po dva roky bylo slovo Boží hlásáno v hlavním městě; ačkoliv bylo mnoho těch, kteří přijali evanjelium, přece však většina jej zamítli. František chtěl prokázati shovívavost spíše proto, by tak sloužil vlastním záměrům, ale římsko-katolíkům se opět podařilo dosáhnouti vrchu. Chrámy byly opět uzavřeny, a hranice zapáleny.VS 163.2

Kalvín byl dosud v Paříži, připravuje se, skrze prostřed-nictví modlitby a učením, pro další svoji práci, a šíře světlo pravdy dále. Ovšem, že konečně padlo i naň podezření. Úřady se rozhodly dáti jej plamenům. Přátelé rychle přišli do jeho bytu se zprávou, že úředníci jsou již na cestě, by jej zatkli. V okamžení na to bylo lze slyšeti hlučné zaklepání na venkovní dvéře vchodu. Nebylo ani okamžiku k ztracení. Někteří z jeho přátel zdrželi úředníků u vchodu, zatím co druzí pomohli spustiti reformátora oknem dolů, který se rychle vzdálil z města. Nalezna útulek v chatrči jednoho dělníka, který byl přítelem reformy, přestrojil se do jeho oděvu, a s motykou na rameně vyšel na svoji cestu. Cestoval jižně, až opět nalezl skrýš v panství Markéty.VS 163.3

Zde setrval několik měsíců, bezpečen jsa pod ochranou mocných přátel. Jakmile bouře poněkud ustala, hledal si nové pole práce v Poitiers, kde se nalézala universita, a kde již počaly tyto nové názory získávati přízeň. Osoby všech tříd s radostí naslouchaly evanjelium. Kázání nebylo veřejně odbýváno, ale v domě vrchního úředníka, a v jeho vlastním příbytku, aneb i v obecné zahradě Kalvín otvíral slovo života těm. kteří si žádali jej vyslechnouti. Po nějaké době, jeskyně, na straně hlubokého a úzkého průsmyku, kterou přečnívající skály a stromy činily ještě bezpečnější, byla místem jejich schůzí. Malé hloučky lidí, opouštějíce město různými směry, tam se vždy sešly. V tomto útulku byla bible čtena a vykládána. Zde byla prvně slavena večeře Páně od ‘protestantů’ Francie. Z tohoto malého sboru bylo vysláno několik věrných evanjelistu.VS 164.1

Opět jednou Kalvín se vrátil do Paříže. Avšak tetokráte nalezl téměř všecky dvéře uzavřeny pro dílo evanjelia, až konečně se rozhodl odejiti do Německa.VS 164.2

Francouzští reformátoři’ jsouce žádostiví spatřiti svoji zem v stejném pokroku s Německem a Švýcary, rozhodli se dáti smělou ránu pověrám Říma, která měla probuditi celý národ. Jednajíce dle toho, jedné noci nalepili ohlášky po celé Francií, v nichž byl učiněn výpad oproti mši. Místo přivedeni rozšíření reformy, tento horlivý, avšak nesprávně souzený čin, přinesl hnutí zkázu, a to nejen pro její šiřitele, ale i na přátely a příznivce reformovaného učení, po celé Francii.VS 164.3

Některou tajnou rukou — zda neopatrným přítelem aneb lstivým nepřítelem, nikdy nebylo známo — jedna z těchto vy-hlášek byla připevněna na dvéře králova osobního pokoje. Mocnář byl naplněn zděšením. V listu tomto byla napadána pověra, — jíž se dostávalo cti’ po celé věky, — beze vší šetrnosti. Tato bezpříkladná smělost vetřelce s těmito prostými a úžasnými výpověďmi v královské přítomnosti, vzbudila hněv krále. Po nějakou dobu zůstal král státi v úžasu, chvěje se a beze slova. Potom jeho hněv nalezl východ v tomto výroku: “Zatkněte všech bez rozdílu kteří jsou v podezření z Lutherismu. Já jich všech vyhubím.”^{1D’Aubigné,“History of the Reformation inthe Time of Calvin,” kn. 4, kap. 10.} Pečeť byla na to vtisknuta. Král se rozhodl cele vrhnouti na stranu ŘímaVS 165.1

Zaopatření byla ihned učiněna k zatknutí každého evanjelika v Paříži. Chudý řemeslník, přívrženec reformovaného vyznání, který obyčejně povolával věřících do jejich tajných schůzí, byl zatčen, a pod trestem okamžité smrti na hranici, bylo mu poručeno, by vykonal papežské obeslání do každého protestanského domu v městě. Hrůzou zděšen od hlavního účelu, ucouvnul, avšak konečně strach před ohněm zvítězil, a svolil státi se zrádcem svých bratří. Předcházen stráží, a ob-klopen řadami kněží a nositely kadidlnic, mnichy a vojáky, Morin, královský tajný policista, společně se zrádcem, pomalu a tiše se ubírali ulicemi města. Tento průvod byl výhradně konán ku cti “hostie,” výkon to ku smíření urážky učiněné odpůrcemi proti mši. Avšak za tímto průvodem byl skryt smrtelný účel. Při příchodu oproti domu evanjelika, zrádce vždy dal znamení, avšak ani slova při tom nebylo vyřknuto. Průvod se zastavil, vešli do domu, a rodina byla vyvlečena a svázáni řetězy, a pak tato hrozná společnost pokračovala zase dále v hledání nových obětí. “Neušetřili žádného domu. ani velikého ani malého, ano ani kolejí a University Paříže.... Morin způsobil, že se město chvělo.. .. Byla to hrůzo-vláda.”VS 165.2

Kněží, žádostiví jsouce udržeti všeobecnou zuřivost v její výši, rozšiřovali hrozná nařčení a obvinění oproti evanjelíkům. Obviňovali jich z příprav k zabíjení katolíků, podvrá- cení vlády a zabití krále. Avšak ani stínu důkazů nemohli podati ku zpodepření těchto obvinění. Ovšem že tato proroctví zla měla dojiti splnění; avšak za zcela jiných okolností, a z příčin jiné podstaty. Ukrutnosti spáchané katolíky na nevinných protestantech nahromadily se v míru odplaty, a v následujících staletích způsobily onen předvídaný osud na králi, jeho vládě, a jeho poddaných; tento však byl způsoben nevěrci a samotnými římsko-katolíky. Nebyla to příčina založení, ale zastavení protestantismu, jež o tři sta let později uvedlo na Francii tyto hrozné pohromy.VS 165.3

Podezření, nedůvěra a hrůza pronikaly všecky třídy spo-lečenské. Uprostřed všeobecného poplachu a zmatku bylo lze zříti kterak učení protestantů získalo půdu v myslích mužů, stojících na vysokém stupni vzdělání, vlivu a vynikající po-vahy. Čestná a důvěrnická místa byla náhle uprázdněna. Ře-meslníci, tiskaři, učitelé a profesoři z universit, spisovatelé ano i dvořenínové, zmizeli. Sta jich uteklo z Paříže, co dobrovolní vyhnanci z rodné země, dávajíce tak na jevo, že jsou příznivci reformního hnutí. Papeženci na ně patřili s údivem v domněnce, že byli kacířemi mezi nimi trpěnými. Zuřivost jejich byla vychrlena na zástupech prostých obětí, kteří byli ponecháni v jejich dosahu. Žaláře byly přeplněny, a i vzduch zdál se býti ztemnělým od kouře hořících hranic, zapálených pro vyznavače evanjelia.VS 166.1

Francie se měla cele oddati, skrze vážný a veřejný obřad, k zničení protestantismu. Kněží požadovali, by učiněná urážka oproti nebi, v ponížení mše, byla odčiněna krví, a aby král pro dobro svého lidu, veřejně dal svoje schválení k tomuto hroznému dílu.VS 166.2

Pro tento hrozný obřad byl ustanoven den 21. ledna, roku 1535. Pověrečná hrůza a svatoušská nenávist celého národu, byly vzbuzeny. Paříž se hemžila zástupy z okolních krajin, kteří naplňovaly její ulice. Den ten měl započít slavným průvodem. “Domy, kudy se průvod ubíral, byly ověšeny černými smutečními závoji, a na mnoha místech byly zřízeny oltáře.” Před každými dveřmi byla rozsvícena pochodeň ku cti “svaté hostie.” Před svítáním byl průvod zřízen při královském paláci. “Nejprve šli s prapory a křížemi z několika farností; pak následovali měšťané, vždy po dvou, nesouce pochodně.” Pak šly čtyry řády mnichů, každý ve svém zvláštním kroji. Dále následovaly obrovské sbírky vyhlášených ostatků. Za těmito jelo panské kněžstvo v jejich šarlachových a purpurových rouchách, ozdobených drahokamy, a nádhernou, lesknoucí se úpravou.VS 166.3

“Hostie byla nesena Pařížským biskupem, pod skvělým baldachýnem,... neseným čtyřmi knížaty, dle krevního původu. ... Za hostií kráčel král. .. . František I. toho dne neměl korunu, ani královské roucho.” S “obnaženou hlavou, zrakem upřeným k zemi, s rozžatou svící ve své ruce,” král Francie objevil se co “kajícník.”^{1 Wylie,kn. 13, kap.21.} Při každém oltáři se pokorně uklonil, ne pro hříchy které pokálely jeho duši, ani k vůli nevinné krvi, jež potřísnila jeho ruce, ale pro ‘smrtelný’ hřích jeho poddaných, kteří si dovolili odsuzovati mši. Za ním následovala královna a jiní státní hodnostáři, též vždy dva a dva, každý maje hořící pochodeň ve své ruce.VS 169.1

Hroznou stala se temnota národa, který opovrhnul světlem pravdy. “Milost, která přináší spasení,”se zjevila; avšak Francie, po poznání její moci a svatosti, po vnoření se tisíců do jejích Božských krás, po osvětlení měst a vesnic jejím světlem, — odvrátila se od ní, volíc raději tmu na místo světla. Zavrhli od sebe nebeský dar když jim byl nabízen. Nazývali zlo dobrem a dobro zlem, až upadli v kořist svému vlastnímu podvodu. Nyní, ačkoliv se ve skutečnosti mohli domnívati, že slouží Bohu pronásledováním Jeho lidu, přece však jejich úpřimnost nezbaví jich viny. Světlo, které by jich zachránilo před podvodem, od pokálení jejich duší od viny krve, — zúmyslně zamítli.VS 169.2

Vážná přísaha ku vyhlazení kacířství byla učiněna ve velechrámu, kde téměř o tři staletí později, “bohyně rozumu” měla býti vstavena na trůn národem, který zapomněl na Boha.VS 169.3

“Na krátkých vzdálenostech byly postaveny lešení se sloupy (šibenice), na nichž měli býti jistí evanjeličtí křesťa- né za živa upáleni, a vše bylo tak zařízeno, by tyto živé po-chodně byly zapáleny ve chvíli, když se král přibližoval, a prů-vod měl býti vždy zastaven, by se stali svědky popravy.”^{1Wylie, kn. 13, kap. 21.} Po-drobnosti těchto muk, vytrpěných svědky Kristovými, jsou příliš hroznými k opakování jich popisem; avšak ze strany obětí nebylo žádného ústupu. Jeden z nich, jsa žádán by odvolal, odvětil: “Já pouze věřím to, co proroci a apoštolé dříve kázali, a co shromáždění svatých věřilo. Moje víra jest založena na důvěře v Boha, jež bude odporovati všem mocem pekla.”^{2D’Aubigné, “History of Reformation in the Time of Calvin,” kn. 4, kap. 12.}VS 169.4

Evanjelium pokoje, kterým Francie opovrhla, mělo býti příliš určitě vykořeněno, ale hrozné budou pak následky téhož. Po dvě stě padesáti osmi letech, právě v týž den, 21. ledna, r. 1793, jiný průvod, za zcela jiným účelem ubíral se ulicemi Paříže. “Opět král byl hlavní osobou v průvodu; opět onen šum a povyk; opět bylo voláno po více obětech; opět byly postaveny černé šibenice; a opět výjevy toho dne byly zakončeny popravami; Ludvík XVI., zápase osobně se svými žalářníky a popravčími, byl vlečen v před ku špalku, a tam sekera padla, a jeho odťatá hlava skulila se na popraviště.”‘^{3Wylie, kn. 13, kap. 21.} Nebyl král samotnou obětí; poblíže tohoto samého místa dva tisíce osm set lidských bytostí zahynulo “guilotinou” (padající sekerou), v době krvavých dnů za Hrůzovlády.VS 170.1

Reformace přinesla světu otevřenou biblí, rozpečetěná pravidla Božího zákona, poukazujíc na nároky svědomí lidu. Nekonečná Láska odhalila lidem zákony a pravidla nebes. Bůh řekl: “Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteříž, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest.”^{45 Mojž. 4:6.}VS 170.2

Když Francie zamítla dar nebes, tu zasela símě bezvládí (anarchie) a zkázy; neodvratitelné výsledky tohoto působení byly: Revoluce a Hrůzovláda.VS 170.3

Delší čas před pronásledováním, vzniklým oněmi vyhlá-škami, smělý a ohnivý Farel byl přinucen utéci z rodné země. Uchýlil se do Švýcar, a jeho prácí, podobnou Zwingliho, po- mohl získati nazpět přízeň reformě. Jeho poslední dny měly býti stráveny zde, avšak neustával též rozhodně působiti na obnovu, Francie.VS 170.4

Farel nastoupil dílo své ve Švýcarech v nízkém předstírání, co školní učitel. Uchýliv se na odlehlou farnost, oddal se vyučování dítek. Mimo obyčejné předměty k učení, opatrně jim přednášel pravdy bible, doufaje tak docíliti spojení s rodičemi skrze dítky. Byli tam též někteří kteří věřili pravdám Božím, avšak kněží vystoupili v popředí, by dílo to zastavili, a pověrečný venkovský lid byl jimi povzbuzen k odporu. Jako první apoštolé, jsouce pronásledováni v jednom městě šli do jiného, tak i on. Z vesnice do vesnice, z města do města chodil, cestuje pěšky a snášeje hlad, zimu a únavu; téměř všade byl v nebezpečí života. Kázal na tržištích, v kostelích, ano i občas s kazatelny katedrály. Stále však snažil se jiti v před. Ačkoliv někdy byl odražen, přece však s neumdlévající silou vracel se vždy k novému útoku; spatřoval kterak jedno město za druhým, dřívější to pevnosti papežské — otvíraly svoje brány evanjelium. Ona malá farnost, kde prvně započal svoji práci, brzy potom přijala reformní učení. Města Morat a Neuchatel též zavrhly římské obřady, a odstranily modlářské sochy ze svých kostelů.VS 171.1

Farel dlouho toužil po vztýčení praporu evanjelia v Ženevě. Kdyby toto místo bylo získáno, pak by se stalo středem reformace Francie, Švýcar a Italie. Maje tento cíl stále před sebou, pokračoval v díle šíření evanjelia v okolních městách a vesnicích, až mnohé z nich byly získány. Potom s jediným společníkem vešel do města Ženevy. Bylo mu však dovoleno pouze dvakráte kázati.VS 171.2

Pro příští zkoušku byl zvolen skromnější nástroj — mladý muž tak pokorný vzhledem, že byl chladně přijímán i příznivci reformy. Co však takový může vykonati tam, kde byl Farel zavržen? Kterak může snésti bouři takový muž, nemající ani odvahy ani zkušeností tam, odkud byli nej silnější a nejodvážnější přinuceni utéci? “Ne silou ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.”^{1Zach. 4:6.} “Což jest u světa mdlé, to vyvolil Bůh aby zahanbil silné.” “Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé.”^{21 kor. 1 : 27,25.}VS 171.3

Froment počal svoje dílo jako učitel. Pravdy které učil dítky ve škole, oni opakovaly ve svých domovech. Brzy přišli rodiče do školy k poslechnutí výkladů bible, až posléze školní místnost byla naplněna pozornými posluchačemi. Nové Zákony a spisy byly hojně rozšiřovány, až dosáhly mnohých z těch, kteří se obávali přijití veřejně vyslechnouti onu novou nauku. Po nějaké době i tento pracovník byl přinucen utéci; avšak reforma-byla započata, a ta se vzmáhala a šířila. Kazatelé se navrátili, a skrze jejich účinnou práci evanjelické vyznání a bohoslužby byly zavedeny v Ženevě.VS 172.1

Město toto se již bylo prohlásilo pro Reformaci, když Kalvín cestuje po různých místech, vstoupil do jeho bran.VS 172.2

V této návštěvě Farel poznal ruku Boží. Ačkoliv Ženeva přijala reformované vyznání víry, přece však ještě zůstalo veliké dílo k dokončení. Obrácení k Bohu nezáleží na společnosti, ale na jednotlivcích; dílo obrození musí býti vykonáno v mysli a v srdci mocí Ducha svatého, a nikoliv výnosem městské rady. Zavržením moci Říma, lid v Ženevě nebyl tak horlivým a hotovým k opuštění nepravostí, kterým se tak dobře dařilo za jeho vlády. Zavedení čistých zásad evanjelia, a připravení lidu pro postavení k němuž jej Prozřetelnost volala, nebylo snadným úkolem.VS 172.3

Farel důvěřoval že nalezl v Kalvínovi muže, s nímž se může spojití k vykonání tohoto díla. Ve jménu Božím vážně žádal mladého evanjelistu k setrvání a ku práci v tomto místě. Kalvín však ucouvnul v překvapení. Farelovo vážné napomenutí a výzva zdála se mu však býti hlasem s nebe, a proto bál se klásti odpor. Domníval se, “že ruka Boží vztažená dolů s nebe uchopila jej, a bez možného odporu dala jej v místo, které by tak rád opustil.”^{1D’Aubigné,“History of the Reformation in the Time of Calvin,” kn. 9, kap. 17.}VS 172.4

Po celém křesťanství protestantism byl ohrožován svými nesčetnými nepřátely. Řím povolal nové síly doufaje, že jej cele zničí. Avšak Boží požehnání a práce těchto šlechetných mužů kteří byli postaveni za nástupce Luthera, byli příčinou že protestantismus nepadl. Nejmenší země, nejslabší a nej-skromnější národy, staly se pevnostmi. Ženeva se nalézala uprostřed mocných nepřátel, pracujících o její zničení; bylo to Holandsko na písečných pobřežích severního moře, zápasíc oproti ukrutnostem Španělska, tehdy to největšího a nejzá-možnějšího z království; a bylo to pusté Švédsko, které získaly vítězství pro reformní obnovu.VS 172.5

Téměř po třicet let pracoval Kalvín v Ženevě; nejprve pro založení církve dle mravních zásad bible, a potom pro pokrok Reformace po celé Evropě. Jeho působení co veřejného vůdce nebylo bezvadné, ani jeho nauky zcela bez chyb. On však byl nástrojem v prohlašování těch pravd, které byly tak důležitými v jeho době, v udržování zásad protestantismu oproti rychle se valícímu přílivu papežské nauky, a v pěstění čistoty a prostoty života v evanjelických církvích, na místo pýchy a zkaženosti zavedené pod Římským učením.VS 173.1

Z Ženevy byly vysílány spisy i učitelé k šíření evanjelické nauky. K tomuto středu pohlíželi o radu, poučení a povzbuzení, pronásledovaní všech zemí. Kalvínovo město stalo se útulkem stíhaných reformátorů celé západní Evropy. Utíkajíce před bouří která trvala staletí, uprchlíci přicházeli do bran Ženevy. Hladoví a ranění, oloupení o domovy a rodiny — byli vždy vřele vítáni a něžně bylo o ně pečováno; nalezše zde domov, žehnali městu jež se jich ujalo — svojím uměním a učeností a zbožností. Mnozí z těch, kteří tam přišli hledati svoji skrýš, navrátili se do svých krajin by vzdorovali ukrutnostem Říma. Jan Knox, hrdinný to reformátor Škotska — nemálo z anglických “Puritánů” z Francie, odnášeli pochodně pravdy k ozáření temnoty jejich rodných zemí.VS 173.2