Adventní Hnutí.

Jako Reformace v šestnáctém století, tak i adventní hnutí objevilo se v různých křesťanských zemích touže dobou. V Evropě i v Americe muži víry a modlitby byli ponuknuti ku zpytování proroctví, a jdouce po stopách vdechnutých zázna-mů, nalézali přesvědčující důkazy, že se blíží konec všech věcí. V různých zemích byly osamocené sbory křesťanů, kteří jedině zpytováním Písma dospěli k víře, že příchod Spasitelův jest nedaleký.VS 212.3

V roce 1821, tři léta později kdy Miller dospěl k porozu- mění proroctví, poukazujících na dobu soudu, Dr. Josef Wolf “misionář světa,” začal hlásati blízký příchod Páně. Jeho výklad prorockých období kladl veliké splnění téhož téměř v tutéž dobu jako Miller. Těm, kteří ze slov Písma tvrdili, že nevíme dne ani hodiny, pravíce, že lidé nemohou znáti ničeho o blízkosti Jeho příchodu, Wolf odpovídal: “Což, řekl snad náš Pán, že nikdy nebudeme znáti dne ani hodiny? Což nedal nám znamení časů abychom aspoň věděli, že Jeho příchod se již blíží, jako víme že léto se již přibližuje, když listí pučí na stromě fíkovém? Nemáme-li nikdy znáti tuto dobu, ač On sám nabádal nás, abychom nejen četli proroctví Daniele, ale také mu i rozuměli ? Krom toho náš Pán nechce říci, že blízkost času nemá býti známa, nýbrž že nikdo neví přesného dne ani hodiny. Praví, že se dosti může poznati ze znamení časů, což nás může připraviti na Jeho příchod, tak, jako Noe připravoval archu.”^{1 Wolff, ‘Researches and Missionary Labor,” strana 404,405.}VS 212.4

V době dvaceti čtyř let, od roku 1821 do roku 1845, Wolf mnoho cestoval po Africe, kde navštívil Egypt a Habeš; v Asii, kde prošel Palestýnu, Syrii, Persii, Buchar a Indii.VS 215.1

Cestoval skrze nej divočejší země bez jakékoliv ochrany, se strany Evropských úřadů, snášeje útrapy a nesčetná nebezpečí. Byl mrskán, trápen hladem, prodán do otroctví, a třikráodsouzen k smrti. Byl přepadán lupiči a často téměř hynul žízní. Jednou byl oloupen o vše co měl, a musel cestovati sta mil přes hory pěšky, zatím co sníh mu šlehal ve tvář, a bosé nohy mu tuhly při doteku zmrzlé země.VS 215.2

Byv varován, aby nechodil neozbrojen mezi divoké a ne-přátelské kmeny, prohlásil, že je “opatřen zbraněmi” — “mo-dlitbou, horlivostí pro Krista, a důvěrou v Jeho pomoc.” “Také jsem,” pravil, “opatřen láskou k Bohu a k blížnímu, a bibli mám v ruce.”^{2W. H. D. Adams, “In Perils Oft,” str. 192.} Hebrejskou a Anglickou bibli nosil sebou všude na svých cestách. O jedné ze svých posledních cest praví: “Nosil jsem bibli otevřenou v ruce. Cítil jsem, že má síla jest v té knize, a že její moc bude mne chrániti..” ^{3Tamtéž, str. 201.}VS 215.3

Tak pokračoval ve své práci, až poselství o soudu bylo do-dáno veliké části obydlené zeměkoule. Mezi Židy, Turky, Per- šany, Indy a mnoha jinými národy a kmeny rozšiřoval slovo Boží, v různých těch jazycích, a hlásal brzký příchod Mesiáše.VS 215.4

Na svých cestách v Bucharu, našel u odlehlého a osamělého kmene učení o brzkém příchodu Páně. Arabové v Yemenu, jak praví, “mají knihu zvanou “Seera,” jež se zmiňuje o druhém příchodu Kristově a Jeho slavném kralování; a očekávají, že veliké události se stanou v roce 1840.”^{1“Journal of the Rev. Joseph wolff ,” str. 377} “V Yemenu. .. ztrávil jsem šest dní s potomky Rechabovými. Nepijí víno, nezakládají vinic, nesejí a žijí ve stanech, a podobají se starému Jonadabovi, synu Rechabovu; a našel v jejich společnosti též syny Izraele z kmene Dan,... kteří očekávají s dítkami Rechabovými brzký příchod Mesiáše na oblacích nebeských.” ^{2Tamtéž. str. 389.} Podobnou víru našel jiný misionář v Tatarsku. Jakýsi tatarský kněz tázal se onoho misionáře, kdy Kristus přijde po druhé. Když misionář odpověděl, že o tom nic neví, tu kněz byl velice překvapen takovou nevědomostí u člověka, který se prohlašoval býti učitelem bible, a vyjádřil svoji víru, založenou na proroctví, že Kristus přijde asi roku 1844.VS 216.1

Již roku 1826 bylo poselství o příchodu Krista hlásáno v Anglii. Tam však hnutí nenabylo tak určitého rázu jako v Americe. Přesná doba příchodu Krista nebyla všeobecně hlásána, ale veliká pravda o brzkém příchodu Kristově, v moci a slávě, byla všestranně prohlašována. A to nejen mezi nesouhlasícími a rozkolníky. Anglický spisovatel Mourant Brock tvrdí, že asi sedm set kazatelů anglické církve hlásalo toto “evanjelium království.”VS 216.2

Poselství, označující rok 1844 jako dobu příchodu Páně, bylo rovněž sděleno Velké Britanii. Adventní spisy ze Spojených Států byly šířeny všude. Knihy a časopisy byly znovu otiskovány v Anglii. A roku 1842 Robert Winter, rodem Angličan, jenž přijal adventní pravdu v Americe, vrátil se do své vlasti, aby hlásal příchod Páně. Mnozí se s nim spojili, a poselství o soudu bylo hlásáno v různých částech Anglie.VS 216.3

V Jižní Americe, uprostřed barbarství a kněžské šalby, Lacunza, Španěl a Jezuita, našel cestu k Písmu, a tak poznal pravdu o brzkém návratu Kristovu. V Německu učení to bylo hlásáno Bengelem, knězem Lutheránské církve, a proslaveným to badatelem bible a posuzovačem.VS 216.4

Bengelovy spisy se rozšířily po celém křesťanstvu. Jeho ná-zory o proroctví byly všeobecně přijímány v jeho rodném státě Wirtenberku, a do jisté míry i v ostatních částech Německa. Hnutí to pokračovalo po jeho smrti, a adventní poselství bylo slyšeno v Německu touž dobou, kdy vyvolávalo pozornost v jiných zemích. Záhy někteří z věřících přišli do Ruska, a utvořili tam osady, a víra v brzký příchod Kristův dosud se udržuje v německých církvích.VS 219.1

Světlo také zazářilo ve Švýcařích a ve Francii. V Ženevě, kde Farrel a Kalvín šířili pravdy Reformace, hlásal Gaussen poselství o druhém příchodu Krista.VS 219.2

Též ve Skandinavii bylo hlásáno adventní poselství a vzbu-zen rozsáhlý zájem. Mnozí byli vyburcováni ze své bezstarostné jistoty, aby vyznali a odvrhli své hříchy, a hledali odpuštění ve jménu Kristově. Ale kněžstvo státní církve stavělo se hnutí na odpor, a jeho vlivem, někteří kazatelé poselství byli uvrženi do vězení. Na mnohých místech, kde hlasatelé brzkého příchodu Kristova byli umlčeni, Bůh zázračným způsobem vysílal poselství prostřednictvím malých dítek. Poněvadž byly nedospělé, nemohl jim státní zákon brániti, a proto mohly mluviti bez překážky.VS 219.3

Hnutí se šířilo hlavně v nižších vrstvách lidu, a v chudob-ných chatrčích dělnický lid se shromažďoval, aby vyslechnul výstrahu. Dětští kazatelé sami byli většinou z chudých chalou-pek. Někteří z nich nebyli starší než šest neb osm let; a ačkoliv jejich život byl důkazem, že milují Spasitele a snaží se poslouchati svatých Božích přikázání, oni sami jevili jinak vzdě-lanosti i schopnosti jen takové, jaké jsou obvyklé u dětí toho věku.VS 219.4

Ale když stáli před lidmi, bylo zřejmo, že jsou řízeni vlivem, ležícím mimo jejich přirozené nadání. Hlas i způsoby se změnily, a oni slavnostně dávali výstrahu před soudem, uží- vajíce přesných slov Písma : “Bojte se Boha, a vzdejte Jemu chválu, neboť přišla hodina soudu Jeho.” Kárali hříchy lidu, odsuzujíce nejen nemravnost a neřest, ale tepajíce i zištnost a odpadlictví, a varujíce své posluchače, aby spěšně utíkali před blížícím se hněvem.VS 219.5

Lidé s chvěním naslouchali. Přesvědčující Duch Boží mluvil k jejich srdcím. Mnozí byli povzbuzeni, aby čtli Písmo s novým a hlubším zájmem; nevázaní a nemravní se napravovali; jiní zanechávali nečestného života; a to se dělo tak nápadně, že i kněží státní církve museli uznati, že hnutí toto jest řízeno rukou Boží.VS 220.1